Bohumil Pick v 8. čísle Národního osvobození položil závěrem svého článku „Nikdo neví, nezná, nevěří“ sugestivní otázku: “Zanedbali jsme něco my, pamětníci, hrdinové i oběti totalitních režimů – když nám média odpírala slovo ?“ Pohled na soudobou historickou produkci i skutečnost, že v médiích – s výjimkou Národního osvobození – nedostávají slovo nejen pamětníci, ale ani odborní historici a právníci, profesoři Univerzity Karlovy – svědčí o širším rozměru této otázky.

Jde o výsledek cílené destrukce historické paměti, která byla zahájena po rozbití demokratického Československa 1938 a která je v různých politických dimenzích již 60 let – s výjimkou poválečného tříletí 1945–48 a zčásti i roku 1968 – vedena v prvé řadě proti demokratickému odkazu a tradicím této republiky.

V první etapě – od Mnichova do roku 1945 – tj. v době ovládnutí země nacistickým Německem, byla interpretace českých a československých dějin zaměřena k upevnění mocensko–politických vazeb na Německo. V oblasti ideologie to znamenalo odmítnutí demokracie a prosazování myšlenek německého nacionálního socialismu. Publicistika tohoto období, reprezentovaná E.Vajtauerem, K.Lažnovským a E.Moravcem velebila jednotnou Evropu, která nalezla svého „geniálního sjednotitele v Adolfu Hitlerovi“. Německá říše nás prý také osvobodila z postavení „vazalů mezinárodní plutokracie“, zbavila nás demokracie a dala našemu národnímu životu hodnotnější náplň – ideu totalitního státu“. První republika byla označována za výsledek „šílenství Masarykovy a Benešovy politiky“, za „historický omyl“, za dobu, v níž jsme se „kulturně rozplizli v politickém a obchodnickém kosmopolitismu“. Po atentátu na Heydricha protektorátní president E.Hácha a celá vláda proklamovala vůli po trvalé přináležitosti země k Německu, odmítli úsilí československé exilová vlády o obnovení Československa a vůdce odboje, Edvarda Beneše, označili za „veřejného nepřítele českého národa číslo jedna“.

V druhé etapě – od února 1948 do listopadu 1989 – tj. v době ovládnutí Československa bolševickým Ruskem, byla i interpretace československých dějin zaměřena k upevnění této nové mocensko–politické vazby. V ideologické oblasti to znamenalo opět odmítnutí demokracie. Marxistická koncepce, vytýčena V. Kopeckým, spojovala vznik Československa jednoznačně pouze s působením ruské bolševické revoluce, bojovala proti „masarykovské legendě“ a Beneše označovala za reprezentanta „zrádné čeeskoslovenské buržoazie“. Knihy „buržoazních“ politiků spisovatelů a historiků byly odstraněny ze všech knihoven a zlikvidovány jako odpad. Pouze část se zachovala v uzavřených nepřístupných fondech jako libri prohibiti. Do nich byly zařazeny i práce, které se v době „pražského jara“ roku 1968 vymkly z oficiální linie.

Pád komunistického režimu roku 1989 přinesl s sebou nové demokratické svobody, ale v ideové oblasti nenavázal ve své základní části na demokratické tradice první republiky a neoživil jejich odkaz. Ideovým základem této třetí etapy se stala kniha „ Češi v dějinách nové doby“, jejíž autoři – právník a politolog Petr Pitthart, psycholog a psychiatr Petr Příhoda a historik Milan Otáhal – se spojili pod pseudonymem Podiven. Autoři vycházející z ideových názorů katolické církve, negují vývoj první republiky ve všech jeho rovinách. Zpochybňují vznik samostatného československého státu, odmítají zahraničně politickou linii, zpochybňují jeho ekonomický a kulturní vývoj. Obdobné názory se pak promítají i do řady dalších prací a obrážejí se v médiích.

Neexistence starší literatury, zlikvidované v minulosti, obtížnost prosazení prací jiného zaměření na knižním trhu, zúžení péče o demokratické tradice na občanské společnosti a sdružení a nemožnost prosadit jejich názory do médií, to vše ústí do nebezpečné ztráty paměti, která umožňuje politickou manipulaci především s mladými, nastupujícími generacemi.