Jurij Rubcov
9. května 2021
Sovětský svaz a západní země, oba účastníci protihitlerovské koalice, bojovaly proti jednomu nepříteli, ale jako kdyby byli v různých válkách.
Síly na hlavních pozemních válečných událostech 2. světové války. Na sovětsko-německé frontě se v létě 1941 střetla Rudá armáda se 190 německými divizemi a divizemi jeho spojenců – šlo o 95,5 % z celkového množství hitlerovských vojenských sil. V listopadu 1942 bylo divizí už 266 (95,5 %) a v lednu 1944 se Rudá armáda střetla s 266 divizemi (92,1 %). I po otevření druhé fronty v Evropě stálo proti Rudé armádě 195 až 240 divizí. Na západní frontě stálo proti anglo-americkým spojencům v různých obdobích méně než 75 divizí wehrmachtu. Sovětské ozbrojené síly podnikly proti wehrmachtu 37 strategických operací, spojenci na západní frontě jen 6 a na italské a severoafrické po třech.
Cena za vítězství? Nenahraditelné ztráty lidí ze sovětských ozbrojených sil obnášely 11,3 milionů životů. Společné ztráty Británie a USA byly přibližně 2,3 miliony vojáků a důstojníků.
Proč měla sovětská vojska tak nepoměrně velké ztráty? Falzifikátoři úslužně vyloží, že příčina je v neschopnosti sovětských velitelů a velících důstojníků bojovat. Avšak měla by vojska spojenců jiný počet obětí, kdyby musela řešit to, co musela řešit Rudá armáda, která zničila 607 nepřátelských divizí? Spojenci společnými silami zničili v Západní Evropě, Itálii a Severní Africe třikrát méně nepřátelských divizí, konkrétně 176. Celkové ztráty Luftwaffe obnášely přes 100 tisíc letadel a z toho v bojích se sovětskými vojsky jich německá vojska ztratila 77 tisíc. Rudá armáda také zničila nebo ukořistila tři čtvrtiny všech německých zbraní, minometů, tanků a útočných zbraní protivníka.
Samozřejmě, že ani pro spojence nebyla válka lehkou procházkou, ale čísla mluví sama za sebe. Druhou frontu otevřeli až v červnu 1944, kdy už byla páteř nacistické válečné mašinerie zlomena, a to nikoliv jimi, ale Rudou armádou. Takže války byly různé.
Rozdíl se odrazil i v datu vítězství. Vítězství je společné, ale Den vítězství má každý svůj. Západ 8. května a Rusko 9. května. Akt bezpodmínečné kapitulace německých ozbrojených sil byl podepsán na berlínském předměstí Karlshorste v 00.43 hodiny moskevského času 9. května 1945. Pro Sovětský svaz právě podpis tohoto dokumentu znamenal konečné vítězství nad Třetí říší a jejími evropskými spojenci. V Evropě bylo v tuto chvíli skutečně ještě 8. května, ale mýlí se ten, kdo myslí, že spojenci, kteří určovali den oslavy, přihlíželi k podpisu v Karlshorste. A tedy k čemu?
Kolizi způsobila čistá politika.
Večer 6. května přiletěl do Paříže k sovětskému zástupci u anglo-amerických spojeneckých vojsk generálu Susloparovovi pobočník nejvyššího velitele expedičních sil spojenců v Západní Evropě armádního generála USA Eisenhowera a předal mu pozvání svého šéfa urychleně se dostavit do Remeše, kde byl Eisenhowerův štáb. Ten sovětského generála informoval o svém setkání s generálplukovníkem Jodlem, náčelníkem štábu operačního vedení vrchního velení wehrmachtu. Jodl měl od velkoadmirála Dönitze (prezidenta Třetí říše a vrchnío velitele ozbrojených sil po smrti Hitlera) zplnomocnění podepsat akt kapitulace německých vojsk ze západní fronty.
Eisenhower jednal jako spojenec. Od německého velení kategoricky žádal podepsat úplnou a bezpodmínečnou kapitulaci na všech frontách, včetně východní, kde wehrmacht nadále tvrdě vzdoroval vojskům Rudé armády. Považoval za mimořádně potřebné „aby kapitulace Němců na ruské frontě a jejich kapitulace na spojenecké frontě byly přesně včas koordinovány tak, aby byly válečné akce ukončeny současně“. Jodl radiem předal Dönitzovi do Flensburgu ultimátum. Dönitz v noci 7. května v půl druhé zplnomocnil generála podepsat akt o bezpodmínečné kapitulaci všech německých vojsk na všech frontách. Podepsán bylo za účasti generála Susloparova dne 7. května přibližně ve 2.30 hodin. Jenže Jodl se vymluvil na „špatné spojení“, neumožňující včas oznámit úplnou kapitulaci a požádal o 45 hodinový odklad od momentu podpisu protokolu do jeho vstoupení v platnost. To znamená do 8. května, 23.00 hodin středoevropského času.
Když Josef Vissarionovič Stalin dostal informaci o podepsání kapitulace v Remeši, odmítl návrh Churchilla a Trumana oficiálně oznámit 8. květen za den vítězství nad Německem. V osobním poselství každému z nich to zdůvodňoval tím, že „odpor¨německých vojsk na východní frontě neslábne a poukázal na nutnost vyčkat do chvíle, kdy kapitulace vstoupí v platnost, t. j. do 23. hodiny 8. května středoevropského času, což je 1 hodina moskevského času dne 9. května. Podařilo se mu i oba přesvědčit, že remešský protokol byl předběžný. Jako hlavní akt kapitulace byl uznán ten z Karlshorstu.
Vůdci spojeneckých zemí nerespektovali názor sovětského vůdce k určení Dne vítězství nad Německem a datum stanovili na 8. května, na den podpisu kapitulace v Remeši.
Nakonec by to bylo možno přijmout. Jenže je tu jedno „ale“. Na Západě je Den vítězství mezi událostmi druhé kategorie, přičemž nyní už sahají i na ruské právo považovat 9. května za hlavní událost 20. století. Vynikají v tom zvláště noví členové NATO – Polsko, Rumunsko, Bulharsko, ČR a pobaltské země. Vytrvalé demontáže památníků Rudé armády provází obviňování, že není osvoboditelka, ale okupant. Prý s koncem války začala politická a ekonomická okupace těchto zemí.
Tak jinými slovy se na stejné místo cynicky staví nacistická okupace a zločiny kolaborantů ve většině zemí Starého světa a osvobozenecká mise Rudé armády.
USA, NATO a EU odpouštějí svým novým partnerům heroizaci nacismu kvůli rusofobské ideologii a protiruskému kurs. Nikdo se na Západě nepostavil proti pochodům veteránů a příznivců SS Waffen v Rize nebo v Tallinnu. Nevadí jim, že na Ukrajině, která usiluje o „evropské hodnoty“, je státním svátkem den založení zločinecké organizace UPA. Žádné západní velvyslanectví neodsoudilo „pochod vyšívaných košil“ v Kyjevu s jejich řevem: „Jsme hrdí a pamatujeme si činy divize SS Haličina.“ Vysvětluje to slogan neonacistů: „Jsme síla, která bude bojovat v Moskvě“.Převzato z Fondsk.ru, outsidermedia.cz