Vezmeme–li to podle časového sledu : Wenzel Jacksch byl jako předseda něm.soc.demokracie pracovitým poslancem našeho parlamentu a z počátku uznával masarykovské principy naší demokracie. Ale od nástupu Hitlera k moci se zhlédl v myšlence svého předchůdce Josefa Salingera (předchozího předsedy něm.soc.dem. v ČSR) a to byla idea vybudování Velkého Německa, které mělo zahrnout území Německa, Rakouska a pohraničních oblastí ČSR.

My jsme byli již jednou bez českého pohraničí a dobře pamatujeme, jak zbytek Druhé Republiky byl nefunkčním státem, který byl nakonec stejně jako pohraničí, pohlcen naším sousedem – Německem. Z tohoto nefunkčního stavu a následného zániku demokratického Československa to byla časová otázka pouhého půlroku a následně byla na světě Světová válka.

Wenzel.Jacksch se zásadně rozešel s Benešem (zvláště v exilu ve Velké Británii) a do naší obnovené republiky se již po skončení války nikdy nevrátil. Přesto naši Republice měl snahu maximálně ublížit – na příklad také tím, že vytvořil lživou legendu o vysídlení brněnských Němců, kterou přirovnal naprosto neoprávněně k pochodu smrti. Tato idea Velkého Německa vytyčená Jackschem začátkem padesátých let zůstala zakotvena v myslích Němců pevně až do dnešní doby.

Německo nikdy o Mnichovské dohodě neprohlásilo, že je neplatná od samého začátku. Tím se ale výrazně významově liší od prohlášení vítězných mocností. Diplomatická jednání vedená cíleně Ed.Beneše s Roosveltem v USA (srpen 1941 až říjen 1942 = Jan Masaryk), následně složitá jednání Ed.Beneše s Velkou Británií (květen 1942) o neplatnosti Mnichova od samého začátku. K této citaci se pak připojil Molotov (květen 1942 v Londýně) za Sovětský Svaz a poslední to byla Francie (srpen 1942 Dejean) již se souhlasem de Gaulla

Ovšem až po válce – v sedmdesátých letech – se vyjádřilo Německo se svým prohlášením – že Mnichovská dohoda je nulitní. Ale význam tohoto vyjádření je tedy zcela odlišný od stanoviska vítězných mocností. A dá se říci, že to byl záměr – jiný postoj a přiotevřená vrátka k jiným a budoucím cílům Němců. A do tohoto scénáře by zapadal přesně Plán Tillmana Asmuse Fischera na demontáž České republiky a zrušení tzv. Benešových dekretů, pokud je tato informace z internetu pravdivá – uvedená v loňském roce. A jak se najednou shoduje stanovisko Německa k bývalé Mnichovské dohodě – dnes je nulitní a zítra…. bude z pohledu Německa Mnichovská dohoda platit ?

Vraťme se k současnosti a k Plánu Fischera: Podle informací, které prosakují na internetu, jde prý o uklizení Berta Posselta z pozice vůdce sudeťáků pro jeho vstřícný postoj k Česku. Silná páka proti naší republice a prezidentským dekretům z doby konce Druhé SV v tomto směru přichází z německého hnutí AfD. A vypadá to, že toto hnutí se navíc programově přebarvuje: dříve radikálně zaměřené převážně proti imigraci do SRN, kde nabíralo masově politické body a v současnosti hnutí stojící najednou proti suverenitě ČR. A těch německých podporovatelů – kolaborantů máme v naší republice opět víc, než dost: a jejich názory – kdybychom neměli ten nesmyslný odboj za Druhé SV, tak jsme to mohli mít dávno za sebou (myšleno poněmčení a pohlcení naší země Německem). Tento názor jsem na vlastní uši slyšel již od několika komunálních politiků.

Určité indicie zde jsou – např. značně redukovaný národní zlatý poklad: Když jsme se rozešli s našimi bratry Slováky, tak jsme měli okolo šedesáti tun zlata a Slovenská republika necelých čtyřicet tun zlata. Zatímco Slováci tento objem zlatých zásob udrželi, my jsme s prodejem zlata vyrovnávali státní rozpočet a dnes snad máme pouhou ostudnou šestinu.

Druhý důvod – vlastní iniciativou jsme se silně ekonomicky zavázali do německého područí ekonomicky. Být součástí Evropy, která bude vzájemně úzce obchodně provázána – to je v pořádku, ale naše ekonomická závislost pouze na jedné zemi není zrovna rozumné řešení, když si uvědomujeme současný ekonomický pokles v Německu a trneme, zda se u nás tento trend také neprojeví. Pochopitelně, že se nás dotkne – je to jen záležitost nedlouhého času.

Beneše, Němci od doby První republiky nikdy neměli rádi a to platí až do současnosti. Beneše nám Německo mohlo akorát závidět, protože to byl vynikající diplomat mezinárodně uznávaný s vysokou autoritou na úrovni bývalých Spojených národů. Byl to politik, který správně předvídal cíle nacistického Německa a dokonce krátce před svou smrtí Prohlášením k národu varoval před možným poválečným vývojem počínaje slovy¨…Němci nám nedají pokoj,… budou své revanšistické plány opět připravovat… a porovnáme–li německé již provedené kroky vůči naší zemi, musíme Ed.Benešovi dát opět za pravdu:

Dále: Německo se vykrucovalo, jak to šlo, a podepsalo Mírovou smlouvu o ukončení války až v roce 1999. Tak dlouho ! To mělo několik zásadních důvodů: Na Německo jako poraženou zemi v rámci Druhé SV byly vznášeny územní nároky sousedních zemí a oprávněné reparační nároky za škody způsobené válkou, kterou vyprovokovalo. O reparacích bylo rozhodnuto na Pařížské konferenci v srpnu 1945, územní požadavky byly odehrány Němci hodně časově dozadu tvrzením, že Německo není jeden stát a že nikdo z dřívějších německých útvarů (bývalých okupačních zón) není na takové celoněmecké úrovni, aby měl právo německý stát zastupovat. Územní požadavky dnes uplatňovat po 54 letech – je již víc, než pozdě. Ale reparační nároky (které také byly součástí trestu za to, že Německo se na válku cíleně připravovalo a nakonec ji rozpoutalo) na základě této zmíněné Pařížské konference, platí stále. A má se Německo ke snaze tyto závazky platit ? – nemá. A dovolí si jednotlivé země válkou poškozené tyto nároky uplatňovat – také ne. (Pouze se hlasitě ozývají jen Řekové.) Takže Německu se skutečně podařilo územní nároky a reparace úspěšně zlikvidovat podpisem mírové smlouvy po skončení války až po těch víc, než padesáti letech.

1. Náš divoký odsun Němců na konci války byl z jejich pohledu spojen s řádným odsunem řízeným vládou ČSR a kontrolovaný mezinárodními komisemi. Celému odsunu – divokému a řízenému byl na hlavu nasazen chomout toho divokého odsunu a nakonec tento transfer byl z německé iniciativy přejmenován na „vyhnání“ a včleněn do Česko–německé deklarace z roku 1997, kterou naši představitelé podepsali. To že divoký odsun vznikl spontánně po skončení války a nebyl nikdy naší vládou řízen, byl důsledkem toho, že naše vláda, která vznikla před koncem války v Košicích, nemohla řádně fungovat hned před začátkem léta 1945 a nemohla tak rychle zasáhnout po skončení války, to je skutečnost. Pokud se divoký odsun srovnává s vyhnáním Čechů z českého pohraničí – pak je třeba si uvědomit, že vyhnání Čechů v r.1938 bylo organizováno z Berlína nacistickou vládou – a to je nesrovnatelný rozdíl s osobními soukromými odplatami za životy a válečná příkoří bezprostředně po skončení války….. To byly excesy jednotlivců – dnes jen odsouzení hodné.

2. Všichni odsunutí Němci z východní Evropy představovali množství 5 milonů z Polska, 3 miliony z ČSR a 1 milion z Maďarska. Těchto devět milionů několika německých minorit z několika zemí bylo Němci záměrně hozeno do jednoho pytle a nazváno vyhnanými sudetskými Němci a tato mezinárodní záležitost byla německou stranou takto zúžena na problém pouze mezi ČR a Německem. Mezinárodní charakter se vytratil – záměrně (další česká diplomatická chyba) A dál – německá strana s pomocí současných českých kolaborantů (a nemusím snad jmenovat – známe je všichni) tlačí na naší vládu, abychom se za tento přečin hluboce omluvili. To, že rozhodnutí o transféru (česky přesídlení) padlo v Británii v r.1942 a bylo organizačně řešeno také na již zmíněné Pařížské konferenci v r.1945 – je stále zdůrazňováno z německé strany, jako náš čin nelidského zacházení a hned uplatňují majetkové nároky, za zanechaný osobní i národní majetek. A naši představitelé na tyto požadavky pomalu slyší a neví, že na této konferenci bylo také rozhodnuto, že zanechané majetky na území států poškozených válkou, jsou jen částečnou náhradou za poškození státu válkou jako součást trestu a to bez odečtu z reparačních povinností. Toto potvrdil koncem min.století i Prof.Dr. Georgie E.Glos J.S.D. – expert na mezinárodní právo USA s dovětkem,..že Češi si nechají cokoli od Němců namluvit a budou nakonec jednat proti vlastním zájmům. Toto je další česká diplomatická chyba.

3. A největší diplomatická chyba a to od Jiřího Dienstbiera staršího – byla záležitost obhájení našich státních hranic sousedících s Německem. . Když se konala Mezinárodní konference v r.1990 ve formátu 4 + 2 se stanovením podmínek pro sloučení dvou německých států, tak tam si prosadili Poláci současnou hranici mezi Polskem a Německem jako definitivní a Německo ji uznává, i když se nejedná o historickou hranici..

Diensbier starší se tohoto jednání nezúčastnil, jako tehdejší ministr zahraničních věcí, ani za sebe nikoho z MZV nepověřil zastupováním a proto z německé strany naše hranice je značena pouze jako zemská a nikoliv jako státní. Mnichovská dohoda je z německé strany vnímána jako nulitní – jak dlouho ? a kdo se naší suverenity zastane, v případě, že by toto území chtěli připojit ke svému státu ? Takto ty naše „diplomatické chyby“ a naše nekoncepčnost v zahraniční politice zapadá do záměrů Německa, je to jen čistá náhoda? nebo je to úmysl ?

Při nedávných mohutných shromážděních vyvolaných několika studenty spolku Miliony chvilek se snahou nedemokraticky zasáhnout do výsledku demokratických voleb, aby „ulice“ měla právo svrhnout současnou vládu, nebo alespoň trojici našich politiků viz. snaha odstranit za každou cenu Marii Benešovou, premiéra Andreje Babiše a prezidenta Miloše Zemana, to v naší historii pomalu nemá obdobu.

A pak se zjistí z internetu (je–li to pravda), že české bezpečnostní složky doložily důležitou věc – propojení těchto několika lidí – studentů vedených Mikulášem Minářem se Sudetoněmeckým Landsmanšaftem a jeho lobby v naší republice. A ejhle, tato neziskovka – toto propojení samo přímo potvrzuje. Není toto snad zasahování přesahující míru únosnosti do záležitostí dnes snad ještě suverénního státu ČR ? Tento spolek Miliony chvilek byl prý vydatně ze zahraničí sponzorován finančně, jeho představitelé se prý zúčastnili Sudetoněmeckého školení v Mariánských lázních (duben 2017) s tématem „jak zlikvidovat nacionalismus v ČR“ ? Vždyť v naší zemi je silně narušen pocit národní hrdosti, kterou dovedeme projevit jen, když vyhrajeme Mistrovství světa v hokeji a to potrvá jen pár dní. Jakýpak český nacionalismus, který by z národní hrdosti měl pramenit ?

A další součást tohoto školení – aby se naše vláda dobrovolně vzdala tzv. Benešových dekretů. (Jen si vzpomínám, jak v předchozí vládě Jiří Dienstbier mladší, když byl zvolen ministrem bez portfolia, přišel na vládu po nástupu do této funkce s myšlenkou … jaké výjimky pro ČR ke vstupu do EU – a požadoval zrušit Benešovy dekrety. Inu jablko nepadá příliš daleko od svého stromu…) A opět to zapadá do zřejmě předem připraveného scénáře z německé strany.

A hned přichází majetkové požadavky sudetských Němců. Tyto požadavky jsou v rozporu s Pařížskou konferencí v r.1945 a v rozporu s jednoznačným postojem Geworge E.Glose. A přesto se požadavky předkládají – (vždyť B. Posselt tvrdí, že i kapka po kapce do kamene ďůlek vyhloubí…) A vysídlenci mají své přesně sepsané požadavky na vše, co prý v pohraničí vybudovali a zůstane nám vůbec něco v ČR také české ? (Byli to čeští Němci, kteří měli před vyhlášením protektorátu a před tím, před záborem našeho pohraničí pečlivě zpracované seznamy levicových politiků, kteří po vzniku protektorátu šli hned do koncentráků.) Takto svědomitě mají prý zpracované požadavky na demontáž naší Republiky.

A teď si představte případ Walderode – jednoznačně podporovatele německého nacismu a nedopatřeními českých úřadů bylo vráceno české občanství jeho potomkovi a následně soudy přidělily nárok na majetky oprávněně odebrané po válce na základě prezidentských dekretů…? Další ukázkový příklad prolomení prezidentských dekretů, další přibývají a začalo to prolamování prezidentských dekretů hned po sametu – Václavu Havlovi barrandovské ateliery po strýci a Karlu Swanzebergovi majetky také po kolabrujícím strýci….

Toto školení v Mariánský Lázních mělo zřejmě ještě další a důležité cíle: Rozbít vlastenecké organizace (a nesouvisí urážky a tlaky na ČSBS – právě s tímto programem?). Postupně upravovat dějiny a to i ve školních učebnicích (např. potlačením významu východní fronty a zneuctění RA, že se jednalo o okupační a nikoliv osvobozeneckou armádu, opomíjení našich historických kořenů – českých národních buditelů – viz předvánoční texty Stanislavy Kučerové). A následovat může snaha přimět českou vládu, aby „DOBROVOLNĚ“ zrušila tzv.Benešovy dekrety.

Vraťme se k začátku tohoto příspěvku: Jsou na internetu zveřejněna konkrétní jména lidí, kteří se tohoto školení v Mariánských lázních zúčastnili – a kupodivu figurují ve vedoucích pozicích Milionů chvilek. Čistě náhoda ? (Ondřej Matějka, Praha, historik a terapeut; Libor Rouček, Kladno, býv.místopředseda Evropského parlament; Zdeněk Papoušek, Brno, učitel a t.č. senátor za KDU–ČSL; Kateřina Kabátová, Praha, ekonom.) Byli prý školeni sudetoněmeckým ideologem Tilmanem Asmuse Fischerem v Mariánských Lázních v dubnu 2017, dnes jsou to zároveň signatáři podporující demonstrace Milionů chvilek. Jedná se o téhož Fischera, který zpracoval Plán na demontáž ČR ? Tak až z těchto pramenů vychází vlna vzedmutí „českého lidu“ na pražských shromaždištích….

Babiš totiž představuje se svým Agrofertem velikou překážku pro navracení německých pozemků nacházejících se v pohraničí . Proto tyto snahy o navracení půdy – jejich domoviny, kterou požadují bývalí transferovaní Němci v rámci jejich bývalé německé menšiny u nás. Proto je Čapí hnízdo středem pozornosti po celou dobu, co je ve funkci předsedy vlády Andrej Babiš. Proto je snaha za každou cenu rozbít Agrofert. Bývalý Agrokombinát Slušovice se podařilo dávno úspěšně rozbít – jediný podnik, který byl beze změny schopen vstoupit okamžitě do Tržního mechanismu) Proto je zřejmá v ČR snaha přetínat kořeny našeho národa – pozměňováním jasných historických skutečností, jsou snad připravovány úpravy dějepisu na základních školách, které se pomalu budou více podobat učebnicím dějepisu za našeho protektorátu.