Demokratura anebo americká druhá republika?

Ivan David

8. 1. 2021

„Vítr si tiše hvízdá

po silnici spálený

V tom městě nikdo nezdraví

Šerif i soudce - gangsteři, oba řádně zvolený

A lidi strachem nezdraví

Sto cizejch zabíječů s pistolema skotačí

a zákon džungle panuje, je, je, je

Provazník plete smyčky

Hrobař kopat nestačí

A truhlář rakve hobluje

V městě je řád

a pro každého práce

Buď ještě rád, když huba oněmí

Může tě hřát, že nejseš na oprátce

nebo že neležíš pár inchů pod zemí“

zpíval v písni Karavana mraků hudebník Karel Kryl v době označované jako „normalizace“. Byla nastolena po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následujícím podpisu dohody o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa. Vzpomenu si na ni vždy, když v poslední době sleduji informace přicházející z USA.

V Hollywoodu je jedním z oblíbených žánrů „remake“, což lze volně přeložit jako znovu natočený film s určitými úpravami oproti původní předloze. Někdy jde o díla zdařilá, jindy o neskutečné „spatlaniny“. Současné dění na politické scéně v USA ze všeho nejvíce připomíná právě takový remake mnoha historických událostí.

Třeba požár Říšského sněmu. V roce 1933 jeho budovu nechal podpálit nacistický diktátor Adolf Hitler. Ze žhářství obvinil nacistický ministr propagandy Josef Goebbels komunistického novináře bulharského původu Jiřího Dimitrova. Ten se sice v následujícím trestním řízení před soudem dokázal obhájit. V té době však již byla velká část komunistických a sociálně demokratických poslanců uvězněna bez ohledu na poslaneckou imunitu. Poslanci, které nechal šéf SS Heinrich Himmler, coby říšský ministr vnitra, na svobodě, raději ze strachu před odvlečením do koncentračního tábora schválili tzv. Zmocňovací zákon. Šlo o novelu Ústavy, kterou Říšský sněm předal Hitlerovi pravomoc měnit formou nařízení říšského kancléře jakýkoli zákon – včetně ústavy – a to bez souhlasu parlamentu.

Podle tohoto „Ermächtigungsgesetzu“, vydal Hitler mimo jiné tzv. Norimberské zákony, podle nichž byly v koncentračních táborech uvězněni Židé a odpůrci nacistického režimu. Do lágrů byl odvlečeno 25 milionů lidí. SS-mani jich asi 8 milionů zavraždili.

Na tyto mrtvé jsem si vzpomněl, když jsem včera sledoval zpravodajství o údajném nálezu 2 trubkových bomb v sídlech Republikánské a „Demokratické“ strany ve Washingtonu. Televizní stanice CNN oznámila, že FBI údajně po odchodu demonstrantů z Capitolu nalezla v sídle Kongresu USA v zaparkovaném autě molotovovy koktejly. Což je láhev plná hořlaviny se zápalným knotem. Tyto zápalné zbraně podle FBI nepoužité odpočívali v garáži jedné z vedlejších budov Kongresu. Připomíná to 11. září 2001, kdy FBI údajně našla na ohořelých troskách newyroských „dvojčat“ nepoškozený pas údajného atentátníka Muhamada Atty, který měl pilotovat jedno z letadel, které narazilo do mrakodrapů.

Tento remake na požár Reichstagu je vlastně úplně dokonalý. Větší část republikánských kongresmanů se podařilo zastrašit. Pro námitky proti volebním podvodům při volbě prezidenta USA, který byly projednávány po policejním „vyčištění“ Kongresu, hlasovala pouze menší část republikánských zákonodárců. Konkrétně 7 senátorů a 138 poslanců Sněmovny reprezentantů. A to jim ten „barák“ ani nemuseli skutečně zapálit. Moc by mě zajímalo, co si vyslechli pod ochranou policie a Národní gardy republikánští kongresmani od svých „demokratických“ kolegů, že jich tolik tak rychle změnilo názor. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byly výhrůžky uvězněním na základně Guantánamo.

Zrada láme některým lidem duši i charakter. Zrádcům i těm zrazeným. Je popsáno mnoho případů z dob normalizace i tzv. „druhé republiky“, což byl režim, který vznikl ve zbytku Československa v roce 1938 po Mnichovské zradě spojenců, v jejímž důsledku nacistické Německo zabralo naše pohraničí. Učebnicovým příkladem je novinář Ferdinand Peroutka. „Před Mnichovem“ horlivý zastánce demokracie a stoupenec prezidentů Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše. „Po Mnichovu“ psal články o nutnosti vyloučit Židy z veřejného i profesního života, které by se po překladu do němčiny skvěle hodily i do nacistického plátku Völkische Beobachter.

Při včerejším sledování zpravodajství z Kongresu USA jsem si vzpomněl na vtip, který si lidé říkali v době normalizace. V něm se americký novinář ptá československého občana: „Kdo byl během Pražského jara československým prezidentem, předsedou vlády a generálním tajemníkem ÚV KSČ? Občan mu odpoví: „Ludvík Svoboda, Oldřich Černík a Alexander Dubček“. Poté se americký novinář ptá: „Kdo se stal československým prezidentem, předsedou vlády a generálním tajemníkem ÚV KSČ po invazi vojsk Varšavské smlouvy?“ Občan mu odpoví: „Svoboda, Černík a Dubček“. Udivený novinář se proto ptá: „A co se vlastně změnilo“. Občan mu odpoví, „VŠECHNO“.

Přišla doba zatýkání a věznění odpůrců okupace. A také doba udavačů a „převlékačů“ kabátů, kteří v zájmu kariéry neváhali podepsat, že souhlasili s invazí. Stejně jako včera v Kongresu USA však i u nás tehdy byli stateční, kteří nepodepsali souhlas s okupací Československa. Stejně jako vojenští piloti i pozemní vojáci, kteří ze zrazené a v roce 1939 okupované vlasti odešli bojovat proti nacistům do Francie, Británie nebo SSSR. Nebo se doma podíleli na odboji. Právě na tyto statečné, kteří se zlomit nenechali, jsem si vzpomněl, když jsem si v The Epoch Times četl seznam republikánských kongresmanů, kteří hlasovali pro námitky proti falšování voleb.

Jméno parašutisty Josefa Čurdy, jež zradil gestapu své kolegy, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě SS-obergruppenführera Reinharda Heidricha, se mi vybavilo, když jsem četl zprávy o tom, že republikánský poslanec Adam Kinzinger spolu s předsedkyní Sněmovny reprezentantů vyzval viceprezidenta Mika Pence, aby zorganizoval prohlášení Donalda Trumpa za nezpůsobilého pro výkon úřadu prezidenta USA.

Celkem chápu snahu předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Peloisové z „demokratické“ strany, která vyhrožuje, že jí řízená kongresová komora zahájí řízení o sesazení Trumpa z funkce prezidenta, pokud se jej republikánská vláda nezbaví protiústavním použitím 25 dodatku Ústavy USA. Podle něj přechází pravomoci prezidenta na viceprezidenta pokud prezident nebo nadpoloviční počet členů vlády doručí Kongresu dopis o tom, že prezident není schopen vykonávat úřad. Tento dodatek – což je v americkém právu novela ústavy USA – byl chválen jako reakce na zavraždění prezidenta Johna F. Kennedyho, aby ústavním způsobem upravil přenos pravomocí v takových případech.

Používán bývá i tehdy, pokud je prezident např. při chirurgickém zásahu uveden do narkózy. Jako se to stalo Ronaldu Reaganovi při invazivním vyšetření tlustého střeva, kdy jeho pravomoci na několik hodin převzal viceprezident George Bush starší. Dodatek však rozhodně nebyl zkonstruován proto, aby polovina vlády mohla sesadit prezidenta. K odvolání prezidenta je v Ústavě USA zakotven jiný mechanismus označovaný jako „impeachment“. Podle článků I. a II. může být prezident USA zbaven úřadu z důvodů velezrady, zpronevěry, nebo jiného těžkého zločinu. Funkci žalobce v takovém případ vykonává Sněmovna reprezentantů. Prezidenta pak pod vedením předsedy Nejvyššího soudu USA „soudí“ Senát. Podle oddílu 3 Ústavy USA může být prezident zbaven funkce pouze v případě, pokud pro uznání jeho viny hlasuje 2/3 přítomných senátorů.

Donald Trump bude představovat ohrožení „demokratizace“ USA i po odchodu z Bílého domu. Pod slovem „demokratizace“ je třeba si představit zbavení občanů ústavních práv. Třeba na svobodu projevu nebo práva držet zbraň. Nebo také návrat doby neomezené globalizace, kdy nadnárodní korporace levně vyrábí zboží v Číně a vozí jej draho prodat do USA.

Sesazení Trumpa z úřadu prezidenta by pro jeho politické protivníky mělo tu výhodu, že v takovém případě by podle Ústavy již nikdy nesměl zastávat žádnou volenou funkci v USA. Pro „Demokratickou“ stranu je možný návrat Trumpa po prezidentských volbách za 4 roky noční můrou. Může jí být i pro republikánské kongresmany, kteří se v noci na včerejšek nechali zlomit. Trump je totiž jedním z mála lidí, kteří by byli schopen založit novou úspěšnou politickou stranu. V bleskovém průzkumu, který citoval řecký web pronews.gr se 8 z 10 republikánských voličů vyjádřilo, že by novou stanu volilo, pokud by Donald Trump založil.

Během pár dní uvidíme, kolik federálních zákonodárců se nechalo zastrašit „bezplamenným požárem“ Capitolu. Nebo návrhem předloženým „demokratickou“ poslankyní Sněmovny reprezentantů Cori Bushovou z Missouri, aby z Kongresu byli vyloučeni všichni poslanci a senátoři, kteří vyzývali k násilí. Jinak řečeno – předložili námitku proti falšování voleb. Kongresmana může trvale zbavit mandátu hlasováním rovněž 2/3 přítomných senátorů. Dočasně mu může zakázat hlasovat disciplinární výbor příslušné komory. Jenže ti, kteří jsou „dočasně vyloučeni z jednání“ se pak ale v případě řízení o zbavení mandátu prezidenta nebo jiného kolegy z Kongresu nepočítají do kvóra. K jejich hlasu se nepřihlíží. Jako by v tu chvíli neexistovali.

Tato „demokratická praxe“ už stihla v modifikované podobě dorazit i do Evropského parlamentu. Kolegovi z frakce Identita a demokracie (ID), v níž působí i čeští europoslanci zvolení za SPD, Agelo Cioccovi z Itálie, bylo předsedou EP Davidem Sassolim na 30 dnů zakázáno hlasovat. Jako trest, za to, že se choval „neslušně“ během jednání o návrhu na uvalení sankcí proti Turecku v reakci na agresi do kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii. Potrestán byl za to, že během svého projevu v jednacím sále rozšlapal na zemi tureckou bonboniéru. To je ta „prohloubená demokracie“, jak podobné praktiky označují kolegové v EP.

„Kupte si hřebeny, blíží se všivé časy“, zpívá Jarek Nohavica v písni Viděl jsem podél cest.

Novarepublika.cz