Dekrety prezidenta republiky AI

Dekrety prezidenta republiky

Úvodem

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „…součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (c.d. str. 28).

O jakou expertízu jde? S největší pravděpodobností o následující:

„Prof. Dr. Felix Ermacora

Sudetoněmecké otázky, Juristické dobrozdání

Část V.

Závěrečné teze a katalog požadavků

Vídeň – Innsbruck 1991

Úvodem

Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost.

V tomto smyslu předkládáme tyto shrnující stránky k úvaze českému čtenáři.

Franz Neubauer, ministr v.v., mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny

Závěrečné teze, D. Katalog požadavků

6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.“

Mnichovská dohoda, vznik slovenského státu a násilné protiprávní vytvoření „Protektorátu Čechy a Morava“ vedly k dočasnému faktickému zániku Československé republiky. Protektorátní orgány pracovaly v souladu s pokyny německé okupační moci ve prospěch zájmů a cílů „Velkoněmecké říše“. Právní normy z té doby, vládní nařízení a vyhlášky, vycházely v německo-české „Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava.“

Český a slovenský lid ve své většině však neopustil ideu svrchované Československé republiky. Bojoval za ni. Okupaci ČSR neuznala ani velká většina demokratických států. Proto faktický zánik ČSR nemohl být dovršen i zánikem de iure.

Již v roce 1940 vznikl Československý národní výbor jako představitel protiněmeckého československého odboje. 9. července 1940 byly v Anglii položeny základy k prozatímnímu státnímu zřízení ČSR, složenému z prezidenta republiky a vlády. 21. 7. vydal prezident republiky ústavní dekret č. 1/1940 Úředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu „jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný orgán v rámci prozatímního státního zřízení Československé republiky“. Týž den uznala anglická vláda prozatímní československou vládu utvořenou Československým národním výborem. Vzniklá soustava ústředních odbojových orgánů a následná jejich činnost byly nejen jedním z výrazů teorie právní kontinuity Československé republiky, nýbrž i jejím prvním základním potvrzením. Dekrety prezidenta republiky byly tak od počátku jedním z důležitých projevů skutečnosti, že Československá republika právně existuje i nadále.

Ústavním dekretem č. 2/1940 Úředního věstníku československého z 15. 10. 1940 upravil prezident republiky výkon zákonodárné moci. Napříště „...předpisy, jimiž se mění, ruší nebo vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich výkony“. Zákonodárná moc měla být tedy, a to až do doby vytvoření prozatímního zákonodárného sboru ČSR, vykonávána prezidentem republiky ve spolupráci s dalšími subjekty.

Dne 11. prosince 1940 prezident Československé republiky na zasedání Státní rady prohlásil: „...celé naše odbojové hnutí, od chvíle, kdy dosáhlo mezinárodního uznání a utvořilo vládu, existuje znovu právně a politicky jako pokračování První republiky, jako Československý stát a podle toho postupuje…“.

II.

Rozhodující úlohu v dekretální normotvorbě hrála naše londýnská vláda v čele s dr. J. Šrámkem, která dekrety projednávala, usnášela se o nich a předkládala prezidentu dr. E. Benešovi k vyhlášení. Prezident své eventuální připomínky dával vládě písemně na vědomí. I v takových případech však postupoval v souladu s rozhodnutím vlády. Právní stránku normotvorby od 4. 2. 1942 ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, známý lidovecký politik. Na činnosti rady se významně podílel německý sociálnědemokratický emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Počínaje dnem 27. 10. téhož roku prezident republiky vydával dekrety až po slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i na Slovensku, byly od dubna 1945 vydávány až po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4. 4. 1945 se těžiště dekretální normotvorby přesunulo na první československou vládu vytvořenou na osvobozeném československém území, která byla složena z nejvyšších představitelů všech českých a slovenských politických stran, jež se podílely na národně osvobozeneckém boji. Tato široká reprezentace čs. politického života se stala skutečným zákonodárcem. Vypracovala desítky významných dekretů. Z uvedeného vyplývá, že dekrety prezidenta republiky byly dílem celé řady subjektů, které v době po osvobození naší republiky reprezentovaly již téměř všechny Čechy a Slováky. Proto ani nemohou být pouze nějakými „Benešovými dekrety“.

III.

Ústavní dekret o obnově právního pořádku

Dekret prezidenta republiky č. 11/1944 o obnově právního pořádku ze dne 3.8.1944 byl rozhodující pro poválečný právní řád – položil základy československé poválečné normotvorbě, reagující na normativní a individuální akty vydávané v době nesvobody. Byla v něm definována otázka kontinuity a diskontinuity čsl. právního řádu – zajišťuje kontinuitu s předmnichovským právním řádem (s právními předpisy vydanými do 29.9.1938). Řeší platnost a neplatnost právních předpisů z doby nesvobody tj. od 30.9.1938 do 4.5.1945. Jako den určení doby nesvobody bylo datum 4.5.1945 stanoveno nařízením vlády z července 1945, připravoval se 2 roky, než došlo k jeho vydání. Na území republiky byl novelizován a později vyhlášen zákonem č. 12/1946. Obsahuje 5 hlav, 14 článků.

O domácích předpisech z doby nesvobody stanovil, že nejsou součástí čsl. právního řádu. Ustanovení čl. 1 odst. 1 tohoto dekretu stanovilo, co je československým právním řádem pocházejícím ze svobodné vůle československého lidu. Československým právem podle tohoto dekretu naopak nebyly právní předpisy, jejich zdroj – „normové ohnisko“ bylo založeno na právu cizím, ať již nacistickém (v Protektorátu nebo na území dříve připojeném k Německé říši), nebo sice právním řádu domácím pomnichovském, který však nevyplýval ze svobodné vůle československého lidu, neboť mu byly tyto poměry cizími mocnostmi vnuceny. Čsl. právem nebyly ani předpisy dočasně na československém území působící. Z dalšího používání byly vyloučeny předpisy z doby nesvobody nejen pro rozpor s pozitivním předpisem ústavní listiny, ale i pro rozpor s jejími demokratickými zásadami, tzn. na přechodnou dobu se můžou některé předpisy užívat, jen když soudy určí, že se nepříčí demokratickým zásadám Ústavy 1920.

Za součást právního řádu z tohoto období uznal pouze dekrety prezidenta republiky (vydané podle §2 ústavního dekretu č. 2/1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné), příp. nařízení vlády (vydané podle § 55 ústavní listiny z r.1920), které však podléhaly dodatečnému schválení Národním shromážděním (ratihabici). Požadavkem ratihabice dekretů prezidenta republiky byla vyjádřena zásada, že veškerá normotvorná činnost státního zřízení v zahraničí je podřízena vůli svrchovaného lidu doma, který byl podle ústavní listiny jediným zdrojem veškeré státní moci. Zároveň tím byla konkretizována zásada již obsažená v ústavním dekretu č. 2/1940 (o prozatímním výkonu moci zákonodárné), že jde jen o zatímní státní zřízení vynucené nemožností plně postupovat podle ústavní listiny. Svrchovanost lidu, který si vytváří doma své orgány, jimiž bude s konečnou platností v budoucnosti rozhodovat, je vyjádřena i ustanovením, že běžným zákonem lze rušit či měnit i dekrety označené za ústavní. Byla stanovena možnost používat na zcela přechodnou dobu předpisy z doby nesvobody, které se svým obsahem nepříčí čs.právnímu řádu – o tom, zda předpis vyhovuje, rozhoduje soud, který řeší určitou právní věc. Naprosto však nelze užívat předpisy práva trestního, osobního a rodinného.

IV.

Dekrety prezidenta republiky, které v československém právním řádu zakotvily poválečné mírové uspořádání tak, jak vyplývalo z mezinárodních dohod, uzavřených vítěznými protifašistickými velmocemi a dalšími spojeneckými státy, byly projednávány Prozatímním Národním shromážděním. 300 poslanců PNS bylo zvoleno na zemských sjezdech národních výborů, a to v souladu s principem paritního zastoupení jednotlivých politických stran. Dokonce i nestraničtí kandidáti byli navrženi a zvoleni podle paritního klíče. Zásadně stejné zastoupení měly politické strany ve všech ústředních orgánech státu, zejména ve vládě. V těchto mocenskopolitických podmínkách se sešlo PNS, aby na své 43. schůzi, která se konala 28. března 1946, jednalo o zprávě ústavně-právního výboru o návrhu poslanců dr. Dolanského, dr. Pešky, dr. Půlla, dr. Řehulky (poslanec za Československou stranu lidovou), dr. Šípa a dr. Kočvary na vydání ústavního zákona, kterými se schvalovaly a prohlásily za zákon dekrety prezidenta republiky. Jednání řídil J. David. Zpravodajem byl poslanec dr. Peška. Vedle dr. Řehulky bylo v PNS ještě dalších 48 poslanců zvolených za ČSL.

Po přednesené zprávě, ke které nebyly žádné námitky, zdůraznil předseda PNS následující: „Poněvadž ústavní zákon vyžaduje ke svému schválení podle § 33 ústavní listiny a § 56, odst. 3 jednacího řádu třípětinové většiny všech poslanců a podle čl.II ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., většiny přítomných členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska, dám sečísti hlasy.“

Výsledek hlasování následně přečetl dr. Madar, tajemník PNS. „Pro vyslovilo se 191 hlasů, proti nevyslovil se žádný hlas. Z přítomných 53 členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska vyslovilo se pro všech 53 hlasů.“ Předseda PNS konstatoval, že „osnova zákona přijata jakožto zákon ústavní ve čtení prvém.“Ve druhém čtení osnovy ústavního zákona se vyslovilo pro návrh 198 poslanců, žádný nebyl proti. Ze Slovensko zvedlo ruku pro návrh 52 poslanců, 2 se zdrželi hlasování. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28. března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byl PNS přijat. Výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“ Pod uvedeným ústavním zákonem jsou podpisy i lidoveckých členů vlády, a to dr. J.Šrámka, F. Hály a dr. A. Procházky. Nechybí ani podpis Jana Masaryka, dr. Šrobára, dr. Ferjenčíka, dr. Pietora.

Je historickou pravdou, že při schvalování dekretů prezidenta republiky, zvláště těch, které se týkaly znárodňování, došlo k politickým střetům, kdežto další dekrety, např. o prozatímním státním zřízení Československé republiky, byly přijaty hladce. O celkové situaci vypovídají i určitá čísla. Z 300 poslanců Prozatímního Národního shromáždění bylo 100 zvoleno na Slovensku. A právě z nich jen malá většina vyjádřila svou podporu ratihabici, jak z výše uvedeného jasně vyplývá. I tento fakt dosvědčuje, že v ČSR v této době existovalo relativně demokratické prostředí, v němž velká většina Čechů a Slováků ze svobodné vůle a na základě zkušeností nedávných i dřívějších podpořila odsun německého obyvatelstva z republiky.

Dekretů prezidenta republiky bylo vydáno celkem 141, z toho 43 v zahraničí a 98 již na osvobozeném území Československa. Dekrety se především týkaly oblasti politické, ekonomické, kulturní a sociální. Londýnské dekrety se zabývaly i státními rozpočty pro jednotlivé roky, záležitostmi československé armády v zahraničí, vojenským soudnictvím, zavedením válečných a jiných vyznamenání, dočasnou správou postupně osvobozovaného čs. území a dalšími otázkami; podobně jako řada dekretů poválečných, byly časově omezeného významu a proto v současnosti jsou z politického a historického hlediska téměř bez významu.

Dekrety prezidenta republiky jsou předmětem velké pozornosti především představitelů odsunutých Němců z Československa. Tito Němci již dlouhodobě vyvíjejí úsilí o zpochybnění těchto dekretů prezidenta republiky, za čímž se skrývá snaha o zpochybnění výsledků druhé světové války a mezinárodních dohod o poválečném uspořádání světa. Dokonce jejich „kritika“ směřuje až k revizi výsledků první světové války a ke zpochybnění legitimity vzniku Československé republiky v roce 1918.

O které dekrety jde?

1. Potrestání zločinů a provinění se týkají následující dekrety:

- Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, z 19. 6. 1945. Podle tohoto velkého retribučního dekretu měl být potrestán dlouhodobým žalářem nebo i smrtí ten, kdo se dopustil zločinu proti státu, osobám, majetku, udavačství, a to v době zvýšeného ohrožení republiky, jímž se rozumělo období od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946. Ke dni skončení retribuce v roce 1947 bylo u 24 mimořádných lidových soudů podáno 132 549 trestních oznámení. Zažalováno bylo však jen 38 316 osob. Ve 14 679 případech bylo od dalšího stíhání upuštěno a to především z důvodu odsunu Němců.

K trestu smrti bylo odsouzeno 713 osob, z toho 475 Němců a 234 Čechů. K doživotnímu žaláři bylo odsouzeno 741 osob, z toho 443 Němců a 293 Čechů. Z 5 861 příslušníků gestapa, kteří sloužili na našem území, se většině podařilo uprchnout. Ještě v roce 1950 bylo ve výkonu trestu přes 10 000 „retribučáků“, z nichž bylo 6 264 Němců, 3 904 Čechů a 320 Slováků. V roce 1947 ministr spravedlnosti Dr. Drtina vysvětlil Národnímu shromáždění, že mnohým Němcům, pokud byli odsouzeni, byli-li zařazeni do odsunu, byl trest přerušen a byli odsunuti. Další byli odsunuti, aniž by proti nim proběhlo celé řízení nebo aniž by vůbec začalo. Otázkou zůstává, jak retribuce proběhla na Slovensku.

Mnozí političtí vězni z 50. let cítili vnitřní odpor vůči retribučním vězňům. V roce 1954 nás na táboře Mariánská „léčil“ táborový lékař, Němec, dřívější lékař gestapa či SS, odsouzený na doživotí. V roce 1955 jsem byl svědkem toho, jak v jáchymovském táboře Rovnost odsunovali vězně německé národnosti do Spolkové republiky Německo, aniž by si odpykali zasloužené tresty, včetně válečných zločinců z řad říšských Němců.

Není bez politického významu skutečnost, že uvedený dekret společně s prezidentem podepsali mnozí představitelé českých a slovenských politických stran, kteří v tu dobu zastávali vládní funkce a to: J. David, Dr. Ripka, Dr. Stránský (národní socialisté), Dr. Fierlinger, Laušman, Majer (sociální demokraté), Dr. Šrámek, Hála, Dr. Procházka (lidovci), Ursíny, Lichner, Dr. Ferjenčík, Dr. ŠoItéz, Dr. Šrobár, Ďuriš, Široký (demokratičtí a komunističtí Slováci), Gottwald, Kopecký (komunisté).

Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, ze 27. října 1945. Tento malý retribuční dekret postihoval ty, kteří „v době zvýšeného ohrožení republiky... nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudili veřejné pohoršení“.

Za uvedené jednání dekret stanovil trest odnětí svobody až do jednoho roku nebo pokutu do 1 000 000 Kčs, nebo veřejné pokárání. Pravomocně odsouzený však mohl být potrestán uvedenými dvěma nebo všemi těmito tresty. Promlčecí doba byla stanovena pouze na 6 měsíců.

Budeme-li studovat uvedené dekrety, můžeme přijít ke zcela jednoznačným následujícím závěrům:

*jsou prosty jakékoli diskriminace, nerozlišují pachatele podle státní příslušnosti nebo národnosti, s touto skutečností se můžeme setkat jen u statistických údajů, *nespočívají na kolektivní vině.

Oba dekrety plně vycházely z mezinárodních smluv a dohod, a to zejména:

* Z moskevské spojenecké deklarace o vracení válečných zločinců do zemí, kde spáchali zločiny, z 30. 10. 1943.

* Z Postupimské dohody, část A čl. 5, z 2. 8. 1945,

* Z londýnské spojenecké dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy, z 8. 8. 1945.

2. Ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti, z 2. 8. 1945.

§ I uvedeného dekretu zakotvuje:

1)Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační mocnosti nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.

Tento dekret se však nevztahoval na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky, pakliže prokážou, že se činně podíleli na osvobozeneckém boji, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Tento dekret však zbavoval československého státního občanství též Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národů, pokud se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi.

Je skutečností, že ani tento dekret nevycházel z kolektivní viny.

3. Konfiskaci a znárodnění majetku i osob německé národnosti zakotvují dekrety:

dekret č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, z 19. 5. 1945,

dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, z 21. 6. 1945,

dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, z 20. 7. 1945. dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, z 25. 10. 1945.

dekrety č. 100–103/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, o znárodnění akciových bank a o znárodnění soukromých pojišťoven.

Aplikace těchto dekretů se vztahovala jak na Němce a Maďary, tak i na Čechy a Slováky, kteří zradili svůj národ. Pro osoby německé a maďarské národnosti pak platily výjimky, například jejich majetek nepodléhal konfiskaci, pokud prokázaly, „že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“.

Znárodňovací dekrety stanovují výjimky ze znárodnění bez náhrady. Osobám německé a maďarské národnosti, pokud se na ně vztahovala výjimka, byla za znárodněný majetek poskytnuta náhrada.

Důsledkem naplnění uvedených dekretů byly velké vlastnické změny. V republice bylo konfiskováno téměř 3 miliony hektarů půdy, z toho bylo 1 651 016 hektarů půdy zemědělské. Přibližně 99 % této výměry bylo konfiskováno osobám německé národnosti. Znárodňovacími dekrety byl položen základ silnému veřejnému sektoru národního hospodářství. Celkem bylo znárodněno přes 3 tisíce podniků, které vyráběly asi 75 % veškeré produkce a zaměstnávaly cca 61 % všech průmyslových dělníků.

Konfiskační a znárodňovací dekrety podepsal nejen prezident republiky a předseda vlády, ale i řada ministrů, kteří ve vládě zastupovali všechny české a slovenské politické strany, včetně jejich předsedů. Tato skupina dekretů byla v souladu s mezinárodním právem. Zásadně vycházela z Postupimské dohody, část III. Německé reparace, a zvláště pak z pařížské Reparační dohody, jíž se jako vítězný stát zúčastnilo i Československo. Část I., článek 6, odstavec A, str. 67 této dohody zakotvila následující povinnost každého účastnického státu: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nacházející se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu....“

VI.

Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ustanovil v čl. 5, že dekrety „podléhají ... dodatečnému schválení příslušnými ústavními činiteli (ratihabici)“ a „pozbývají další platnost šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění... .“

Ústavním dekretem č. 47/1945 Sb. byla zákonodárná moc svěřena Prozatímnímu národnímu shromáždění. PNS se sešlo na svém prvním zasedání dne 28. října 1945. Tímto dnem skončila etapa dekretálního zákonodárství. V průběhu několika měsíců PNS, kromě dalšího, projednalo a schválilo všechny dekrety. Výsledkem ratihabičního procesu byl ústavní zákon č. 57/1946 Sb. z 28. března 1946, který v čl. I odst. 2 výslovně stanovil: „Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“

Tak se veškeré dekrety prezidenta republiky, stejně jako ústavní či jiné předcházející nebo následné zákony, staly nedílnou součásti československého a poté i českého právního řádu.

Je skutečnosti, že většina dekretů prezidenta republiky měla časově omezený význam. Dnes již nejsou zajímavé právně, politicky ani historicky. Byly realizovány. Nejsou již aplikovatelné. Mluvíme o jejich vyhasnutí. Účinky jejich aplikace v minulosti však přetrvávají. Povinnosti a práva z nich vyplývající nemohou být zpětně nijak dotčeny. O tom svědčí i výňatek z Nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995 ve věci návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Ústavní soud ČR návrh zamítl. V několikastránkového zdůvodnění soud výslovně uvedl: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“

VII.

Rozhodnutí o transferu Němců z ČSR neleželo v rukou prezidenta dr. E. Beneše. Mělo širší mezinárodní souvislosti. Představy Velké Británie, které zásadně ovlivnily následný postup spojenců, vycházely již na počátku druhé světové války z principu etnické homogenizace. Jinak řečeno, obsahovalo plány nuceného přesídlení německých etnických skupin ze střední a východní Evropy, které se staly nástrojem nacistické geopolitiky, do Německa. Memorandum Královského institutu mezinárodních vztahů, jež již v r. 1940 navrhlo W. Churchillovi přesídlení etnických Němců, ovšem současně varovalo, že sudetským Němcům bude způsobeno trvalé trauma, které může v budoucnosti opět ohrozit obnovené Československo. Doporučovalo transfer pouze s podmínkou, že budou k dispozici efektivní mechanismy kolektivní evropské bezpečnosti.

O transferu německé menšiny z Polska, Československa a Maďarska, v zájmu zachování míru v Evropě pro budoucí generace, rozhodli představitelé vítězných velmocí v Postupimi v srpnu 1945, tedy nikoliv dr. E. Beneš, jak landsmanšaft se zbabělostí sobě vlastní tvrdí. Z odsunu z ČSR byli vyňati němečtí antifašisté.

Na Krymské konferenci, která se konala v únoru 1945, dospěli představitelé SSSR, USA a VB k zásadní dohodě o reparacích Německa. Uznali za správné, aby Německo bylo zavázáno poskytnout náhradu za válečné škody v míře co největší. Postupimská dohoda pojednávala o reparacích podrobněji. V souladu s jejími principy uzavřely spojenecké státy, mezi kterými byla i Československá republika, v prosinci roku 1945 Pařížskou reparační dohodu, jež stanovila povinnost každému účastnickému státu, aby zajistil německý majetek na svém území tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tohoto majetku byly spojenecké státy povinny odečíst ze svého podílu na reparacích.

Z tohoto ustanovení však byla stanovena výjimka, která byla dohodou formulována následujícím způsobem : „… majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“. (Dohoda o německých reparací, str. 67-68, dr. M. Rašín, Praha, Orbis 1946). Z uvedeného vyplývá, že ČSR nemusela odečíst hodnotu majetku konfiskovaného bývalým čs. Němcům ze svého reparačního účtu. Na základě rozhodnutí zakotveném v Pařížské reparační dohodě byly nám přiznány reparační pohledávky vůči Německu ve výši cca 360 miliard předválečných Kčs , tj. asi až 90 miliard dolarů. Od SRN jsme dosud získali na reparacích necelých 700 mil. Kč. Naše reparační nároky vůči SRN nezanikly. Přesto však někteří naši někteří politici mluví o určitém odškodnění některých odsunutých Němců, aniž by se jen zmínili o našich reparačních nárocích.

Prolistujeme-li řadu dekretů prezidenta republiky, zjistíme, že řada z nich, včetně nejdůležitějších znárodňovacích dekretů, je podepsána všemi členy vlády, tedy sociálními demokraty, národními socialisty, lidovci, slovenskými demokraty a samozřejmě i komunisty.

VIII.

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky, a to se zpětnou platností. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., „součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, Kruh, Praha 1998. str. 28).

Na adresu kancléře Schrödera dr. Neubauer ještě v roli mluvčího prohlásil: „...Evropský parlament proto oprávněně požadoval zrušení těchto dekretů. Je nepochopitelné, že kancléř Schröder zůstává za tímto státně právním minimálním požadavkem a fakticky působí dokonce jako obhájce těchto bezprávních aktů. Toto škodí neposledně silám v České republice, připraveným ke smíření a skutečně evropansky smýšlejícím, které by tyto dekrety právně odstranily.“ (Mnichov, 11. 5. 2000). V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, kteří politici k těmto silám patří. Snažme se ji zodpovědět! Je možné, že k těmto silám patří i část představitelů některých církví?

Může Česká republika vůbec měnit jednostranně nebo rušit dekrety prezidenta republiky? Odpověď nám poskytuje profesor mezinárodního práva na UK JUDr. M. Potočný, DrSc. ve svém článku „Ještě k Benešovým dekretům“ (Benešovy dekrety – nezbytná československá mezinárodně právní opatření k zajištění budoucího míru a bezpečnosti v Evropě!): „Ty zůstávají a zůstanou dovoleným mezinárodně právním chováním, které by ostatně Československo jako jedna ze smluvních stran Postupimské dohody, nemohlo bez souhlasu autorů Postupimské dohody, jakož i Polska i Maďarska k nim se připojivším, ani jednostranně měnit, natož rušit.“ (TREND 5/1994).

Bez ohledu na obecně uznávané zásady mezinárodního práva, část přesídlenců z ČSR neustále opakuje požadavek na zrušení „Benešových dekretů“, což dokazuje „že nemá jít o prosté technicko právní zrušení, nýbrž o politicko morální akt na vysoké státní úrovni o české odsouzení českých postupů. Spor o platnost neplatnost dekretů je tedy sporem o kontinuitu – diskontinuitu v pojetí a obraně národních zájmů a národní identity. Rozhodne o tom, zda minulé generace přímo konfrontované s nacistickou bestialitou mají nárok na důstojnou památku nebo zda se jejich vůdčí představitelé ocitnou v jedné řadě s genocidními velkořezníky – to už se stalo Benešovi.“ (Prof. dr. Fr. Šamalík, DrSc. PF UK, „Deset let česko-německých vztahů: zamlženo“, sborník z konference, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha, 1999).

IX.

Z Nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995

Ve věci návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (č. 55/1995 Sb.)

„Jménem České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl … takto:

Návrh se zamítá

…Vztah nepřátelství není v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. koncipován na národnostní bázi, neboť za nepřítele zde na prvém místě platí nacistický či fašistický systém, a to, jak již uvedeno, nevyvratitelně, a také objektem ochrany je zde především demokraticko-republikánská státní forma. I když tedy v dekretu je v prvé řadě řeč o Německé říši a osobách německé národnosti, ve skutečnosti má tento dekret obecnější rozměr a lze jej považovat za jeden z dokumentů reflektujících odvěký zápas mezi demokracií a totalitarismem. Dělící čarou je zde to, na které straně kdo stál; proto za nepřítele není považován ten, byť kupříkladu německé národnosti, kdo aktivně vystoupil na obranu demokracie a nebo byl postižen totalitním režimem, na druhé straně je jako nepřítel kvalifikován ten, kdo, bez ohledu na příslušnost k jakémukoliv národu, aktivně vystoupil proti demokracii.

...ani u osob německé národnosti zde nejde o presumpci "viny", ale presumpci "odpovědnosti". Kategorie "odpovědnosti" směřuje totiž zcela zjevně za hranice "viny" a v tomto směru má tedy mnohem širší, hodnotový, sociální, historický a také právní rozměr. Pro vymezení kategorie odpovědnosti je určující vědomí, že jednotlivec sám je odpověden za své životní postoje, za svá sociální a hodnotová rozhodnutí a že nikdo nemůže za něj tuto odpovědnost převzít, ani sama společnost či dějiny. K osudu každého člověka náleží, že je zapředen do mocenských poměrů a z této jeho pozice vyplývá jeho odpovědnost zasazovat se o moc, která uskutečňuje lidská práva.

Etablování totalitního systému představuje vždy masivní útok na lidstvo i samu historii. Ve zkoumané věci tímto útočníkem bylo Německo a převážná část jeho lidu; bez široké podpory převážné části německého lidu, jaké se mu dostalo, by Hitler i se svou nacistickou stranou zůstal pouhým okrajovým jevem. V této jeho mimořádně nebezpečné povaze, v tom, že se stává sociálním jevem ohrožujícím "osud veškerého života na zemi" (preambule k ..Listině základních práva svobod), tkví také důvod, proč úsilí o likvidaci všech zdrojů totalitarismu si vyžaduje i mimořádných legislativních opatření. Jinými slovy, v takových situacích jde následně vždy i o odstranění příčin vzniku totalitarismu, o odstranění jeho ohnisek,jež by mohla vést k recidivě se všemi jeho hrůznými znaky. Tato mimořádná legislativní opatření musí přirozeně rozlišovat mezi "vinou" a "odpovědností"; tak se v československém zákonodárství také stalo rozlišením retribučních dekretů, vyžadujících důkaz individuální viny a konfiskačních dekretů, spočívajících, pokud jde o fyzické osoby. na vyvratitelné domněnce individuální odpovědnosti. To, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. vychází z presumpce odpovědnosti osob německé národnosti, nemá tedy, vzhledem k uvedeným skutečnostem, diskriminační povahu, nepředstavuje nějakou nacionální pomstu, ale je pouhou adekvátní reakcí na agresi nacistického Německa, reakcí, jež si kladla za cíl politicky i ekonomicky alespoň zmírnit následky okupace, předejít možným novým nástupům totalitarismu a posílit společenské a mravní vědomí dotvrzením toho, že s porušením jakékoliv odpovědnosti má být vždy spojena sankce.

…Odpovědnost bez sankce by se promítla v existenci společenského vědomí natolik negativně, že by patrně znamenala, alespoň v určitých oblastech, jeho destrukci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. takovou sankcí nepochybně je; i když na první pohled se zdá být pouze "majetkové" povahy, obsahuje bezpochyby i důležitý sociální a etický podtext. Vzhledem k povaze, v tomto případě analyzované, odpovědnosti, nelze však na dekret nahlížet jako na trestní normu či trestní sankci, byť ke konfiskaci majetku došlo podle něj bez náhrady.

...podíleli-li se také někdejší českoslovenští občané německé národnosti na destrukci práva svobod ostatních občanů Československé republiky, potom je jen zcela konsekventní, že v tomto směru nemohla být v probíhajícím konfliktu zcela šetřena ani jejich práva a svobody, přirozeně při zachování relace cíl a prostředek, neboť taková sociální a také destruktivní "naivita" by nutně vyústila katastroficky. K "právním zásadám civilizovaných společností Evropy platným v tomto století", jichž se dovolává navrhovatel, náleží tedy i právo vyvodit z útoku na demokracii a na lidská práva a svobody nezbytné sankce.

K tomu třeba dodat, že majetková sankce, jakou je konfiskace nepřátelského majetku nacházejícího se na území Československé republiky, má svůj historický kontext především v tom směru, že Postupimskou dohodou ze dne 2. 8. 1945 bylo rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa (hlava XIII) a že touto dohodou bylo současně rozhodnuto i o německých reparacích v duchu usnesení jaltské konference, stanovícího, že Německo bude nuceno nahradil v pokud možno největší míře, škody a útrapy, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý lid nemůže vyhnout odpovědnosti (hlava IV). Na tyto body Postupimské dohody navazuje Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, sjednaná dne 21. 12. 1945 v Paříži mezi 18 státy, a to i za účasti Československa, jež byla publikována pod č. 150/1947 Sb. V části I článku 6 A této pařížské dohody se stanoví, že "každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích..." Podle části I článku 6 D této dohody "při provádění ustanovení A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávat od jejích reparací... ". V projednávané věci má tedy konfiskace nepřátelského majetku ( nejen vnitrostátní zákonný podklad v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., připouštějícím vyvratitelnost domněnky odpovědnosti, a navíc sice působícím ex lege, ale jen vůči těm osobám, ohledně nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ I odst. 4), ale je založena i na mezinárodním konsensu vyjádřeném v již citovaných dokumentech postupimské konference a pařížského ujednání. Nešlo tedy o svévolné zbavení majetku, jehož nepřípustnost byla stanovena až v článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv…

Ve střetu demokratického a totalitního politického systému, jaký představoval konflikt Československa s nacistickým Německem, nemohla se proto státní moc demokratického Československa již nadále obejít bez následného právního opatření, jaké představuje také zmíněný dekret. Po dobu 20 let svého trvání ponechávala tato demokracie mocenský proces otevřen konfliktu a sociálnímu vyrovnávání a institucionálně zabezpečovala politickou bázi i nejrůznorodějším projevům. Tato otevřenost se v principu projevovala i ve vztahu k občanům německé národnosti. Po období násilného obsazení nacistickým Německem a v důsledku ztrát a ran, které tím Československo utrpělo, nezbývala československé státní moci jiná cesta, než se s následky nacistické okupace a válečných událostí, alespoň do jisté míry, vypořádat. Způsob, jakým tak učinila, byl zcela v souladu s hodnotovým nazíráním vyjádřeným již v preambuli ústavní listiny z roku 1920 ("zabezpečit požehnání svobody příštím pokolením") a byl také podpořen mezinárodním souhlasem, zejména ze strany západních demokracií, jednoznačně vyjádřeným v rozhodnutích postupimské konference…

Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. není tedy ani z tohoto pohledu svévolným aktem, ale sankcí směřující k zabezpečení funkcí a smyslu lidských práva svobod, jejich konstruktivního sociálního přínosu a prohloubení smyslu pro odpovědnost. Práva někdejších občanů Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých důsledcích představovaly podporu útočné válce. Tato omezení platí v daném případě stejně pro všechny případy splňující stanovenou podmínku, totiž vztah nepřátelství k Československé republice a její demokratické státní formě, bez ohledu na národnostní příslušnost.

K tomu, co již bylo uvedeno, přiřazuje se v projednávané věci rovněž určující skutečnost, že exilové zákonodárství, jakož i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného československého státu, představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době, z hlediska současnosti jsou již vesměs bez aktuálního významu a postrádají již nadále konstitutivní charakter…Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta irepubliky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“

Prezident dr. E. Beneš se těšil v této době silné důvěře, nejen především předních politiků českých nekomunistických stran a slábnoucí podpoře komunistů, nýbrž i respektu a vděčnosti řadových občanů republiky. „Benešovců“ bylo tehdy nespočetně. 28. května 1947 se konala 54. schůze ústavodárného Národního shromáždění. Jeho předseda, známý národně socialistický politik, J. David, vzpomněl při zahájení schůze 63. narozenin pana prezidenta a pronesl následující věty: „… neoslavujeme z příkazu kalendáře, ale z nejupřímnější úcty a nejhlubší vděčnosti , kterou všichni bez rozdílu pociťujeme k jeho velké osobnosti. Je to každoročně příležitost aspoň na chvíli se zastavit u jeho dramatického života a uvědomit si požehnaný význam jeho osvoboditelské a státnické práce.

Dvakrát za život byl nucen dr. Edvard Beneš opustit svou vlast a v cizině jí probojovat místo mezi svobodnými a nezávislými státy. … Po každé se stal svému národu živým symbolem houževnatého, nezlomného a přímočarého češství,…Věřil,že v koloběhu dějin vždycky nakonec zvítězí nad lží, násilím a křivdou pravda, právo a spravedlnost. …Jeho poselství k národu za druhé světové války … byla hlasem bojovníka, který posiloval zotročené spoluobčany a udržoval je v jejich odporu i v jejich víře v konečné vítězství.

Po prvé zazněl jeho hlas 19. března 1939 …Tehdy dr. Beneš prohlásil: ‚Pusté násilí zachvátilo svobodnou zemi a ujařmilo svobodný lid. Po staletí tento národ, dělníci, sedláci a skromná střední třída, trpělivě a pracně budovali svůj blahobyt, aniž kdy ohrožovali kohokoli jiného. Československý lid žádal pro sebe pouze Bohem dané mu právo na život, na svobodu a štěstí uvnitř vlastních svých hranic. Na tomto lidu byl nyní spáchán svrchovaně brutální zločin. Prohlašuji však slavnostně, že právně nezávislost Československa zničena nebyla. Udržuje se dále, žije a existuje dále. A důrazně konstatuji, že ti, kdož spáchali tento zločin proti československému lidu a proti celému světu, jsou vinni před Bohem i lidmi a budou zle potrestáni.

Prezident dr. E. Beneš zůstává československému lidu nadstranickou autoritou, dobrovolně uznávanou; tento vztah národa k jeho hlavě vyrůstá z nezviklatelné důvěry v mravní hodnoty Benešovy státnické práce. … Se jménem prezidenta dr. E. Beneše zůstane provždycky spojena největší událost našich moderních dějin: odsun Němců z českých zemí a proměna Československa v národní stát Čechů a Slováků. Je si ovšem prezident Budovatel vědom toho, že nepřestáváme být sousedy německé říše a že toto sousedství je nebezpečím, před nímž musíme bděle a připraveně stát na stráži. … Přejeme v tento den svému milovanému prezidentu, aby trvalé zdraví mu umožnilo ještě dlouhá a dlouhá léta stát v čele našeho státu a pomáhat jeho dobudování v masarykovskou demokracii vnitřně silnou a mezinárodně zabezpečenou. … Ať dlouho ještě žije prezident Budovatel dr. Edvard Beneš !“ (Dlouho trvající hlučný potlesk. – Shromáždění povstává a zpívá státní hymnu. Z těsnopisecké zprávy o průběhu uvedené schůze ÚNS)

Evropská komise a parlament pracují na zrušení Benešových dekretů

3. 2. 2021

Maďarští petenti usilují o zrušení Benešových dekretů a Evropská komise je vstřícná k jejich požadavkům. Delegace Evropského parlamentu a Evropské komise hodlá navštívit Slovensko a dosáhnout zrušení rezoluce Národní rady Slovenské republiky o nezrušitelnosti Benešových dekretů.

Právní výbor Evropské komise konstatuje, že ve 21. století je uplatňování kolektivní viny na etnickém principu nepřijatelné a nároky Němců a Maďarů jsou oprávněné. Nekonstatuje, že německá armáda jen o rok dříve vraždila po celé Evropě bez jakékoli viny a na etnickém principu, německý stát rozkrádal a ničil cizí majetek a Německo nezaplatilo válečné reparace.

Novarepublika.cz, Dr. Ivan David, europoslanec za SPD

V Bruseli sa chystá ďalšia zrada - pripravuje sa kampaň na zrušenie Benešových dekrétov

Bratislava 8. februára 2021 AKTUALIZOVANÉ (TASR/HSP/ )

Revizionisti zacítili príležitosť a chcú zrušiť Benešove dekréty. Po lopate zhrnuté: čo kto Slovákom spôsobil v čase do konca druhej svetovej vojny, to sa má premlčať, a čo sme potom dostali v rámci vysporiadania, to sa má zrušiť. Čo na to naša vláda?

Mnohé veci, ktoré sme kedysi považovali za samozrejmé, už akosi samozrejmé nie sú. Potom, ako sa východná a stredná Európa stala korisťou Ríše západu po víťazstve v Studenej vojne, v nej prebieha postupný proces likvidácie akejkoľvek nezávislej identity a suverenity každého druhu.

Tieto krajiny sa stali neokoloniálnymi príveskami Ríše, keď ich ekonomika, politika, kultúra, akademická sféra, veda, šport, skrátka všetko sa dostalo do polohy kontrolovanej béčkovej, céčkovej farmy západných centrál, do postavenia potácajúceho sa tela bez duše a bez hlavy – tá povinne vždy sídli na Západe.

Nedalo sa to všetko urobiť naraz, žaby sa musia variť pomaly, inak by z hrnca vyskočili. Na niektoré veci bolo treba počkať tridsať rokov – to je čas, za ktorý stará generácia odišla a mladú sa podarilo naformátovať tým správnym spôsobom. Keby sa vtedy, pred tridsiatimi rokmi, predostrelo vtedajšej populácii ako alternatívna ponuka oproti vtedajšiemu usporiadaniu vecí to, čo je dnes agendou EÚ a východoeurópskou realitou, tak by sa z tých rôznych nežných revolúcií asi veľmi rýchlo stala drsná kontrarevolúcia a veľká časť obyvateľstva by sa ešte veľmi rada vrátila za tie ostnaté drôty…

Dnešná populácia však už je iná. Názor tých starších už málokoho zaujíma a tí mladší majú v potrebnej štatistickej väčšine hlavy nastavené štandardne, tak ako sa dnes sluší a patrí. Technológie toto zabezpečujúce spoľahlivo fungujú. A preto až teraz, po tridsiatich rokoch, je vhodný čas na to, aby nastúpila ďalšia fáza zotročovania. Zdá sa, že jej (zďaleka nie jedinou) súčasťou by zrejme mala byť aj revízia povojnového vysporiadania Európy.

Čo sú Benešove dekréty?

Sú to právne normy, ktoré vydával exilový prezident Edvard Beneš v rokoch 1940 – 1945 v Londýne a neskôr v Prahe. (Na Slovensku od prechodu frontu vládla svojimi nariadeniami Slovenská národná rada, v ČSR bolo dvojvládie, až do októbra 1945.) Išlo o približne 150 noriem, ktoré boli dodatočne schválené vo forme zákona.

Dekréty v podstate vyjadrovali, že hoci je československá republika rozbitá a okupovaná, tak právne jestvuje. Väčšina dekrétov už stratila svoj význam, polemiku či nevôľu, najmä u Nemcov a Maďarov, vyvolávajú dekréty o konfiškácii majetku a odňatí štátneho občianstva Nemcom a Maďarom. (Tu treba poznamenať, že kým Nemci boli z ČSR následne odsunutí, Maďarom všetky práva vrátané v r. 1948).

Najmä bývalé šľachtické rody sa evidentne nezmierili so stratou majetkov. V rámci pozemkovej reformy v r. 1946 bola totiž skonfiškovaná pôda „zradcov slovenského národa“, ako aj Nemcov a Maďarov, ktorí nemali k 1. 11. 1938 československé občianstvo alebo vlastnili viac ako 50 hektárov pôdy, a následne bola prideľovaná drobným roľníkom či bezzemkom.

Odhliadnime teraz od skutočnosti, že pražská politika si vždy sledovala aj svoj koloniálny záujem voči Slovensku a zdôrazňovala kontinuálnu existenciu československého štátu, neuznávajúc protektorát ani Slovenský štát, a sústreďme sa na platné medzinárodnoprávne aspekty záležitosti okolo Benešových dekrétov.

Revizionisti, ktorí sa chcú dostať k majetkom v Českej a Slovenskej republike, sa snažia na vec aplikovať dnešnú optiku a tvrdiť, že išlo o etnické čistky. Do karát im nahrávajú aj nešťastné (náhoda, či zámer?) vyjadrenia niektorých českých a slovenských politikov, napríklad bývalého prezidenta Havla, ktorý odsun Nemcov označil za vyhnanie (právne však termíny vyhnanie a odsun majú principiálne odlišný význam, pričom tento rozdiel je v danom kontexte veľmi dôležitý – tu išlo o odsun ľudí, ktorí zradili československú štátnosť a prihlásili sa k štátnej príslušnosti iného štátu, čo uznali aj svetové veľmoci a daný stav zakotvený v medzinárodných zmluvách rešpektovali).

Revizionisti potom vnímajú celú záležitosť ako vojnový zločin prezidenta Beneša a československého vedenia. Nehovoria však to podstatné: je totiž vlastne jedno kto, prečo a za akých okolností tie dekréty napísal, ale kto, prečo a s prihliadnutím k akým historickým skutočnostiam ich schválil. Jednoducho, nevidia, či skôr nechcú vidieť príčinno-následnú súvislosť.

Súčasť vysporiadania po druhej svetovej vojne

A tu je kľúčovým historickým a právnym faktom, že o odsune ľudí, ktorí sa prejavili ako nelojálni voči československému štátu, rozhodli veľmoci v roku 1942 a potom ešte niekoľkokrát neskôr. Víťazné veľmoci, ktoré rozhodli o usporiadaní povojnových pomerov v Európe, uznali a zohľadnili, že odsuny sú potrebné a žiaduce z hľadiska zachovania mieru aj v budúcnosti.

Československá republika ako legitímny národný štát Čechov a Slovákov bol Hitlerom (a našimi vierolomnými „spojencami“) rozbitý a poškodený práve pod zámienkou práv menšín, ktoré nie sú s týmto štátom stotožnené. Ako preventívne riešenie pre budúcnosť, aby sa už niečo také nemohlo zopakovať, v rámci spravodlivého vysporiadania vojnových krívd, vrátane zločinov, ktoré spáchali príslušníci národnostných menšín, veľmoci uznali a opakovane potvrdili stav ustanovený Benešovými dekrétmi.

To rozhodnutie bolo v súlade s medzinárodným právom, veľmoci o tom rozhodli na Postupimskej konferencii v roku 1945 a opätovne to potvrdili v roku 1975. Okrem toho bola v roku 1973 uzatvorená základná zmluva medzi ČSSR a Nemeckou spolkovou republikou, kde Nemecko uznalo nedotknuteľnosť hraníc podľa Versailleskej mierovej zmluvy. Podobné dvojstranné zmluvy, ktoré uznali platnosť a nemennosť vzájomných hraníc, boli ešte oveľa skôr uzatvorené aj s Rakúskom a Maďarskom. Tu treba zdôrazniť, že všetky tieto zmluvy vzišli z kompromisu dohodnutého zmluvnými stranami, zohľadňujúc historické príkoria a krivdy. Ak dnes niekto chce tieto veci otvárať a jednostranne si uplatňovať nároky, tak druhá strana by mala recipročne poukázať na druhú stranu mince, ako aj na krajnú neadekvátnosť a nebezpečnosť takýchto snáh.

Rátajú s vládou vlastizradcov?

Posledné správy z Bruselu hovoria, že maďarskí a nemeckí revizionisti sa snažia o zrušenie Benešových dekrétov a nikým nevolená neonacistická Európska komisia sa stavia voči ich požiadavkám ústretovo. Na Slovensko by mala prísť delegácia Európskeho parlamentu a Európskej komisie, aby dosiahla zrušenie rezolúcie Národnej rady Slovenskej republiky o nezrušiteľnosti Benešových dekrétov. Právny výbor Európskej komisie už stihol konštatovať, že v 21. storočí je uplatňovanie kolektívnej viny na etnickom princípe neprijateľné a nároky Nemcov a Maďarov sú oprávnené.

Ale prečo niekto skúša tieto veci otvárať práve teraz? Za normálnych okolností, pri pevnom postoji vlastencov vo vláde by totiž podobné pokusy bezočivo vytrhávať z kontextu iba to, čo sa im hodí a na základe toho spochybňovať platnú povojnovú bezpečnostnú architektúru Európy, garantovanú viacnásobnou historickou dohodou veľmocí, nemali šancu na úspech. Ibaže by sa tu kalkulovalo s niečím iným: ak náhodou totiž je nejaký štát ovládaný vlastizradcami, ktorým nezáleží na spravodlivosti, ani na záujme občanov štátu, ktorý reprezentujú, ale sledujú iné záujmy, vtedy je slušná šanca, že títo ľudia prehrajú aj partiu, ktorá sa normálne prehrať nedá a budú súhlasiť s niečím, čo by pre poctivých vlasteneckých politikov bolo absolútne nemysliteľné…

Čo by revizionistom odkázala vláda vlastencov?

Normálna vlastenecká vláda by im na tieto drzé provokácie odpovedala v tom zmysle – aby nebol používaný dvojaký meter – že ešte pár mesiacov predtým, ako boli prijaté Benešove dekréty, sa po celej Európe na etnickom princípe vraždilo a rabovalo, pričom vinníci za to doposiaľ nezaplatili vojnové reparácie – čo nikto nenapáda práve preto, že napriek naozaj hrozným veciam, ktoré sa diali, všetci akceptujú, že táto kapitola bola raz a navždy radšej uzatvorená, aby nebola zdrojom ďalších a ďalších krívd a konfliktov.

Normálna vlastenecká vláda by im slušným, ale tvrdým diplomatickým spôsobom odkázala, že škandalózne pokusy o narúšanie po dlhé desaťročia jestvujúcej európskej bezpečnosti a politickej stability sú neakceptovateľné, mali by byť považované za pokus ohroziť samotnú podstatu mierového spolužitia národov v Európe, a preto by so šíriteľmi týchto snáh podľa toho malo byť aj zaobchádzané.

Normálna vlastenecká vláda by iniciátorov takýchto pokusov prísť k bohatstvu mohla právom označiť za nebezpečných extrémistov, ktorí svojím ignorovaním a ospravedlňovaním zločinov režimu potláčajúceho základné práva a slobody napĺňajú príslušné ustanovenia § 421 a § 422 nášho Trestného zákona. A zmobilizovala by všetky diplomatické a lobistické sily, aby pokoj a stabilita v Európe neboli narušené.

Ako sa zachová Matovičova vláda, keď pôjde do tuhého a Európska komisia začne na ňu tlačiť, aby zrušila Benešove dekréty a Slovensko tak po 80 rokoch ošklbala aj o posledný kus odškodnenia za historické krivdy? Ako sa zachovajú vlastenci ako Matovič, Naď, Korčok tvárou v tvár drzým revizionistom siahajúcim nehanebnou rukou na zmluvy garantujúce aj samotné základné istoty súvisiace so slovenskou štátnosťou? Čo si myslíte vy? Ivan Lehotský

Redakce: J. Skalský Připravil Dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 715. publikaci určenou pro vlastenecké organizace. Praha, 11.února 2021.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail : vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz

FB: https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9–n%C3%A1rodn%C3%AD–listy–107618950706191/?modal=admin_todo_tour