Dějiny Polabských Slovanů 3

Jaroslav Valenta

Dějiny Polabanů

Historie Polabsko-baltických Slovanů byla asi nejsmutnější stránkou v dějinách slovanského vývoje a měla obdobné prvky jako tragický osud baltských Prusů. Dlouho se díky izolaci nesetkali s křesťanstvím a jeho pozdější úporné odmítání se jim stalo osudným. Němečtí a jiní misionáři pojali k tvrdohlavým odpůrcům církve takovou nenávist, že při častých křížových výpravách plenili a vraždili, jak jen mohli. Proto také nestoupal počet obyvatel těchto národností a na jejich místo se začali tlačit výbojní kolonizátoři.

V 7. a 8. století byl na obranu před vpády Slovanů do Francké říše ustanoven tzv. Limes Sclavicus, později Limes Sorabicus nebo Limes Saxoniae. Frančtí vojáci hlídali hranici a zařídili ji jako polopropustnou. Do říše Slovany nevpouštěli, ale ven směli odcházet kupci, misionáři, vojáci a čím dál častěji i osadníci. V této době založili Luticové svůj kmenový svaz, jehož jádro se skládalo ze čtyř kmenů. Časem se k němu připojilo i několik západnějších sousedů, spolu pak asimilovali přicházející německé sedláky. Docházelo k častým bojům, germánské a slovanské etnikum si navzájem vypalovaly sídle a zemědělské usedlosti. V čele kmenového svazu stál velkokníže nebo král. Karel Veliký viděl v lutickém svazu nebezpečí pro Franckou říši a zahájil v posledních desetiletích 8. století třicetiletou válku za podmanění Luticů a i ostatních Slovanů. Karel Veliký zahájil historický boj Němců s Polabsko-baltickými Slovany, jenž měl tři fáze. První za Karla Velikého a jeho nástupců do 10. století neměla valné výsledky, druhá za saské dynastie již byla úspěšnější a ve třetí etapě ve 12. století se dostala celá tato oblast pod německou nadvládu.

Teprve za Otty I. vidíme snahu podrobit si Slovany a připojit je k říši. Karel se jen snažil zabezpečit hranici, k tomu sloužily německé opěrné hrady. Boje začaly roku 782 proti Srbům a skončily německým vítězstvím, protože Slované nebyli schopni zorganizovat úspěšnou obranu. Roku 789 vybídl Karel svoje vojsko k boji proti Luticům, sám se ho v plné polní zbroji účastnil. Francká armáda dosáhla po tuhých bojích a po vyplenění a drancování Luticka, hradu krále Dragowita.

Dragowit byl donucen kapitulovat a uznat nadvládu Francké říše. Luticové museli platit tribut a jejich země se stala lenní zemí. To se znelíbilo části lutické šlechty a vedlo k rozporům s druhou skupinou, nakloněnou Frankům. Po smrti Karlově pak vypukly nové šarvátky. Císař Ludvík nebyl kvůli domácí politice s to tuto situaci vyřešit, a tak svobodní rolníci s prolutickou šlechtou porazili francké posádky. Od roku 832 však nemáme zprávy o lutickém králi, namísto království vznikla vojenská demokracie. Svobodní ozbrojení rolníci volili v dobách války vojevůdce, jejich sněmy rozhodovaly o válce a míru. Tato organizace se ukázala jako nesmírně praktická za válek v 10. a 11. století a byla hluboko zakořeněna.

V 7. století založili Obodrité Wiligard (Mecklenburg) a osídlili rozsáhlá území až k Bukovci (Lübeck). Sami byli blízcí příbuzní s Obodrity, kteří seděli na Dunaji a založili Bělehrad. V 8. století se stali spojenci Franků proti odbojným Sasům a Dánům, a dokonce proti slovanským Luticům. Obodritská knížata využívala výhod spojenectví s franckým králem, ale také jednali s Dány, Sasy a Lutici. Obklopeni ze všech stran nepřáteli, snažili se Obodrité v čele s knížetem Dražkem svou pozici uhájit. To se dařilo jen s franckou pomocí, ale museli Frankům odstoupit území kolem Hamburku. Přesto dosáhl dánský král Göttrik rozbití spojenectví Franků a Obodritů – vyslal zvěda ke dvoru Dražkovu a dal ho zavraždit. Nadále však vládla náčelnická dynastie, která udržela národ pod kontrolou. Ještě v roce 965 patřil obodritský král Nakon k nejmocnějším vládcům slovanských zemí. Wiligard, sídlo královského dvora, se stal hlavním městem státu.

V roce 806 padl v bojích srbský vojevůdce Miliduch, po jeho smrti byli Srbové donuceni uzavřít příměří. Po Karlově smrti nastaly v říši zmatky, jichž však nedovedli Slované využít. Za Jindřicha (919-936) a za Otty I. (936-973) nastalo úplné uvolnění napjaté situace uvnitř říše, proto se Otto rozhodl svou moc v Polabí upevnit. To se mu však kupodivu ihned povedlo bez jakýchkoli protiakcí ze strany Slovanů, kteří zůstali stejně rozdrobeni jako za dob Karla Velikého.

Během 9. století došlo k řadě bojů proti Srbům a Luticům, ty ale k ničemu nevedly. Až Jindřich I. porazil Havolany a Daremnice u Gany (dnes Jahna u Míšně) a založil hrad Meissen (německou Míšeň). Tím byl zpečetěn osud Srbů mezi Sálou a Labem. Roku 963 podlehli Lužičané markraběti Geronovi a na konci 10. století i Milčané. Tak bylo zakončeno podrobení a včlenění Srbů do Svaté říše římské.

Obodrité vedli na zemi i na moři s Dány a jinými skandinávskými národy neustálé války, jež však nepřekážely rychle se rozvíjejícímu námořnímu obchodu. Reric, Wiligard a Starigard se díky příhodné poloze staly nejvýznamnějšími přístavy v Baltském moři, přes ně proudilo zboží pro celou Franckou říši. Jejich bohatství jim začali závidět Dánové a také Němci.

Obodrité, a i Luticové s Pomořany, se houževnatě bránili německé nadvládě a christianizaci. Válek bylo mnoho se střídavými vítězstvími na obou stranách, často se brali zajatci. Ovšem zajatí němečtí duchovní na tom byli velice špatně. Buďto byli obětováni, nebo jim slovanští bojovníci udělali mečem do lebky kříž. Počet obětí rychle přesáhl tisícovku. Nových vítězství dosáhl až Jindřich I. r. 928-929 proti Havolanům, Obodritům a Ratarům, o pět let později proti Ukranům, roku 936 znovu proti Ratarům a Luticům. Tohoto roku také zavraždil markrabě Gero třicet srbských knížat při mírových jednání, Lutický svaz a Obodrité se pokusili o povstání, to však skončilo nezdarem. Roku 955 byla revolta potlačena a první pokoření Slovanů bylo dokonáno. Za Otty II. bylo toto území správně rozděleno, zakládaly se církevní organizace a křesťanství se začalo ujímat. Roku 968 bylo zřízeno arcibiskupství v Magdeburku (Děvíně) a tři biskupství, v Merseburgu (Meziborech), Meissenu (Míšni) a Zeitzu (Žíči).

Ale roku 977 Luticové znovu povstali proti křesťanství, protože nechtěli být vydíráni arcibiskupem Gisillerem, a když přišla zpráva o porážce Otty II: v Itálii, Luticové a Obodrité se opět osvobodili mohutnou revolucí. Byl obnoven svaz lutických kmenů a Němci jednali se Slovany smířlivěji. Až do roku 1117 byl svaz ve spojeneckém poměru k říši. Za vlády Boleslava Chrabrého se zdálo, že tento panovník sjednotí veškeré západní Slovany pod svou moc. Tento plán mu však zhatili právě Luticové a i Češi, kteří se postavili na stranu císaře. K Polsku se připojilo jen Pomořansko a Lužice. Roku 1018 zvítězil dánský král Knut nad Lutici a Obodrity, krátce nato (1025) zemřel Boleslav a od Polska se zase odtrhly Pomořany a Lužice.

Konrád II. porazil r. 1032 polského Meška a podnikl dvě úspěšné výpravy proti Luticům (1035-36). Boje přesto neustávaly a obodritský kníže Gotšalk (1043-1066) opět sjednotil obodritskou říši, připojil i Črezpěnany i Chyžiny a mohutně podporoval christianizaci. Po jeho smrti se ujal vlády rujánský Krut (1066-1105), který úspěšně vítězil a k plné slávě pozdvihl pohanství. Po něm nastoupil Gotšalkův syn Jindřich, jenž přijal saský protektorát, vypálil Hamburk a sjednotil Obodrity, Lutice a Pomořany.

Avšak po smrti Jindřicha roku 1119 padly všechny plány na říši západních Slovanů, ani následující obodritská knížata Přibyslav a Niklota ničeho nedosáhla a musela přihlížet pádu říše a jejímu připojení k Sasku. Na nátlak papeže a opata Bernarda z Clairvaux byla podniknuta ohromní křížová výprava. Té se však baltičtí Slované vyhnuli rychlým přijetím křesťanství. Neustálé pirátské výpady některých kmenů proti Dánsku a části Skandinávie donutily dánského krále Valdemara, aby podnikl výpravu proti Slovanům. 19. května 1169 oblehl Arkónu, ta 15. června v den sv. Víta padla a s ní celá Rujána (čítající asi 35 000 obyvatel). O tři roky později Valdemar vyvrátil Volin.

Roku 1150 vytvořil Albrech Medvěd braniborskou marku ze země Brižanů a Stodoranů a 1167 se rozhodl pomořanský kníže Bogislav přijmout německou nadvládu. Tak se stali v průběhu XII. století všichni Obodrité, Lutici a Pomořané poddanými císaře, a tedy i Němců. Ztratili politickou svobodu, víru, kulturu, národnost a jazyk, stali se méněcennými. Od té doby začíná rychlý zánik těchto Slovanů (1404 zemřel na Rujáně poslední člověk, který ještě uměl slovansky), ačkoli Dřevané, sedíce na druhé straně Labe, přežili do 18. století. Přijali totiž rychle německou nadvládu a proto se jich netýkali německé útoky na Slovany za Labem. Poslední slovanská mše se konala roku 1751 ve Vostrově a roku 1798 zemřel poslední dřevařský sedlák Varac, který ještě znal Otčenáš. Tak skončili Slované na tomto území.