Rostislav Iščenko
18. 2. 2021 zvezdaweekly
Tón ruské diplomacie se ostře přitvrdil, Západu se nabízí, aby se opravdu zamyslel a porval se o Rusko.Je dobře, že novináři nevelí armádám. Jinak by se lidstvo dávno samo zlikvidovalo v totálním mlýnku na maso, zahájeném kvůli levné senzaci.Dnes jsem od rána několikrát zaslechl (uviděl, přečetl), že "Rusko přerušuje vztahy s EU", "Rusko ukončilo vztahy s EU", nejměkčí "Lavrov upozornil EU na přerušení vztahů v případě zavedení dalších sankcí".
Dospělo to k tomu, že vždy nespěchající Kreml stihl ještě dopoledne ústy Peskova (který obvykle "není v obraze", ale jen tentokrát byl) vyzvat, aby se nepřekrucoval smysl slov ministra a aby se nevytrhávala z kontextu.
Není to náhoda. Sdělení Sergeje
Lavrova, který připustil hypotetickou možnost přerušení vztahů
s EU, je skutečně maximálně příkré. Nejen to, zaznělo
prakticky současně se symbolickým vystoupením v Radě bezpečnosti
OSN Vasilije Nebenzi, který zcela nelítostně a bez tradičních
diplomatických řečí kolem strkal naše evropské partnery nosem
do Minských dohod, a požadoval, aby ukázali, kde tam jsou uvedeny
jakékoli "závazky" Ruska, aby vysvětlili, co konkrétně
Moskva "musí splnit", když nic nikomu nedluží, a také
obviněním Francie a Německa z napomáhání zločinům, prováděným
ukrajinským teroristickým režimem, jim na tomto základě odpíral
status prostředníků.
K
takovým věcem nedochází náhodou. Tón ruské diplomacie se ostře
přitvrdil. Proces vlastně běžel dlouhodobě. Od zaobalených
narážek na to, že manévrování Západu nikoho nemate a že Rusko
dobře chápe, kdo proti komu ve skutečnosti organizuje barevné
puče na postsovětském prostoru a destabilizuje situaci ve světě
vůbec, Kreml a Smolenské náměstí přecházely ke stále
otevřenějším a nedvojsmyslným obviněním Západu z pokrytectví.
Nicméně důraz se vždy kladl na přání Ruska zachovat se Západem
pracovní vztahy.
Zvratem
se stal davoský projev Putina, v němž bylo Západu akurátně dáno
na srozuměnou to, že přestal být tradičním Západem, když se
změnil na jakýsi hybrid afrického bandustánu a veřejného domu
pro gaye, a že Rusko pochybuje o účelnosti udržování vztahů s
takovým partnerem. Západ se tradičně tvářil, že narážku
nepochopil. Do Ruska se vydal nejvyšší zástupce EU pro zahraniční
věci a politiku bezpečnosti Josep Borrell, který měl postavit
Kreml, směřující "ke schismatu", "na správnou
cestu". Lavrov Borrelovi už zpříma ukázal, že cestu z
Moskvy má volnou, zároveň se do vlasti odebrali polský, švédský
a německý diplomati, kteří si trochu šířeji interpretovali
práva a povinnosti, související s jejich statusem.
Prohlášením Lavrova v rozhovoru se Solovjovem prostě pokračuje informační kampaň, která má vysvětlit těžkopádně chápajícímu Západu pro něj nepříjemné zprávy o tom, že Rusko odstoupilo od teze o bezalternativnosti spolupráce se Západem a stále více inklinuje k alternativním variantám. Západu se nabízí, aby se opravdu zamyslel a porval se o Rusko.
Ono přitvrzení
zahraničněpolitických pozic proběhlo současně s přitvrzením
vnitřní politiky Ruska. Už v roce 2014 jsem v jednom ze svých
článků upozorňoval ruské liberály, že země vstoupila do války
a že když si zachovají prozápadní pozice, povede to dříve nebo
později k tomu, že je bude nutno vyčistit z národní politiky.
Od té doby uběhlo víc než šest let. Celou tu dobu se ruští
liberálové stále orientovali na Západ, přičemž vycházeli z
toho, že Západ zvítězí a že oni po vítězství Západu budou
"ruskými folksdojče". Hloupý Arkadij Babčenko, který
vyprávěl, jak vjede do Moskvy na moderním Abramsu, pouze vybrebtal
nahlas nikoliv přání, ale jistotu větší části svého okolí o
tom, že právě tak to skončí.
Nicméně
konec roku 2020 - začátek roku 2021 se vyznačoval hromadným
přechodem liberální bohémy na stranu dobra. Zřekli se dříve
jimi milovaného Navalného a začali se stávat patriotičtějšími
než ti nejbeznadějnější patrioti. Ne proto, že Ljoša veřejně
zradil vlast a ne proto, že Ljoša urazil veterána a neprojevil
lítost. Kdo to je Ljoša, věděli i dříve. Prostě větší část
liberální bohémy má výborný čich na politické vítěze, jinak
by se jim nedařilo po mnoho desetiletí prodávat měnícím se
politickým režimům své nikomu nepotřebné služby.
A
tu jejich citlivé nosy zachytily pach porážky Západu. A oni, jak
zpíval mladý Konstantin Rajkin v nádherném sovětském muzikálu
Truffaldino z Bergama, jsou "vždy pro ty, kteří vítězí".
Toto "prozření" připravujících se na posty starostů a policajtů okupačního režimu "ruských folksdojče" se ne náhodou uskutečnilo současně s ostrým přitvrzením tónu ruské diplomacie a ne náhodou se to stalo zároveň se státním převratem v USA, během něhož státní moc uchvátilo seskupení clintonistů-bidenistů, jež zahájilo budování amerického korporativního totalitarismu. Puč americké finanční oligarchie, která svrhla Trumpa a jeho podporující tradicionalisty, a také pozůstatky průmyslového kapitálu, se právě stal nejjasnějším důkazem porážky USA a kolektivního Západu ve čtvrté (post studené) světové válce. Zákony a pravidla jsou odmítány, a vládnoucí seskupení přechází k teroristické správě tehdy, když už nemůže udržovat moc pomocí mechanismů demokratického státu.
Americký model, který dávno ztratil zdrojovou základnu, ztratil i civilizační přitažlivost. Tyto ztráty byly natolik nenávratné a natolik bolestivé, že finanční oligarchie kontrolující USA, v křečovitém pokusu udržet moc, se rozhodla obětovat mezinárodní autoritu USA. Potom u USA a u Západu nezůstaly mechanismy boje za zachování jejich politické, ekonomické a kulturní hegemonie. Rusko, včetně ruské diplomacie, sklízí plody prakticky vyhrané, byť ještě neskončené, války (je to situace, jaká byla v únoru roku 1945, kdy probíhala Jaltská konference).
EU se nyní nachází v situaci Rumunska a Finska na konci druhé světové války, jež byly nejoddanějšími spojenci Hitlera, avšak v roce 1944 včas přešly na stranu dobra a vyhnuly se územním ztrátám (kromě nevelkého okresu Pečengi, odebraného Finsku, dříve zabezpečujícího Helsinkám výstup do Barentsova moře). Dokonce politický režim se ve Finsku vůbec nezměnil, a v Rumunsku se změnil až úplně na konci roku 1947, ne až tak z vůle SSSR, jako v důsledku vzniklé vnitropolitické situace. Pochopitelně, nikdo se s poraženými Rumuny a Finy nebabral, a podmínky jim byly diktovány tvrdým tónem.
Nyní stejným tónem Rusko mluví
s EU, když jí vysvětluje, že ještě není pozdě učinit
správnou volbu, ale násilím nikdo Evropu ke štěstí tahat
nebude. Pokud však EU nepřejde na stranu vítězů, i když v
posledním okamžiku, pak "běda poraženým".
Mnozí
si kladou rozumnou otázku:
což nebylo možné stejně mluvit se Západem v letech 2004, 2008,
2012, 2014? Nebylo. Tehdy jsme ještě nevítězili a k vítězství
jsme měli hodně daleko, a také nepřítel byl silný. Proto,
abychom řekli Evropě: "Je nám to jedno", byla třeba
léta nejenom na vytvoření moderních efektivních ozbrojených
sil, ale také na hledání a zpracování nových trhů, vytváření
nové logistiky, proložení a ochranu nových obchodních cest,
zabezpečení finanční, ekonomické a technologické nejen
nezávislosti, ale také bezpečnosti země. Kdybychom začali před
dvaceti lety mluvit s Evropou v ultimativní formě, jednota Západu
v záměru rozdrtit Rusko by byla mnohem pevnější, a bránit se
bychom se museli za výrazně horších podmínek. Přísloví
"Pospíchej pomalu!" funguje v obou směrech: příliš
brzy nebývá lepší, než příliš pozdě. K tomuto existuje
zpřesňující přísloví: "Práce kvapná málo platná".
Vše je třeba dělat včas. Rusku to zatím vychází, a Západ má nad čím popřemýšlet: další "nabídka Lavrova" nemusí přijít.