O tom svědčí zejména „Memorandum Hergel“, plány K.H. Franka na germanizaci česko–moravského prostoru, projev R. Heydricha na téma, že Čech v domovském prostoru nemá co dělat.

Po vítězné válce pro Německo mělo být překročeno k likvidaci českého národa. Část z něj měla být germanizována v prostředí staré Říše, jiní měli být vyhnáni někam daleko na východ a sever, rasově dobrá složka českého národa, ale vůči říši nepřátelská, měla být postavena ke zdi. A naše původní sídelní území mělo být osídleno Němci.

Ze strany znacizovaných bývalých čs. Němců byly tlaky, aby protektorát byl zrušen, ke germanizaci přikročeno dříve, aby vůči obyvatelů tzv. protektorátu byly používány i krajně násilné prostředky. Pražská organizace NSDAP např. žádala, aby Češi, kteří odmítnou dobrodiní germanizace, byli postaveni bez dalšího ke zdi. Lidický masakr byl vítán jako projev moci, která konečně pochopila, že se vzpurnými Čechy se musí jednat tvrdě. Podle nich nastal čas odložit rukavičky a plnit vytčené cíle. Řada sudetů sloužila v SS jednotkách, v gestapu a jiní pak ve Wehrmachtu bojovali po celé Evropě za nadvládu panského národa a likvidaci podlidí.

Vztahy mezi Čechy a Němci se v průběhu války nelepšily, ale naopak vyhrocovali. Čs. vláda v Londýně byla zaplavena stále radikálnějšími požadavky našeho domácího odboje, který nakonec téměř zcela jednotné požadoval přesídlení německého obyvatelstva z republiky. Argumentoval tím, že vzhledem k činům těchto bývalých občanů ČSR není možné další soužití našeho národa s Němci. A těmto tlakům podléhal zčásti i prezident E. Beneš.