Co je to to češství

V posledních letech je často vidět diskuzi, kdy jedna strana bojuje za českou kulturu a tradici a druhá strana žádá definici české kultury s tím, že žádná není, a když je, tak nestojí za obranu.

V minulém textu jsem psal, že je důležité najít svou identitu a skutečné hodnoty. T. G. Masaryk prohlásil, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Masaryk měl na mysli Československo - národní stát, který byl územím, obývaným Čechoslováky. I když se ukázalo, že československý národ byl spíše politický konstrukt, nikdo snad nebude zpochybňovat existenci českého národa. Víme ale, jak a kdy naše společnost vznikla? Na jakých základech? Měli předkové nějaké stěžejní hodnoty, k nimž se vztahovali? A jsou tyto hodnoty pro nás stále důležité a určující?

Existuje češství, a pokud ano, co je jeho podstatou?

Hledáním a definováním české identity a podstaty českého národa se v historii, přímo či nepřímo, zabývalo mnoho osobností, ke kterým s úctou a uznáním vzhlížíme a na něž se často odvoláváme. Ať už to byl Karel IV., Jan Hus, Jan Žižka, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský, František Palacký nebo Tomáš Garrigue Masaryk (ale samozřejmě mnoho dalších), všichni se svým způsobem a na různých úrovních podíleli na utváření české identity a myslím, že všichni se ke svému češství hrdě hlásili.

Karel IV. pro české země zajistil velkou míru nezávislosti na Svaté říši římské a výsadní postavení českého krále. Přestože byl vychován ve Francii, považoval se za Čecha a vyvinul obrovské úsilí, aby ze zemí Koruny české vytvořil silné království.

Jan Hus bojoval za pravdu a náboženskou svobodu, a podobně jako Chelčický, který byl prvním z evropských humanistů a pacifistů (inspiroval se jím prý i Lev Tolstoj a Gándhí), hlásal rovnost všech lidí a jejich život v bratrství, míru a jednotě a byl zásadně proti šíření víry násilím.

Chelčický sám neměl akademické vzdělání, byl odrazem českého prostředí, v němž se vedly vášnivé teologické debaty mezi obyčejnými lidmi, nejen mezi učenými akademiky. Z tohoto pohledu bylo husitství především bojem za svobodu ducha, a právě to je na době husitské to nejcennější. Z husitů bych chtěl zmínit i Jana Žižku, který je sice často popisován jen jako lapka a vrah, ale i on bojoval za Pravdu a svou odvahou a statečností nám jde zcela jistě příkladem.

Poslední biskup Jednoty bratrské, Jan Amos Komenský, věřil, že vzdělání, poznávání sebe sama a světového řádu vede člověka a společnost k ideálnímu, harmonickému stavu. Sám označoval poznání za světlo, které člověku osvětluje svět tak, aby se v něm mohl bezpečně orientovat, našel správnou cestu životem a mohl poznávat Pravdu. Proto celý život zasvětil vývoji univerzálního vzdělávacího systému, který se stal základem moderní pedagogiky a jehož potenciál nebyl doposud plně využit.

Po těžké době temna, kdy český jazyk a národní vědomí byly skoro vyhlazeny a přežívaly jen na venkově, se koncem 18. století začínají objevovat první pokusy o národní obrození, které pak vrcholí v polovině 19. století. Nejvýraznější osobností národního obrození byl František Palacký.

Jestliže Karel IV. zajistil suverenitu územní a politickou a je označován jako Otec vlasti, obrozenci vybojovali národní sebevědomí a František Palacký bývá označován jako Otec národa. Je to pak zásluha především obrozenců 19. století, že dnes mluvíme česky, známe svou historii a vůbec existujeme jako svébytný národ.

Tomáš Garrigue Masaryk pak myšlenky obrozenců, které dále posilovaly během druhé poloviny 19. století, přetavil do podoby samostatného Československa pomocí systematické a neúnavné politické práce. Stojí za zmínku, že Masaryk si nedovedl představit sjednocené lidstvo bez národů:

„Mezinárodnost nepojímáme nenárodně, protinárodně, nadnárodně... člověčenstvo není nám pojem abstraktní, nýbrž konkrétní, praktický. To znamená, že není a nemůže být mezinárodnosti bez národnosti, člověčenstvo je organizací národů.“

„Už jsem řekl a opakuji, čím národnější, tím lidštější, čím lidštější, tím národnější... humanita žádá lásku k vlasti a národu positivní, zavrhuji nenávist k národům jiným.“ /T.G.Masaryk, Světová revoluce, Praha 1933, s.559/

Zmínil jsem několik zásadních osobností naší historie, které spoluvytvářely podobu české historie, kultury a hlavně identity. Ke každé z těchto osobností se můžeme obrátit a inspirovat se. Možná bychom pak mohli snadněji odpovědět, když se nás někdo zeptá, co že je to to češství.

quintus-sertorius

11.07.2017