Jde o to, že oficiální Peking, soudě podle zpráv médií, se rozhodl využít této příležitosti a připomenout, že na frontách obchodní války mezi Spojenými státy a Čínou bylo zaznamenáno pouze vratké příměří, a nikoli plnohodnotný mír, a že ve chvíli nejnevhodnější pro Donalda Trumpa může válka vypuknout s novou silou.

Tato akce, pokud byla skutečně podniknuta, je přímým (a je třeba přiznat, že dost hrubým) porušením dohod dosažených v rámci takzvané transakce první fáze vyjednávání o ukončení americko–čínského obchodního konfliktu. Zvláštní symbolický význam jí dodává ta skutečnost, že se nejedná pouze o technickou dohodu o nějaké individuální obchodní otázce, ale o rozhodnutí zakotvené na nejvyšší úrovni, tj. osobně prezidentem Trumpem a prezidentem Si.

Pro Trumpa je to zásadní politický problém, který má jak zahraniční, tak domácí politickou složku. Za prvé, farmáři a obyvatelé „zemědělských“ států jsou energičtí voliči úřadujícího prezidenta a na podzim se v USA budou konat prezidentské volby. Trump se v žádném případě nemůže dostat do postavení politika, který zklamal očekávání svých nejvěrnějších voličů, tím spíše, že v současné době existuje spousta dalších ekonomických, epidemiologických a rasových problémů a narušení slíbených vývozních dodávek a souvisejícího finančního příjmu by znamenalo politickou a reputační katastrofu.

Ještě důležitější domácí politickou úvahou je to, že samotná „transakce první fáze“ byla hlavním a celkově jediným úspěchem republikánské administrativy na čínské frontě. Americká podnikatelská komunita, stejně jako část odborné komunity, dodržuje staré a dost pragmatické zásady, pokud jde o analýzu úspěšnosti konkrétních kroků zahraniční politiky, v tom smyslu, že ji málo zajímají miliardy, desítky miliard nebo stovky miliard dolarů údajné škody, kterou američtí oponenti utrpěli, protože je znepokojuje především to, kolik na tom budou moci americké společnosti nebo americké ministerstvo financí vydělat. Tuto logiku lze vysvětlit konkrétním příkladem: počet iráckých tanků zničených na tomto obrázku světa není ve srovnání s počtem ropných barelů v obsazených nalezištích nijak zajímavý. A v tomto smyslu měl prezident Trump obrovské potíže – obchodní válka s Čínou, zahrnující tarify a sankce, způsobila a způsobuje ekonomickou škodu nejen Číně, ale do jisté míry i americkému podnikání, avšak co se týče dalšího zisku, je tato otázka velmi nejednoznačná.

„První fáze transakce“ umožnila americkému prezidentovi ukázat byznysu a těm, kteří se staví proti tvrdému přerušení hospodářských vazeb s Čínou, bez ohledu na související negativní důsledky, že na úrovni principu „Trumpova metoda“ (tj. hrozby, vydírání, tarify, vyjednávání, lichotky, pak znovu vydírání atd.) přesto funguje. Kritici „transakce“ správně uváděli, že Čína vlastně v ničem neustoupila, ale jednoduše souhlasila s tím, že v USA koupí to, co již kupovala na světových trzích, to znamená, že celkově Trump dosažením zvýšení nákupu amerických sójových bobů „nevyhrál“ nad Pekingem (bez ohledu na to, co tvrdí jeho příznivci), ale zasáhl brazilské vývozce sóji – a nic víc. Z hlediska čistě účetního však postavení prezidenta Spojených států vypadalo dobře: před „obchodní válkou“ Čína kupovala méně, po ní začala kupovat více, což znamená (podle typické americké logiky), že prezident, který dosáhl zvýšení zisku, je pašák a dobrý stratég. Oficiální Peking nyní lehkým pohybem ruky sundavá z Trumpovy hlavy virtuální vavřínový věnec, který získal jako nejlepší manažer pro export amerických sójových bobů a jiných zemědělských produktů, a hází ho do koše.

South China Morning Post zdůrazňuje: „Státním společnostem Cofco a Sinograin bylo přikázáno, aby pozastavily nákupy, podle slov jednoho ze zdrojů, které si přály zůstat v anonymitě, protože diskutují o soukromém problému. Podle informací jednoho ze zdrojů čínští kupující také zrušili neurčený počet objednávek na vepřové maso v USA. Podle jiného zdroje nebylo soukromým společnostem nařízeno zastavit dovoz. Zastavení je posledním znakem toho, že je ohrožena těžce dosažená ,obchodní dohoda první fáze‘ mezi dvěma největšími ekonomikami na světě. Zatímco čínský premiér Li Keqiang minulý měsíc potvrdil svůj slib, že splní dohodu podepsanou v lednu, napětí od té doby roste vzhledem k (americkým – pozn. red.) protiakcím vůči úsilí Pekingu o zpřísnění kontroly nad Hongkongem.“

Poselství této akce v zahraniční politice je zřejmé. Trumpovi bylo ukázáno, že pokud se USA chystají „potrestat“ Čínu za potlačení hongkongského separatismu, Peking jednoduše pro začátek demonstrativně zničí hlavní výsledky zahraniční politiky prezidenta a v případě nutnosti to může udělat těsně před volbami, aby byla způsobena maximální politická škoda. Je docela možné, že to ostatní partneři Číny přijmou s pochopením: dohoda přece předpokládala, alespoň z hlediska elementárního zdravého rozumu, určitou zdrženlivost v otázce používání ekonomických a finančních pák nátlaku na Peking. Ale sám Trump, stejně jako zástupci obou amerických stran, se nyní očividně chystá uvalit sankce na Hongkong, stanovit sazby za reexport čínského zboží z Hongkongu do Spojených států, usilovat o vyřazení čínských společností z amerických burz a dokonce uplatnit „bodové“ sankce proti finančním strukturám ČLR.

Pokud shrneme všechny faktory, ukáže se, že Čína skutečně vykazuje neuvěřitelnou zdrženlivost a pozastavení dovozu je jakýmsi varovným výstřelem do vzduchu. Je však pravda, že není prakticky žádná šance, že to zastaví Trumpa. Můžeme říci, že obchodní příměří mezi Washingtonem a Pekingem bylo od samého počátku odsouzeno k neúspěchu, ale bohužel se to může stát ve velmi nepříznivém okamžiku pro globální ekonomiku jako celek. Stále ještě žijeme v globalizovaném světě a obchodní válka mezi Spojenými státy a Čínou ovlivní ekonomiky všech zemí, které mají alespoň nějaký vztah ke světovým trhům.