Obdivuhodná je kniha Pavla Eisnera, „Chrám i tvrz. Templum in modum arcis. Kniha o češtině.“ ( Praha, 1946, 666 stran.) Obsáhlé dílo. A přece je autor uzavírá s pocitem viny, s pocitem nedostačivosti. Je mu, jako by se marně pokusil načerpat moře, moře českého jazyka – do škeblí kapitol své knihy. Bez konce moře byla čeština pro autora. A nekonečným mořem pro čtenáře je i Eisnerova kniha.

Pavel Eisner ( 16.1.1889 – 8.7.1958) pocházel z pražské židovské rodiny, z dvojjazyčného obchodního prostředí, s převahou jazyka německého. Studoval na Karlově universitě slavistiku, germanistiku a romanistiku. Absolvoval r. 1918. Prameny hovoří o tom, že cítil silnou přitažlivost německé kultury, ale k Slovanům jej táhlo svědomí a hluboké porozumění. Stal se z něj novinář, publicista, literární teoretik, linguista, básník, překladatel. Překládal ve volném čase a neomezoval se jen na češtinu a němčinu. Překládal i z angličtiny, francouzštiny, italštiny, španělštiny, maďarštiny, norštiny, ruštiny, srbochorvatštiny, perštiny a tibetštiny. Je to k nevíře. A mezi všemi jazyky zahořel největší láskou – právě k českému jazyku. Česká řeč mu byla i královnou i bohyní i moudrou matkou. A byla mu i chrámem a tvrzí. Pod tímto názvem sestavil knihu esejů, poutavých vyprávění o jazyce, plných odborných poznatků o podstatě a funkcích jazyka, o jeho vývoji a o jeho skladbě, o jeho čarovné moci i humoru, o jeho finesách i nedbalostech. Shromáždil nevyčerpatelné bohatství pro znalce jazyka i pro obdivovatele.

Ale položme si otázku: Proč zrovna ten název? Protože český jazyk je úžasná kulturní stavba – ne nepodobná architektuře chrámu. Ale podobá se i tvrzi. Nejen vnějším tvarem jako důmyslná stavba, ale i svým vnitřním významem a historickou funkcí. Od nepaměti je to sídlo vzývání a povznášení ducha, úcty a lásky k hodnotám, které národ po staletí shromažďoval. Řečí vyjadřujeme, čemu věříme, čeho si vážíme a co milujeme. Řeč je sídlo meditace, modlitby a usebrání. Ale je to i zbrojnice odvahy a odhodlání pro čas zápasu a boje. Stokrát ohrožený národ nalézal poslední útočiště právě až v tvrzi rodného jazyka. To jediné mu zbylo, to jediné ho stmelovalo a posilovalo k boji, to jediné mu dávalo naději a víru, že v boji obstojí, že národ uchrání.

Eisnerovo dílo přinesl k nám domů kdysi dávno můj tatínek. Dostal je jako dar od svých kolegů s věnováním „za úspěšnou dlouholetou činnost učitelskou“. Dal mi je. A já jsem žasla. Úctyhodná bible. Sto dvě kapitoly. Věcné, kritické i vtipné a humorné. Hluboké znalosti a vytříbený styl. Vysoká úroveň odborného obsahu a vybroušený sloh. To se jmenuje v českém jazyce esej. Tedy sto dva eseje.

(Malá poznámka na okraj. Po listopadu 1989 kritizovaly některé maminky, které se vrátily z návštěvy Londýna, nízkou úroveň našeho školství. S úžasem zjistily, že v Anglii žáci běžně píší eseje, zatímco u nás se k eseji jen bůhvíkdo dopracuje. Maminky se ovšem mýlily. Jde o jazykové nedorozumění. Anglické slovo essay je zkouška, písemka, takže i naši žáci píší v různých předmětech běžně – po anglicku řečeno – eseje, nikoli ovšem eseje v českém literárně vědním významu jako obsahově náročné úvahy, psané vybroušenou formou.)

Eisnerovu knihu jsem dostala jako středoškolačka. Měla jsem tehdy ve škole ráda sloh, kompozice z jazyka českého jsem psala s velkým zaujetím, založila jsem krajský středoškolský měsíčník „Rozběh.“ A v té knize jsem našla pro sebe něco velmi aktuálního. Kapitolu XCV:

co znamená v žurnalistice nelichotivé označení – šmok. Šmok je horlivý pisálek nevalné úrovně, podřadný, omezený, prodejný, snobský. A že je to zobecněné jméno literární postavy Schmocka, hrdiny Freytagova literárního díla asi z poloviny 19. století. A toho žurnalistického šmoka Eisner označil jménem bujarčík. Bujarčík proto, že ani o půlnoci neváhá použít slova bujarý. Ale stejně tak slova junák, bohatýr, stařešina, čacký, bodrý, útulný. Nadsazuje, zveličuje, přehání. Dejme slovo autorovi:

„Uvázne–li továrník patentních šlí pod elektrikou, mluví bujarčík o tragickém skonu na slovo vzatého předáka našeho průmyslového podnikání. Má soustavné pletky s Moranou. Je povždy – nikoli vždy, ale povždy – odhodlán stát na stráži, volat na stráž, třímat prapor, kráčet k metám, vytrvat na baště až do těch hrdel a statků. Pro něho nevychází slunce, jemu vzešlo nebo vyhouplo se slunko. Je pro krojované družiny i jazykově. Libuje si v děvuchách. Bydlí v elektrickém domě, ale opěvá jednak prejzové štíty, jednak doškové chaloupky. Zářijový den je mu dumavý. Hrob mu nestačí: rozplývá se lyricky nad našimi rovy. Zde zříte už jeho složku básnickou. Je pak hojná odrůda bujarčíků, která pěstuje básnické výrazivo soustavně: „šlář, opar, ručej, znoj, seč, nuž, můž“. Eisner poukazuje na zálibu v poetismech a archaismech v jazykovém habitu bujarčíka, který bezděky vykrádá slovník od Palackého po Vrchlického. A zhusta píše i básně, zvláště sonety. „Bujarčík je citový, prožitkový, a proto i jazykový epigon epigonů. Šatí se šatstvem od urozeného panstva odloženým. Za dvacet, a ještě více za padesát let se budou bujarčíci vyjadřovat výrazivem Halasovým.“

Další odrůda antikizuje. Bujarčík používá historicky slavných výroků pro pojmenování jevů zcela malicherných. Tam, kde šlo ve starém Římě o bytí a nebytí státu, jde v bujarčíkově zprávě ze soudního jednání o bytí a nebytí – pivovaru. Jsou bujarčíci frankomilští (Cést la vie), interpunkční (Česká srdce zaplakala...) Je jich mnoho odrůd. Ale, je to samá „jazyková veteš, lžibásnivá, lživznešená. Samá štukatérská fasáda, jazykový ornament a truismus, fráze, lež.“

Ale tu lež bere Eisner zpět. Bujarčík vědomě nelže. Horuje upřímně, i když všechno, co poví, se mění v klišé. Je jako král Midas naruby, kov citu a prožitku se mu proměňuje v řezanku slova. Bujarčík je vzdělanec. Jeho habitus netvoří nevzdělanost, ale nedospělost. Je to infantilní typ, věčný jinoch, nepřekročil léta svého dospívání. Všichni procházíme bujarčíkovským stadiem vývoje (i Eisner se přiznal k záchvatům migrény, které ho přepadaly, když se ve svých papírech setkal s některými svými mladistvými literárními výtvory). Ale jen někteří těmi šmoky zůstanou. Bujarčík je petrifkovaná puberta prožitku i projevu. Je nebezpečím pro kulturu, ale zaslouží si jistou shovívavost. Není vědomým padělatelem slova i života.

K šmokovi nestvořil jazyk šmočku, k bujarčíkovi Eisner nepřidružil bujarčici. Ne, že by jich v ženském rodě nebylo. Je jich dost. Ale každý skutečný ženský autor je genre mixte. Ženská bytost s příměsí rysů mužských. Jako byla třeba B. Němcová. Podobně mužští tvůrčí autoři jsou promíseni rysy ženskými. Bujarčík není genre mixte. Ale muž to také není. „Je to infantilní bytost nepohlavní, přestrojená za muže,“ říká Eisner.

Česká řeč mu tak byla především CHRÁMEM, sídlem nejvyšších hodnot, jimž říkáme credenda a miranda, to, co je hodno víry a obdivu. Mateřská řeč je pravá národní klenotnice, poklad, a sdružuje všechnu vznešenost i každodennost, opravdovost a nevyčerpatelnost s podivuhodnou tvořivostí rozmanitého a pestrého života.

Ale neměli bychom zapomenout, že tomu vzácnému a nedlouhému času klidu a míru předcházela válka. Pavel Eisner sám, jako nearijec, za války a okupace přestál smrtelné nebezpečí ztráty života. Knihu připsal příteli Vladislavu Vančurovi, oběti nacistického násilí.

Bude proto na místě uvést ještě jinou knihu o českém jazyce, která „Chrám i tvrz“ o rok předcházela. Je to kniha „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého“. Vyšla v roce, kdy válka právě skončila. R.1945. Má 409 stran. Autorem knihy je Albert Pražák (11.6.1880 Chroustovice – 19.9. 1956 Praha). Literární historik, universitní profesor, předseda Národní rady v době Pražského květnového povstání r. 1945.

„Vše, co žije a je schopno života, vzdoruje a brání se úpadku a zániku, jednotlivec, druh i národ... .Oporou o minulost a o dějinnou národní zkušenost v zlých dobách připadala v blížícím se a posléze nastalém nebezpečí srážky evropských národů v 1. válce světové jedinou spásou a nadějí, jak ze soumraku doby neporušeně vyjít. A tento pocit zůstal v národech i po válce. Zůstal pocit, že není dobojováno a že národy opět povstanou proti sobě a že opora minulostní zkušeností bude znovu příkazem nutného sebezachování.“ A stalo se tak, přišla 2. válka světová a s ní i hrozba zničení malého národa.

Od Velké Moravy do doby Husovy. Od doby Husovy do Bílé Hory. Od Bílé hory po Balbína Od Balbína do počátků obrození. Obrozenská doba po Dobrovského. Od Dobrovského po Palackého. Od Palackého po Havlíčka. Od roku 1948 do roku 1914. Od r. 1914 do roku 1918. Od r. 1918 do r. 1938. Od r.1939 do r. 1945. Autor podává přepečlivý přehled o nesmírném bohatství národní kulturní paměti, o lásce k rodné zemi a rodné řeči z úst mnoha zastánců, mluvčích, představitelů těžce zkoušeného češství, o vzdoru k nepřátelům, kteří by chtěli naši vlast a řeč znevážit, potupit, zahubit.

Albert Pražák ukončil svůj historický přehled obdobím 2. světové války. Sám se účastnil pražského povstání v květnu 1945 i radostného osvobození 9. května. Obohatil nás svou knihou a my jsme nad ní bezděky věřili, že se národní obrany u nás již přežily, že patří k minulosti, že už je nebudeme potřebovat, že v nich nebudeme pokračovat. Byl to hluboký omyl. Obrana našeho národa a jazyka je opět velice aktuální. Což neplatí svým způsobem dnes zase verš Svatopluka Čecha? „Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo? Naše řeč.“

Měli jsme mnoho myslitelů, spisovatelů a básníků. Ti všichni mateřštinu vroucně milovali a svým talentem a svou pílí zdokonalovali a obohacovali. Přispěli nesmírně k její mnohotvárnosti i odolnosti a tím i k přetrvání našeho češství. Jejich zásluh a jmen bychom neměli zapomenout a mateřštinu bychom neměli dovolit zanedbávat.

Připomeňme si za ně Karla Čapka: „ Řeč je sama duše a kultura národa. Její zvučnost a melodie dává svědectví o poetických radostech kmene. Její skladba a čistota projevuje tajemné zákony myšlení. Její přesnost a logičnost udává míru rozumových darů národa. Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu. Každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě. Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu. Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí. Zdokonaluje–li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk, neboť je živý a vyvíjí se s námi se všemi, stále nesen výškou duševního napětí národa.“

Pavel Eisner kritizoval s dávkou humoru „šmoka“ a vymyslel „bujarčíka.“ Ale ti dva si zasloužili kritiku jen pro svou nedokonalost v literárním slohu. Byli špatní literáti. Dnes se potýkáme se škůdci a hubiteli jazyka v celé jeho podstatě a funkci. Odsuzují jej k rychlému zániku. Jsou mnohem nebezpečnější. Uveďme jen malý mediální příklad.

Zaslechla jsem nedávno v TV rozhovor s bývalou rozhlasovou pracovnicí, která se po létech vrátila ze zahraničí domů. Mluvila krásně česky. Ale pochvalu za čistotu jazyka odmítla. Neměla prý příležitost vstřebat ty nové anglicismy, které tak vystihují přizpůsobivost a pružnost českého jazyka. Užasla jsem. Tak ona lituje, že nenahrazuje české výrazy cizími, že ve svém slovníku nemá top a body, autlet a autfit, sponzoring a modeling, šou, talkšou a megašou, party a megaparty, že nechodí na mítingy a brífingy, že nedá řeč s bodygardem a aupairkou, a nehlídá, zda je in a sexy, nečte editorial a story a nemejluje, nemanažuje a neříká, co je trendy a zda je easy nebo dawn.

A happy! A nevykřikuje wow! Opravdu, chybí jí už mnoho slov, říká je zastarale (totiž správně česky) a ne módní snobskou anglicizovanou hatmatilkou současnosti. A ona se za to teď stydí a omlouvá se! Není dost západní a světová! A v TV není nikoho, kdo by ji vyvedl z omylu!

Naše dnešní čeština, nástroj podivuhodný, je výsledkem hledání, tápání, vynalézání, zavrhování, zkoušení, bloudění, výbojů, vítězství, proher, lačné dychtivosti, zvichřené zvídavosti, faustovské nenasytnosti, jež byla v praotcích. Čeština dnů budoucích neporoste pod jiným nebem ducha. Její tvůrcové nemusí nikterak umět latinsky, dvěma slovíčkům však musí rozumět až na dno: A m o r f a t i. A poučí se u Šaldy, proč a jak je jazyk nástroj sakrální a proč jím musí zůstat. Václav Ertl napsal: „...tisíciletá kultura našeho spisovného jazyka, tisíc let práce na těchto varhanách, které jen čekají, stále připraveny, na své mistry...“ Jak slyšíte, nemluví o flétně nebo o houslích, nýbrž o nástroji, na němž lze jako na žádném jiném mísit a střídat polohy, hlasy, barvy, timbry. „O nástroji, který se dovede rozševelit jako lípa pod červnovými hvězdami a který se dovede rozpoutat v bouř srážející duši k zemi, metající ji jako míč do oblak. O nástroji, s kterým lze experimentovat jako s žádným jiným.“

Velké národy mohou zanedbávat péči o vztah mezi jazykem a vzdělaností, jazykem a kulturou, soudí Eisner. Nehrozí jim bezprostřední nebezpečí zániku. Ne tak malý národ. S Palackým Eisner vyznává, že není vzdělání mysli bez vzdělání řeči. Přitom předpokládá, že se bude pokračovat v přirozeném poevropšťování řeči ( samozřejmě nepředvídá invazi angloamerického jazykového imperialismu), že se zrodí mnoho nových českých slov, rozrostou se mluvy odborné. Bude se hojně překládat. Jazyková kultura mimoliterární si vyžádá zvýšenou pozornost. Je přesvědčen, že každý malý jazyk národní bude žít, dokud jeho jedinečná soustava projevová bude sloužit jedinečné soustavě niterné. Jazyk bude žít, dokud budeme mít rodnou řečí co vyjadřovat.

I český jazyk někdy ve vzdálené budoucnosti zanikne, asi dřív než jazyk anglický nebo ruský, soudí Pavel Eisner. Velmoci mají moc a vliv každý malý národ za dvě lidské generace zbavit národní identity, odnárodnit jej. Bude–li spět vývoj k Spojeným státům evropským, dalo by se očekávat nastolení společného jazyka evropského, snad za tisíce let. Ale ať již bude vývoj jakýkoli, cokoli se dnes píše, může se stát v budoucnosti náhodou archeologického nálezu. A Eisner by si přál, aby budoucí badatelé nad takovým nálezem řekli: „Jak krásně myšleno, jak krásně cítěno, jak krásně pověděno. Jak krásný a šlechetný jazyk byla ta čeština, a jaká škoda, že nežila déle!“