Český vlastenec, Josef Kajetán Tyl

Z posledních dnů jeho života

Vůbec nevadí, že letos to není žádné kulaté jubileum, zmínky si určitě zaslouží, A nejen u nás v Plzni, jeho význam je přece celonárodní.

Významná postava českého divadla Josef Kajetán Tyl zemřel v Plzni 11. července 1856. Tomuto dramatiku, spisovateli, herci, novináři i organizátoru tehdejšího společenského života bylo osudem vyměřeno jen pouhých čtyřicet osm let životní pouti. Života nelehkého, musel projít mnoha zkouškami i odříkáním.

Během posledních pěti let, kdy jeho zdraví bylo vážně podlomeno, putoval Tyl se svou družinou po Čechách. Třebaže nemocen tvrdošíjně odmítal odpočinek a hrál, nechtěl „vypřáhnout“ vida kol sebe i těžkou finanční situaci jeho skupiny.

O jeho posledním vystoupení v Českých Budějovicích i o následující strastiplné cestě povozem do Plzně velmi zasvěceně lze se dočíst v knize Josefa Teichmana, který se v ní věnoval velkým osobnostem českého divadla. Uveďme úryvek z ní, týkající se konce Tylova života:

„… Tak došlo ke dni 22. dubna 1856, kdy byl hrán jeho kus „Chudý komediant“. Jaké to osudné předznamenání přetěžké pouti J. K. Tyla s českým divadlem. On sám vystoupil v této hře v titulní roli. Bylo to jeho poslední a jakoby osudem dané představení, které s takovou prožitou věrností líčilo jeho vlastní život – chudého herce.“

Jak asi říkal slova, do nichž kdysi oděl všechnu bídu hereckého stavu. „Ale teď se namáhati, navlíkati na sebe tu kukli světského bláznovství kvůli soustu chleba, který se někdy psovi ze žertu hodí, necitelnému divákovi strojiti kratochvíli, když to v prsou klokotá, jako by mělo srdce prasknouti – zlořečené živobytí.“

Po tomto představení, v němž prý hrál „sebe s celou duší“, Tyl ulehl, nemoc propukla v celé své hrůzné podobě. Přidala se žloutenka, poslední to úder do jeho zesláblého těla. A došlo k cestě, jejíž průběh nesl veškeré to hoře, kterému se Tyl nemohl vyhnout ani v čase jeho pozvolného umírání. Kdyby se vše ostatní z jeho těžkého života vynechalo, tahle poslední cesta bude v našich vzpomínkách na něj vždy ležet jako těžký stín.

Z Budějovic byl Tyl vezen do Bosňan. A byla to smutná cesta. Jindy tak veselí herci při stěhování byli nyní zamlklí, nikdo nezanotoval ke zpěvu. Při zastávkách u hospod chtěl Tyl také slézt z vozu, ale jeho druhové mu to nedovolili. V obličeji byl nápadně žlutý. Nepřál si, aby i ostatní byli předmětem pozornosti různých zevlounů, lkteří se vždy kol herců shromáždili.

Před odjezdem z Vodňan se Tylovi trochu ulevilo. Utěšoval se, že bude opět moci pracovat., ba dokonce doufal, že kus cesty bude smět jít pěšky. Jenže než skončily přípravy k odjezdu, už se mu zase přitížilo. Lékař z Netopíc nabádal k opatrnosti, zdravotní stav Tylův se mu pranic nelíbil. Jeho druhové se obávali, zda se s ním mohou vydat na tak dlouhou cestu. A do toho všeho přišla další rána - finanční. Tyl už tušil, že jeho nemoc je beznadějná. Od podnikatele Štandery došlo oznámení, že už mu nebude vypláceti gáži – protože jeho nemoc již trvá šest týdnů. Nebyl tak ušetřen ani této hamižné nízkosti na jeho poslední cestě. Pro jeho rodinu to byla krutá rána. Jeho rodina žila jen z toho, co jí jeho přátelé dali nebo – co si vyžebrali.

Bez jakýchkoliv prostředků, jen díky obětavosti svých přátel, byl vezen z Bosňan do Plzně. Tam smutný průvod dorazil pozdě večer a nastalo hledání bytu. Jenže bez výsledku. Ve městě probíhaly přípravy k výročnímu trhu, volných příbytků byl velký nedostatek. A navíc najít ještě přístřeší pro velmi nemocného potulného herce! Už se zdálo, že vše se protáhne až do příštího dne, nebýt mladého vlastence. Pozlacovač Václav Hofman byl synem měšťana a plzeňského krejčího. Mladý muž, jakmile se dozvěděl, o koho se jedná, přiměl svoje rodiče, aby u nich Tyl našel místo. Přes dobu trvání trhu ležel Tyl v pokoji bytu, po něm měl celou upravenou světnici jen pro sebe. A zde o půl jedné, 11. července, vydechl Tyl naposledy.

Nepopisuji celkový Tylův život, o tom existuje dost knih a vzpomínek, odborných studií. Poblíže plzeňského hlavního náměstí jsou dvě místa, vážící se k Tylovi. V domě vpravo od radnice býval hostinec „U bílé růže“, zde Tyl poprvé hrál. A v Prešovské ulici, která ústí do náměstí, najdete na domě čp. 169 pamětní desku. Zde dožil Tyl poslední dny. Západočeská metropole uctila jeho památku opravdu důstojně – zdejší divadlo nese jeho jméno. A já ještě vzpomenu Nepomuk, město na jižním Plzeňsku. Tam se narodil malíř zdejšího kraje, Augustin Němeje (1861-1938). Ten pro plzeňské divadlo vytvořil oponu, jedno z jeho stěžejních děl. Nazval jí „Plzeň vítá Múzy na prahu nového divadla.“ Možná, že vzpomněl na čas, kdy drkotající vůz vezl přes jeho rodiště nemocného Tyla.

Na významné osobnosti našeho národa můžeme vzpomínat a vážit si jich různými způsoby. Oslavnými články, konferencemi a besedami, ale také třeba pěstovat i postupné zapomínání. Například Edvard Beneš a mnozí další, tak typické v dnešní době.

Kdysi bývala Škodovka gigant s mnoha pobočnými závody po republice, vychovával i učňovský dorost pro Slovensko. Po několik let jsem měl právě tyto učně v internátech na starost. Vždy po příchodu nových ročníků jsme absolvovali několik vlastivědných vycházek i výletů mimo Plzeň. Učební závod Škoda mě v tom plně podpořil. Jedna z prvních našich cest vedla na Mikulášský hřbitov, kousek od hlavního nádraží na Slovanech. Nováčci postáli u hrobu zakladatele Škodových závodů, Emila Škody a u náhrobku J. K. Tyla. Dostali k to mu výklad, aby i třeba hoch od Oravy nebo z Brna se o nich dozvěděl.

Existuje jedno krédo o významu divadla. „Divadlo je vůbec veřejné osvědčení národního života, u nás pak musí nyní býti zlatým květem nové svobody, musí býti mocnou pákou k povznesení národů…“ Nechť tak je i do budoucna.

Josef Sedlák, Plzeň