Česko se snažilo rychle zastavit vojenskou operaci proti Jugoslávii a dát prostor diplomatům. Našlo ale jen jednoho spojence

21.5.2021 Jan Kavan Komentáře

Bývalý ministr zahraničí Jan Kavan v souvislosti s omluvou prezidenta M. Zemana za bombardování Jugoslávie vzpomíná na další okolnosti této události, včetně česko-řecké iniciativy k rychlému ukončení vojenské operace.

Během návštěvy srbského prezidenta Aleksandara Vučiće v Praze se prezident Miloš Zeman omluvil za bombardování NATO v roce 1999, kdy byl českým premiérem.

Podle médií Miloš Zeman vysvětloval, že „Byli jsme poslední, kdo dali souhlas, a zoufale se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti. Ale zůstali jsme sami. Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy“.

Byl jsem v té době ministrem zahraničních věcí a mohu potvrdit, že nějaká země, která by byla proti, nebyla ani na nejzazším horizontu. Připomeňme si, že již v prosinci 1998 se všechny tehdejší členské státy NATO shodly na ultimátu, kterým vyhrožovaly jugoslávskému prezidentovi Slobodanu Miloševićovi, že pokud se nepodrobí, budou jeho zemi bombardovat. Na tomto rozhodnutí se Česká republika nepodílela, neboť členy NATO jsme se staly, spolu s Maďarskem a Polskem, až 12.března 1999. To si pochopitelně dobře pamatuji, neboť ten den jsem spolu s polským ministrem a přítelem Bronislawem Geremkem a maďarským ministrem Janosem Martonyim předal ratifikační listiny v knihovně Harry Trumana ve městě Independence nedaleko Kansas City. Dovolím si připomenout, že ještě v roce 1997 ČSSD prosazovala referendum o vstupu ČR do NATO, což ostře odmítl prezident Václav Havel. Zasazovala se i za bezjaderný statut podle norského vzoru, což odmítly Spojené státy.

Přesně o týden později mi telefonoval generální tajemník NATO Javier Solana, že se NATO rozhodlo splnit své ultimatum a za několik dní zahájí bombardování a že bych měl o tom informovat českou vládu. Ihned jsem to zavolal premiéru Miloši Zemanovi, který svolal vládu. O tom dlouhém jednání vlády, které skončilo až v časných ranních hodinách toho bylo napsáno již dost. V Bruselu se čekalo jen na nás. Pokud si pamatuji, tak s výjimkou jednoho člena vlády, měli všichni s navrženým usnesením problémy, ale někteří větší než jiní. Malá ochota zařadit se rychle do šiku, vedla spojence ke kritice, kterou nasměrovali především na předsedu vlády Miloše Zemana.

Na rozdíl od zdůrazňovaného souhlasu, který premiér Zeman nakonec podepsal, se již opomíjí skutečnost, že Miloš Zeman ihned souhlasil s mým návrhem zkusit najít mezi ministry zahraničí členských zemí NATO potenciální spojence pro naše úsilí brzy ukončit bombardování, dohodnout příměří a zaměnit vojáky za diplomaty, kteří by prosadili dlouhodobé mírové řešení. Hovořil jsem s řadou ministrů, včetně Joschky Fischera (Německo), či s mým přítelem britským ministrem zahraničí Robinem Cookem. Občas jsem narazil na jisté porozumění, které však bylo spojeno s jednoznačným odmítnutím jakékoliv konfrontace s USA. Nakonec jsem našel vstřícnost a pochopení jen u řeckého ministra zahraničí Jorgose Papandrea.

Jorgos měl v Bělehradě řadu přátel a brzy s nimi zahájil jednání. O mírovém řešení jednal ale i s Viktorem Černomyrdinem, tehdejším předsedou vlády Ruské federace a s náměstkem americké ministryně zahraničí Strobe Talbotem. Musím přiznat, že někteří úředníci a to jak českého, tak i řeckého MZV se tenkrát pokoušeli nám házet klacky pod nohy, čímž se jednání značně zpomalilo. Mně na mém MZV tenkrát nejvíce pomáhali poradce Miroslav Had a velvyslanec Ivan Bušniak.

Díky zmíněným obstrukcím jsem domluvený text česko-řecké mírové iniciativy podepsal s Jorgosem Papandreem až 23. května. Využili jsme k tomu skutečnost, že jsme oba v té době byli na oficiální návštěvě Číny a ke slavnostnímu podpisu došlo na našem velvyslanectví v Pekingu. Toho zneužil například Michal Žantovský k jízlivému komentáři, že šlo o „pekingskou kachnu“.

Text jsme předali generálnímu tajemníkovi NATO Javieru Solanovi, velvyslancům spojeneckých zemí i tehdejšímu generálnímu tajemníkovi OSN Kofi Annanovi. V našem úsilí jsme vycházeli nejen z faktu, že kosovská krize byla největší výzvou, které Aliance čelila od konce studené války a že vzniklo nebezpečí ohrožující mír, demokracii, smíření a proces obnovy v celém regionu, ale i z historických pout mezi národy Jugoslávie, Čechy a Řeky.

V dokumentu jsme zdůraznili nutnost zaručit práva kosovských Albánců, poskytnout provincii širokou autonomii v rámci SRJ a zajistit práva ostatních etnických komunit pokojně žít v multietnickém, multikulturním Kosovu. Mimochodem tento princip se nám později podařilo prosadit i do Rezoluce RB OSN č. 1244, která je dodnes porušována.

Konkrétně jsme navrhli dvou až třídenní přestávku v leteckých úderech, aby mohli diplomaté domluvit souhlas jugoslávské vlády s přijetím zásad pro rezoluci RB OSN. Dále zastavení všech vojenských aktivit srbské i kosovské strany. Kosovská osvobozenská armáda (KOA) se měla zavázat k odzbrojení a k respektu ke stahujícím jugoslávským jednotkám. Jejich vlastní jednotky měly spadat pod přísnou kontrolu. Etnické čistky měly být okamžitě zastaveny a uprchlíkům vytvořeny podmínky pro návrat. Po realizaci těchto kroků a schválení rezoluce RB OSN by se přestávka v bombardování změnila na dočasné příměří. Tím jsme se nejvíce lišili od požadavku NATO, která požadovala stažení jugoslávských sil před zastavením bombardování.

Vycházeli jsme z nutnosti respektovat zásady suverenity a územní celistvosti SRJ. Aktům pomsty, etnické nenávisti a mezi-etnického nepřátelství měla zabránit přítomnost civilních a bezpečnostních složek OSN, které měly poskytnout uprchlíkům záruky bezpečí a i vynutit odzbrojení polovojenských skupin, včetně KOA. Dokument stimuloval i návrat členů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě do Kosova, přechodnou správu provincie za účasti mezinárodních organizací. Způsob zajištění fungování demokratických volených institucí i přítomnost mezinárodních mírových sil.

Česko-řecká mírová iniciativa nebyla v rozporu s dohodou zemí G7 a Ruska, k níž došlo o několik dní dříve a která obsahovala podobné principy, ale spíše dohodu určitým způsobem rozvinula a doplnila.

V části dokumentu, která se zabývala obdobím po konfliktu, jsme se zabývali takovou úpravou Paktu stability, schváleným EU, která zajišťovala hospodářský rozvoj balkánského regionu i jeho demokratizaci a vytvořila podmínky pro postupnou integraci oblasti do EU. Pochopitelně jsme odmítli všechny pokusy založit existenci státu na etnické čistotě.

Řada našich myšlenek se promítla do Dohody o příměří, do Paktu stability pro Balkán, a jak jsem již uvedl, do klíčové rezoluce RB OSN č. 1244, která stanovila principy autonomie Kosova v rámci jugoslávské federace. Pozdější vyhlášení samostatnosti Kosova tuto rezoluci porušilo. Mimochodem prezident Miloš Zeman odtržení Kosova od Srbska nikdy nepodpořil právě s odvoláním na tuto rezoluci RB OSN. Pozdější český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg sice ve vládě prosadil uznání samostatnosti Kosova, ale i díky prezidentu Zemanovi nemá Česká republika dodnes zastoupení v Prištině na úrovni velvyslance.

Je pravda, že česko-řeckou mírovou iniciativu jednoznačně odmítly Spojené státy, především tehdejší ministryně Madeleine Albrightová. Je současně pravda, že řada myšlenek tohoto plánu se ukázala nosnými a přispěla k ukončení bombardování, k příměří a k jednání o Paktu stability pro Balkán. To vyzdvihl i srbský prezident Vojislav Koštunica, který po ukončení bojů pozval do Bělehradu Jorgose Papandrea i mně, a za tuto iniciativu nám poděkoval. Mimochodem, za iniciativu mi poděkoval později, během mé oficiální návštěvy Norska, i tehdejší ministr zahraničí Thorbjorn Jagland (později předseda norského parlamentu, generální tajemník Rady Evropy i předseda Nobelova výboru).

Zmínil jsem česko-řeckou mírovou iniciativu takto obsáhle nejen, protože je mnoho let sdělovacími prostředky nespravedlivě opomíjena, ale abych ilustroval postoj tehdejší Zemanovy vlády, která sice umožnila přelet spojeneckých letadel nad naším územím, ale jinak se vojenské akce NATO proti Jugoslávii nijak neúčastnila. Podpora česko-řecké mírové iniciativy a snaha ukončit bombardování byla i reakcí na nepříliš ochotný souhlas vlády se zahájením vojenské akce. I v tomto kontextu je třeba vnímat nedávnou omluvu prezidenta Miloše Zemana srbskému prezidentovi Aleksandoru Vučićovi a srbskému národu. Podle mého názoru je tato omluva jen logickým vyústěním mnohaletého postoje Miloše Zemana.

Ilustrační foto: Autor – Darko Dozet, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=25242178

casopisargument.cz