České národní obrození úžasný pramen poznání a inspirace kzáchraně našeho národa 5

Marie L. Neudorflová

Vydavatel Jan H. Pospíšil požádal Tyla, aby se stal r. 1833 redaktorem časopisu Květy; Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky. Pracoval naplno za žebrácký honorář. Květy se staly prvním vůdčím společenským časopisem českého národního hnutí, přinášející nejen beletrii, ale i zajímavé informace o vlasteneckém životě ve městech i na venkově. Úspěch časopisu byl veliký. Podstatně přispíval k sebeznalosti české společnosti.

Samozřejmě, že divadlo nebylo jediným prostředkem, jak povzbuzovat a rozvíjet kulturní úroveň českého národa, a komunikovat na vyšší úrovni. Na to by bylo divadlo nestačilo. Čeští buditelé si byli vědomi, že noviny a knihy by byly ve městech i na venkově daleko efektivnějším prostředkem, a také se o to ještě před koncem 18. století začali pokoušet. Ale byla řada vážných překážek, aby mohli rychle uspět. Především české vrstvy ve městech i na venkově byly většinou velmi chudé a neměly peníze ani na knihy, ani na noviny. Ba často ani ne na jídlo. Značná část byla stále ještě negramotná. Šestiletá povinná školní docházka v mateřském jazyce pro obecnou vyšší gramotnost nic neudělala. A střední školy byly německé. Možná asi zásluhou skrytých reformačních tradic, stále praktikovaných tajně od Bílé horo potomky nekatolíků, byl zvyk číst knihy silnější než mezi Němci. Navzdory finančním překážkám, pokusy vydávat noviny a knihy s nejlepšími vzdělavatelskými a buditelskými záměry, pokračovaly od 80. let 18 století. Vydavatelé spoléhali hlavně na to, že se noviny dostanou do rukou jen vzdělanějším jednotlivcům s vlasteneckým zaměřením (učitel, kněz, kupec, hospodský), kteří by noviny půjčovali dál, případně iniciovali společná setkání s rokováním. To samozřejmě nebylo bez nebezpečí postihu policií, neboť katolické praktiky, včetně zpovědí, fungovaly spolehlivě jako udání. A policie byla všudypřítomná.

První pokus o pravidelné vydávání novin začátkem 70. let 18 století nebyl úspěšný pro nedostatek zájemců, a jistě i peněz. Teprve v důsledky změny vlády a josefínských reforem začátkem 80. let nastaly příznivější poměry pro vydávání českých Schönfeldských novin, jehož se velmi úspěšně ujal vzdělaný a osvícenství nakloněný V. M. Kramerius, (1753–1808). Náklad postupně zvýšil na 900 předplatitelů, a noviny staly se hlavním prostředkem buditelské činnosti. Ještě úspěšnější byly jeho Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny.

Naprosto rozhodující impuls pro dospívání národů na další století vyvolala Velká francouzská revoluce, která začala dobytím královské věznice Bastily 14. července 1789. Podnětem byly jak zoufalé sociální poměry v Paříži, tak absolutní moc krále a nedostatek svobody, především politické. Revoluce zachvátila celou Francii. Svolané generální stavy již v srpnu přijaly Prohlášení práv lidských a politických. Zdrojem veškeré moci se stal lid. Evropu pohltil strach z revolucí, a ta se namísto podstatných reforem začala organizovat k tažením proti Francii. Situace v habsburské monarchii byla velmi složitá – umírající Josef II., opozice šlechty vůči jeho reformám, nákladná válka s Tureckem, nespokojený městský stav se svou politickou bezvýznamností a desorientovaný obecný lid. Spory českých stavů s novým králem Leopoldem II. o získání větších pravomocí pro české země, pro určitou decentralizaci, neměly žádoucího výsledku a je otázka, zda by jejich úspěch podstatně přispěl k rychlejšímu rozvíjení českého jazyka a kultury. Soudě podle jejich konservatismu dá se předpokládat, že spíše ne, že jim šlo hlavně o jejich mocenskou pozici nad administrativou zemí Koruny české a obyvatelstvem, o menší daně pro Vídeň.

Slavnosti při oslavách Leopolda II. českým králem 6. září 1791, byly velkolepé a daly příznivcům českého národa příležitost ukázat králi a královně něco z vědeckých úspěchů českého národa i z jeho historie. Ve slavném Karolinu Josef Dobrovský, člen nedávno založené Královské české společnosti nauk, přednesl projev obhajující české a slovanské zájmy v habsburské říši a diplomaticky uvedl, že slovanské obyvatelstvo tvořilo většinu říše a zdůraznil jeho zásluhy, ale i jeho potlačování většími a výbojnými národy. Takové násilí odsoudil. Část na obranu českého jazyka mu cenzura nedovolila do projevu zahrnout. Byl to první veřejný projev poučující panovníka a vyšší vrstvy o postavení a problémech neněmeckých národů v říši, zvláště českého. Celý Dobrovského projev, přeložený Karlem Thámem do češtiny, byl vydán začátkem roku 1792 v Krameriových novinách. Projev měl ohlas i na Slovensku. Leopold II. se účastnil i českého přestavení v Hybernském divadle, kterému věnoval 200 zlatých. Divadlo bylo v obtížné situaci nejen finančně, ale i v důsledku cenzury, která persekvovala vlivy osvícenství. Mnohem důležitější byl dvorský dekret, kterým se zřizovala v říjnu 1892 stolice českého jazyka a literatury na Univerzitě Karlově. Prvním profesorem byl jmenován F. M. Pelcl. Tyto události byly velkou posilou pro české vlastence i pro český národ. Leopold II. si odnesl z návštěvy velký dojem a jako dar české společnosti poslal šest tisíc zlatých. Z části daru pak Dobrovský a J. Šternberk podnikli několika měsíční cestu do Švédska a do Ruska.

V této době vrcholila francouzská revoluce, jednak popravou krále a královny a jednak roční jakobínskou diktaturou, plnou hrůz, ale i zrušením všech feudálních povinností. Následná vláda direktoria se snažila revoluční poměry zmírnit, ale to už bylo jasné, že se v Evropě chystá invaze proti Francii. Střet sil začal téměř nepochopitelným vyhlášením války Francie proti Rakousku v dubnu 1792. Následovalo více jak dvacet let krutých válek s účastí téměř celé Evropy. Rakousko ztrácelo jedno území za druhým (Belgie, Lombardii atd.) a nejtěžší důsledky válek dopadaly hlavně na poddané, kteří začali sympatizovat s francouzskou revolucí a občas se bouřili proti nelítostné vrchnosti. Rakouská vláda začala horlivěji organizovat policejní síly a cenzuru. Protifrancouzská propaganda jela na všechny obrátky, nejvíce hlásaná tiskem (včetně Krameria) a katolickou církví. Po příčinách revoluce se nikdo neptal.

Protifrancouzskou koalici zachraňovalo ruské vojsko pod vedením geniálního A. V. Suvorova, jehož vojska prošla na konci roku 1798 i českými zeměmi. Teprve r. 1800 na své cestě domů zakotvila na delší dobu v Praze. V české odborné i krásné literatuře je tato událost interpretována jako podstatná pro posílení českého sebevědomí, pro kulturní styky v budoucnu i posílení víry v důstojnější budoucnost českého národa jako národa slovanského. Češi začali snít o ruské podpoře a nadšení se dostávalo i do lidové tvorby. Možnost se s Rusy domluvit, trochu poznávat jejich kulturu, inspirovalo mnohé učit se ruštinu. Dobrovský k tomu přispěl svou učebnicí ruštiny a později semináři o Rusku. K této atmosféře rozšiřování obzorů přispělo i to, že Rakousko přestalo být úspěšné na poli válečném a protifrancouzské koalice byly velmi nestabilní. Tyto styky později inspirovaly F. L. Čelakovského k napsání Ohlasu písní ruských.

Od roku 1800 Napoleon upevňoval ve Francii svou moc, a jeho monarchistické sklony budily obecnou opozici, zvláště když se stal v květnu 1804 císařem, korunovace se zúčastnil sám papež. Rakousko r. 1805 se stalo členem koalice (Anglie, Rusko a Švédsko) proti Francii, ta však skončila katastrofální porážkou koalice u Slavkova. Tato bitva byla významná i tím, že znamenala konec říše římské národa německého. Císař František II. a král český oficiálně rezignoval na tuto funkci. Tím vlastně také teoreticky skončily státoprávní vztahy českého státu k říši. Napoleonské války pokračovaly v podobě různých koalic, r. 1812 Napoleonovi ležela většina Evropy u nohou, kromě Anglie a Ruska. Napoleon věděl, že dokud nezdolá Rusko, bude ohrožen. V Rusku byla hluboká nevraživost vůči Napoleonovi, jako nositeli určitých liberálních idejí. V červnu 1812 Napoleon zahájil tažení do Ruska za pomoci Rakouska, Pruska, Poláků, ale tažení skončilo fiaskem. Z půl milionu vojáků přežilo třicet tisíc. Po návratu se ještě dvakrát marně pokusil zvrátit situaci. Nakonec byl u Lipska poražen spojeneckou armádou Ruska, Rakouska, Pruska a Švédska v říjnu 1813, následující březen vkročila armáda do Paříže a Napoleon musel opustit město. Do Francie se navrátila vláda Bourbonů.