"Češi si žili během války jako v ráji,"

prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize. Ostatní tzv. Novorakušané, odsunutí po válce od nás, živě souhlasí. Tento bývalý majitel severočeské továrny ví dobře od moderátora, že mi Němci ve válce zavraždili jedenáct příbuzných. Ví i to, že dalšímu českému účastníku diskuse popravili otce ze "napomáhání osobám Říši nepřátelským", což byla formulace pro sbírku na oběti koncentráků.

Podobné cynické výroky o tom, jak prý si "Češi žili" lze slyšet zejména z úst funkcionářů sudetoněmeckého landsmanšaftu často. O svém utrpení hovoří a píší v nesčetných článcích a publikacích velmi barvitě, někdy sice věcně, často však i nepravdivě. O zločinech, které samí páchali na Češích a antifašistech, vědět nechtějí, ač zde jasně existuje časová i příčinná souvislost.

Miroslav Klen, předseda Kruhu občan České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí: