Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády), pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě.
J. Kollár řekl: "Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou–li zlomky osamostatnělé. Spojí–li se však svorně v jedno tělo, budou–li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jejich řeč a národnost se valícím". (1832).
K. Havlíček Borovský: "Slovensko by se stalo časem první zemí česko–slovenskou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého" (1848).
J. M. Hurban na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze: "Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy československého, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované – československého národa" (1868).

V 19. stol. hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost, prohlubování vzájemnosti. Prosazovala se tu idea integrativní, zcelovací nad ideou diferenciační, odlišovací. je přirozené, že v době válečných útrap a nebezpečí převládla idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků, československého národa, v boji za svobodu a samostatnost.

T. G. Masaryk si "československý národ" nemusel teprve "vymyslet", jak vykládají pomlouvači. Idea byla všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v Martinské deklaraci (30. října 1918): "Slovenský národ je čiastka i rečove i kulturno–historicky jednotného česko–slovenského národa. Na všetkých kulturních bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev".

Doba míru otevřela nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská, Němci v českém pohraničí, všichni útočili proti jeho doktríně a neváhali zpochybňovat slovenskou účast na budování státu. V konfliktním napětí se integrativní tendence místy zvrhla až v centralismus, diferenciační v separatismus. Předválečné dohody o společném státě s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r. 1918, posloužily v jednostranných polemikách jako doklad příkoří, které utrpěli Slováci z české strany tím, že nebyl v budování státu uplatněn federativní princip. Komentáře k dohodám představují dva předchozí příspěvky. jistě, vyvažování vztahu vzájemnosti a svébytnosti nebylo snadné, po dalších zkušenostech by to asi mluvčí obou národů uměli lépe. Ale ať se stalo cokoli, Češi a Slováci by měli vždycky vědět, že je nespojuje jen příbuzný jazyk a kultura, historie, společně prolitá krev v bojích za svobodu, pocit spolupatřičnosti, ale přímo osudová nutnost vzájemnosti. Na ochranu svých zájmů a k odvěké a trvalé potřebě společně je hájit.

Existují ještě dnes Čechoslováci? "Čechoslovák je člověk „vyznávající svůj kladný citový i rozumový vztah k Československu a k humanitně–demokratickému odkazu jeho zakladatelů a budovatelů," napsal Ing. Michal Petrovič z Bratislavy s tím, že Čechoslovák je úctyhodné slovo a on, že se cítí nejen jako Slovák, ale i jako Čechoslovák... A takových Čechoslováků je nám stále a trvale zapotřebí. (Redakční dovětek)

"Existence českého a slovenského národa nevylučuje existenci československého národa, který znamená vyšší kulturní, duchovní – a za příznivých okolností i politickou a hospodářskou jednotku. Podobně jako třeba vedle národa anglického, skotského a welšského existuje národ britský. To začlenění do vyšší, obecnější jednotky nijak neomezuje rozvoj a uplatnění národních svébytností jednotlivých členů vyššího celku. " Edvard Beneš, Úvahy o slovanství. Praha 1947