Byla jsem na mnoha proslulých, slavných a krásných místech Evropy. K mým nesplněným snům patří plavba po Volze a jízda vlakem po Transsibiřské magistrále. Mám ta lákavá místa v představách vlivem literatury, hudby, divadla, baletu i filmu. Transsibiřskou dráhu ctím i jako dlouhou část legionářské anabaze, cesty československých legionářů z východní fronty 1. světové války domů – přes půl světa. Domů se dostali až roku 1920. Dva roky po skončení války, dva roky po vzniku samostatné Československé republiky. Tak dlouho se vraceli.

Od počátku první světové války ( srpen 1914) byli čeští a slovenští muži odváděni do vojska rakousko–uherského mocnářství a posíláni na východní frontu. Měli bojovat „za císaře pána,“ který se účastnil uchvatitelského tažení imperialistických mocností Trojspolku proti mocnostem Trojdohody. Naši – teď už asi prapradědové – byli na východ odváženi v železničních vagonech a často si zpívali: „Červený šátečku, kolem se toč. My jedem na Rusa, nevíme proč.“ Vskutku. Jejich slovanské cítění bylo podstatně silnější než poslušnost, kterou vyžadoval protislovanský rakousko–uherský stát. V bojích se pak houfně vzdávali do zajetí anebo dezertovali.

Na Rusi se ve stejnou dobu hlásili do armády čeští a slovenští usedlíci, kteří rovněž zastávali slovanský postoj a podporovali československé hnutí. Chtěli bojovat za zemi, která je přijala a za vlast, na kterou nezapomněli. Z těchto skupin, usedlých i dovezených, se postupně utvářely dobrovolné vojenské jednotky s heslem: „Se slovanským Ruskem za Československo.“ Časem z nich byly utvořeny Československé legie, v definitivním počtu (kdesi jsem to četla) asi 90.000 mužů. Vedli a organizovali je vůdci našeho zahraničního odboje (Národní rady v Paříži, uznané velmocemi jako budoucí vláda budoucího státu) především T. G. Masaryk a M. R. Štefánik.

Legionáři měli vesměs uvědomělou disciplínu, demokratické smýšlení a vlastenecké cítění. Do světového povědomí se zapsali 2. 7. 1917, odhodlaným a vítězným bojem u městečka Zborova. Ukázali, že jsou zocelenou jednotkou, schopnou plnit i nejtěžší úkoly.

Na oslavu památné bitvy se psaly písně (K. Hašler) i rapsodie (O. Jeremiáš). Po zborovském vítězství odtáhlo československé vojsko zpět ke Kyjevu, kde přes zimu vzrostlo na dvě divize o osmi pěších plucích s dělostřelectvem a technickými sbory. Tam vojsko složilo revoluční přísahu: Věrnost v boji za nezávislý československý stát. Vlastenecké uvědomění v legiích bylo velmi silné. Připomeňme si třeba jen názvy jejich pluků: Mistra Jana Husi, Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad, Hanácký, Slezský, Podtatranský, Masarykův.

Legionáři byli zpočátku jen malou součástí velké carské armády, ale ta se postupně rozkládala. Dálo se tak vlivem úpadku carského zřízení, vlivem neúčinné vlády po svržení cara, vlivem bolševické agitace a s konečnou platností vlivem Říjnové revoluce a bolševickým převzetím moci. Bolševická strana, vedená Leninem, hned po vzniku 1. světové války vyhlásila „válku válce“.

Chtěla vyhovět přání lidu a nastolit mír. Místo války měla v programu revoluci s cílem dát všechnu moc sovětům, složeným z dělníků a vojáků, a zbavit zemi kapitalismu. Uskutečnit socialismus. Podle tohoto programu Sovětská bolševická moc ukončila válku s Německem a Rakousko–Uherskem separátním mírem v Brestu Litevském dne 3. března 1918.

Když Masaryk viděl, že východní fronta brestlitevským mírem zanikla, a že boj s Němci skončil, rozhodl, aby se legionáři přesunuli na frontu západní. Jako součást armády francouzské. Jinak se domů ani vrátit nemohli. Při nucené repatriaci do Rakouska–Uherska by jim hrozil trest smrti za válečnou velezradu. Přes válčící Evropu byla cesta na západ neprůchodná. V cestě stálo jako hradba i 500.000 dobře vyzbrojených německých vojáků. A tak nezbývalo než nastoupit jedinou možnou volnou cestu, byť nepředstavitelně dlouhou a namáhavou. Dopravit se transsibiřskou magistrálou (centrální železnicí) do města Vladivostoku, přístavu na břehu Tichého oceánu a odtud se plavit lodí do Francie. Po Atlantiku. Když Masaryk vyjednal s bolševickou vládou volný odchod ozbrojené československé armády do Vladivostoku, odjel ještě v březnu do Ameriky, aby vyjednal legionářům i pokračování cesty, lodní přepravu. Bylo pak těch lodí na 2 desítky, americké, britské, Červeného kříže. Plavily se dvojí cestou, americkou nebo asijskou. Ale dlouho ještě trvalo, než se legionáři mohli nalodit. A také někdy dlouho trvalo, než lodi k přepravě připluly.

Bojům u Bachmače se přičítá zvláštní význam. Naše vojsko tu bojovalo poprvé po 300 letech od bělohorské bitvy pod vlastním velením, s vlastními prapory a s vlastním cílem. Potom se dostalo přes Volhu za Ural, kde se konal legionářský sněm, a kde se přítomní rozhodli pokračovat v cestě do Vladivostoku. Z toho důvodu obsadili sibiřskou dráhu a tím také mimo jiné zabránili návratu německých zajatců na západní frontu. Zamezili ovšem i domácím zájemcům přístup k sibiřským zásobám potravin a surovin. Ale to také přispělo k dřívějšímu konci občanské války.

Pověstné anabazi československých legionářů bezprostředně předcházel incident na nádraží v Čeljabinsku dne 14. 5. 1918. Toho dne se tam zadržené vlaky 3. a 6. čsl. střeleckého pluku setkaly s vlakem s rakouskými válečnými zajatci, který projížděl na západ. Čechoslováci v něm našli nějaké rodáky. Dali jim potraviny a tabák. Ale když se vlak rozjel, nenávistí planoucí Němec, který prý chtěl zabít aspoň jednoho Čecha, hodil do legionářského vagonu kus železa a vážně zranil jednoho střelce Hanáckého pluku. Rozhněvaní kamarádi se za vlakem rozběhli, dostihli ho a pachatele ubili. Místní sovět pachatele zatkl. Incident vedl ke střetu legionářů se sovětskou mocí. Šlo i o jejich pravomoc a o nezpochybnitelné držení zbraní.

První sjezd československého legionářského vojska, který se v Čeljabinsku konal o tři dny později, situaci vyřešil. Rozhodl osvobodit 10 legionářů, zatčených po incidentu místním sovětem, obsadit město, zmocnit se 3.000 pušek a převzít vojenskou kontrolu nad středním Povolžím, nad jihem Sibiře, severem Kazachstánu, nad severovýchodem Číny. Nad územím o rozloze 1,500.000 km/2. Neuvěřitelné.

V porevolučním chaosu a víru občanské války to byla mimořádně silná pozice. Kontrarevoluce o ni projevila živý zájem. Proti bolševikům stály větší i menší útvary bělogvardějského vojska. Protirevoluční činnost rozvíjely „staré struktury“ carské (ctitelé samoděržaví a pravoslaví), šlechtické, buržoazní. Ale i kadeti, menševici a eseři. Objevovaly se časté vzpoury, bujela záškodnická činnost.

Nechyběl enormní vliv západních kapitalistů. Pro Francii znamenala socialistická revoluce v Rusku ztrátu bez náhrady 67% kapitálu v ruském kovoprůmyslu, 75% v těžbě uhlí a 40% v těžbě nafty. Pro Anglii 51% v těžbě mědi a 40% v těžbě nafty. To vysvětluje odhodlanou protirevoluční intervenci západních mocností a podporu pravicových sil občanské války. Svět byl plný revolučního chaosu a násilí.

Legionáři byli až do bitvy u Bachmače součástí ruské armády. Vládní moc se ovšem střídala. Nejdříve to byla moc carská, pak přišla prozatímní vláda Kerenského. Občanská válka přinesla vítězství a moc bolševikům, kteří uzavřeli s Němci separátní mír. Vláda ukončila válku a legionáře z dosavadních vazeb vyvázala. Tady se nečekaně protkl příběh legionářů s příběhem VŘSR. Legionáři ztratili dosavadní vojenské začlenění a příslušnost. Při svém osamostatnění zůstali jen volnými spojenci protiněmecky zaměřené skupiny států Dohody, formální součástí francouzské armády.

Přímí účastníci anabaze po návratu domů sepsali vícesvazkové romány i dramata , v kterých vylíčili putování na magistrále. Byli to R. Medek, P. Kopta, F. Langer, J. Kratochvíl, F. Kubka a řada méně známých i zcela neznámých autorů. Ukázali čtenářům, jak původní bratrská soudržnost legionářů narážela na činnost agitátorů a programových idejí zprava i zleva. Jak se objevovaly názorové rozpory. A jak při jízdě na trati šlo často o život, nikoli jen o střet názorů. Cestou se pilně „sokolovalo“, ale přesto se dostavila únava z bojů i zklamání ze zpráv o poměrech doma. Nejednou byli legionáři obklíčeni přesilou z jedné nebo z druhé strany. Vír občanské války učinil z některých legionářů přátele, z některých nepřátele revoluce. Vzpomeňme na jednoho z předních velitelů, Radolu Gajdu, který se stal spojencem bělogvardějce admirála Kolčaka a toužil vrátit Rusko do předrevoluční podoby. A připomeňme si spisovatele Jaroslava Haška, který neváhal přestoupit do Rudé armády a zastávat v ní angažované funkce vojenské i publicistické a tiskárenské. V tom přestupu nebyl sám.

Ale většinou legionáři zůstali neutrální, jak zněl příkaz T. G. Masaryka jako vrchního velitele. Nepřestali vyznávat touhu prostého člověka po národním a sociálním osvobození doma a odhodlání vrátit se do vlasti. Přitom neztráceli sympatie k Rusku, které je obklopovalo i se svými problémy.

I pár slov od Rusů převzali. Třeba těplušku nebo machorku. A oslovení baťuška pro Masaryka. V ruštině je to oslovení nositele důvěry a autority. I pravoslavný kněz byl baťuška. To slovo v češtině je však spíše výrazem něhy, láskyplná zdrobnělina. A tak se o „tatíčkovi“ doma nejednou mluvilo s jistou dávkou nevážnosti a pošklebování.

Četné a přebohaté jsou kroniky účastníků anabaze s přehledy denních činností i nepředvídaných událostí, s přehledy projížděných míst a zastávek na trati. Můžeme si je opakovat: Moskva, Jaroslavl, Nižnyj Novgorod, Kazaň, Perm, Jekatěrinburg, Tobolsk, Tjumen, Omsk, Novosibirsk, Krasnojarsko, Irkutsk, Ulan–Ude, Čita, Chabarovsk, Vladivostok. Celkem 9.288 km.

Na závěr uveďme výrazně charakteristickou vzpomínku z deníku legionáře, který „předával carský poklad.“ Vlak se zlatým pokladem, vyvezeným z Petrohradu a Kazaně, stál na slepé koleji irkutského nádraží. Podle úmluvy legionářů s bolševiky došlo k přejímání a překládání zlatého pokladu. Naložili celkem 10 amerických a 8 obyčejných vagonů. Podepsali protokoly a provedli výměnu stráží na rozloučenou. Obě stráže se postavily proti sobě a pozdravily se tasenými šavlemi. Pak přendali šavle do levých rukou, aby si podali pravice. V tom sovětský velitel neočekávaně rozpřáhl náruč, přivinul legionáře k sobě a dal mu na tváře dva upřímné, ruské polibky. Stalo se tak na stanici Irkutsk dne 1. března 1920 o 19. hodině.

Myslím, že legionáři a bolševici představovali jednak příslušníky různých zemí a vyznavače různých tradic, jednak se octli v různých fázích společensko– historického vývoje. Jejich působení se občas zkřížilo, jejich příběhy se občas protkly. To neznamená, že pro obě strany platí stejné hledisko. Naopak. Obě strany si zaslouží interkulturní pohled, pohled na dvě skupiny, které měly rozličné, na sobě nezávislé cíle. Příběhy se tu nemají směšovat, ale paralelizovat. Klást je vedle sebe. Každá strana si zaslouží vlastní, nepokřivenou interpretaci vlastních dějin. Každá hledala vlastní cestu k lidskému ideálu spravedlnosti.

Sovětská moc (rozumí se po revoluci) byla ustavována prakticky úplně všude a nekonfliktně. Lidé ji přijímali. Nikdo neměl v úmyslu bojovat. Bolševici neměli v úmyslu rozpoutat občanskou válku. Roznětkou občanské války v Rusku byl Československý expediční sbor, rozmístěný od západu až na východ po železnici. On se stal masovou silou, která zajistila státní převrat na území, kde jeho vojáci působili. Až potom, a na základě tohoto státního převratu, byly zformovány síly, které začaly bojovat s bolševiky. A mohly by ty síly bojovat? Nemohly, kdyby nedostávaly zbraně ze zahraničí.