Česká republika se hned po rozpadu Československa a získání „nezávislosti“ začlenila do smutného davu otroků Západu, nevýznamného a laciného přisluhovače západoevropské rusofobie. Malé státy, které se nacházejí na linii střetu zájmů velkých mocností, jsou odsouzeny k hledání silného spojence (nebo pána). Je známo, že je možno dělat nutné věci tak, aby se zachovala důstojnost a neztratila se tvář. Není potřeba se prodávat do otroctví, ale je možno chytře a šikovně balancovat. Dobrým příkladem toho je Bělorusko. Je malé, ale pod vedením Lukašenka provádí přísně pragmatickou politiku, i když někdy na pokraji faulování, avšak nikdy to nepřekročí. Vede politiku výhradně podřízenou státním a národním zájmům a nikdy není pokorným sluhou mocných sousedů. Někdy zájmy a činy Běloruska neodpovídají zájmům RF, ale země není nepřítelem Ruska a sluhou rusofobního Západu. Existence takového státu v postsovětském prostoru je příkladem a výčitkou zemím, které se za almužny nechaly přeměnit na technický nástroj politické provokace a vydírání. Tyto země ztrácejí za prodejnost úctu a důvěru v politickém světě s perspektivou dalšího morálního úpadku jejich elit. Příkladem takových zemí je Polsko, Ukrajina, ČR, země Pobaltí a další. Je nesporné, že po rozpadu Sovětského svazu a Varšavské smlouvy se ve všech zemích bývalého socialistického tábora dostali k vládě servilní prozápadní síly bezpodmínečně ochotné poskytnout platné služby k zesilování rusofobie ve světě. V posledních třiceti letech došlo v některých z těchto zemí k přirozenému ozdravení (relativnímu a nedostatečnému) v pochopení, že za politickou lehkomyslnost a státní hanebnost bude potřeba dříve či později zaplatit nenahraditelnou cenu. Nepochopitelná je v této souvislosti vytrvalost zemí, které prosazují vlastní morální a politickou nízkost.

ČR neustála tvrdou konkurenci a pokles poptávky po odpovídajících službách (poptávka po rusofobii je menší než nabídka) a tak šla vabank. Svědčí o tom řetěz špinavých politických skandálů, které jsou příkladem toho, k čemu vede politická lehkomyslnost lidu volícího si vládu, která mu způsobuje hanbu před celým světem. Začalo to přejmenováním náměstí před ruskou ambasádou v Praze a prozatím to končí demontáží pomníku osvoboditele Prahy maršála Ivana Koněva a provokativním umístěním pamětní desky ROA a vlasovcům. K tomu citace zrádce Solženicyna. ČR si zvolila hanbu a nečestnost na dlouhou dobu. Jeden z výrazných evropských slovanských národů, který se významně podílel na světové politické, náboženské a kulturní historii, dnes fakticky dobrovolně přistoupil na hanebnou roli, kterou ze sebe bude v budoucnu obtížně smývat.

Upřímně řečeno vypadá jednání představitelů ČR v některých ohledech jako politická hysterie z hlubokého komplexu méněcennosti. Tím není myšlen bratrský český lid spojený s naším ruským lidem slovanskými kořeny, dávnými vazbami i velkou historií mírové a plodné spolupráce v době socialistického budování (podobně je bratrský i lid dnes rusofobní Ukrajiny). Nyní se český lid stal rukojmím ničemné politické elity. Jejími zřetelnými příklady jsou primátor Prahy Hřib se svým idiotským prohlášením o tom, že si prý sovětská armáda přisvojila osvobození Prahy a starosta Prahy 6 Kolář odpovědný za snětí pomníku maršála Koněva a autor patolízalské „stížnosti na chování Ruska“ adresované Evropské komisi.

Podle RF se nyní zdá být situace mezi RF a ČR nevratná. Jednou z hlavních příčin nevratnosti je vedle zneuctění pomníku maršála Koněva také umístění pamětní desky vlasovcům, věc otevřeně urážlivá a bezmezně cynická. Dokud toto bude existovat, bude ruský národ hledět k ČR s opovržením. My sami máme i své chyby, ale s našimi vnitřními záležitostmi se vyrovnáváme sami. V případě ČR je to jiné. Tím, že čeští představitelé chtěli ukrást sovětskému vojáku historickou zásluhu na osvobození bratrského českého lidu před zničením, spáchaly české úřady zradu a předvedly se jako přímí ideologičtí následníci vlasovců.

České ministerstvo zahraničí zaslalo ruskému ministerstvu zahraničí jakousi nótu o potřebě „normalizovat vztahy“ mezi ČR a Ruskem, přičemž český politický život bouří „vznešeným rozhořčením“, všelijaké strany a zastupitelé překypují rozhořčením „nad ruským zasahováním do vnitřních záležitostí ČR“. Plný význam toho, co se stalo, nebyl českým establishmentem pochopen a to je velký problém českého státu a českého lidu. Problém se časem bude prohlubovat. Podle nás se musí normalizace vztahů mezi Ruskem a ČR začít bezpodmínečným uznáním nesprávnosti a zločinu demontáže pomníku maršála Koněva s jeho operativním navrácením na původní místo. Řeči o tom, že „památník nebyl nikdy ve vlastnictví Ruska“ je potřeba ignorovat jako morálně i právně bezvýznamné. Samozřejmě by měli být zbaveni svých funkcí lidé odpovědní za zneuctění historické paměti ruského i českého lidu a měli by být pohnáni k odpovědnosti. Odtud by se měla z české strany zahájit konverzace. Jinak by měly být rusko–české vztahy co nejvíce zmrazeny. To by bylo správné a spravedlivé.

Otázka „vnitřní záležitosti“ ČR instalace pamětní desky vlasovcům v Praze je věcí kolektivního svědomí českého lidu. Nastolení kultu zrádců a ke všemu za neexistující zásluhy, se české národní sebevědomí propadá do úpadku. Zde je pokušením znovu uvěřit neplodné chiméře o trvalé „zradě bratří Slovanů“, ve skutečnosti to vše není projevem nacionálnosti, ale lidské pěny, která vyplula na povrch na troskách tradičního světa jako výsledek velké zrady konce dvacátého století. Nyní nastupuje doba zavedení historických účtů a nutnosti přijímat tvrdá opatření.