tj. provedena totální majetková restituce, a až se uskuteční návrat sudetských Němců do jejich vlasti a tam budou moci realizovat své sebeurčení, to vše prý musí garantovat "společenství svobodných národů Evropy"

Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

Za mimořádně důležitý příspěvek do česko–české diskuse, přesněji řečeno pro doslova základní informaci čtenářům, považuji připomínku těch dalších programových cílů, [46] už dávno promyšlených a naplánovaných, které podle představ SKS mají přijít na řadu poté, co nějak podaří přimět nebo přinutit Čechy a českou politickou reprezentaci, aby uznali, že se odsunem a dalšími opatřeními na sudetských Němcích dopustili "bezpráví". "Zrušení dekretů" je sice zatím jediné, o čem se hovoří, ale ani zdaleka to není jediné, čeho se SKS domáhá. Ani slůvko se o tom také nelze dovědět od těch českých publicistů, kteří SKS horlivě reklamují. Připomeňme aspoň nejdůležitější: je to souhrn hlavních požadavků z dodnes platného programového dokumentu SKS ještě z r. 1961. Doba vzniku je v dokumentu výrazně citelná, skoro z každé věty čiší studenoválečnický slovník i představy. Pro sudetoněmeckou propagandu je příznačné, že se tu sice tvrdí, že české země patřily do r. 1806 do svazku svaté říše římské (což tehdy byla už po staletí zcela prázdná formální fikce, pro život lidí v českých zemích to nemělo pražádný vliv či význam), pak do 1866 do tzv. Německého spolku, než z něj Prusko Rakušany vyhnalo (což byla rovněž fikce naprosto bez vlivu na život), pak až do 1918 k Rakousku–Uhersku. Ani slůvkem není zmíněno, že po staletí existoval český stát, české království, země České koruny. Z let 1918–38 není ani slovem zmíněno, že Henleinova SdP se stala povolným a dokonce nadšeným nástrojem nacistického Německa, vyděračsky stupňovala požadavky vůči čs. vládě, když jí bylo vyhověno, kladla požadavky další a nakonec bezdůvodně přerušila jednání, až vyhrotila situaci k neřešitelnosti. Ale dost historie.

Jak se tu plánuje budoucnost? Podle tohoto programu prý budou vztahy mezi SRN a ČR normalizovány teprve tehdy, až bude "odčiněno vyhnání", tj. provedena totální majetková restituce, a až se uskuteční návrat sudetských Němců do jejich vlasti a tam budou moci realizovat své sebeurčení, to vše prý musí garantovat "společenství svobodných národů Evropy". Evropská integrace, tohle heslo se v Mnichově skloňovalo pilně už tehdy, prý vyřeší poměr mezi Čechy a sudetskými Němci. Jak? Předem se hlásá, že sudetské sebeurčení je zcela neslučitelné se zahrnutím do "centralistického českého národního státu". Tedy v nejlepším případě snad jakési bizarní "Česko–Německo" a ještě spíše rozhodnutí, včlenit onu "sudetoněmeckou otčinu" třebas do Bavorska. Oficiálním českým uznáním odsunu za bezpráví celý proces jednotlivých kroků demontáže českého státu jen má začít. Skončit má jeho úplným rozbitím. Československo bylo fakticky, nikoli de iure, zničeno agresí nacistického Německa, jíž sudetští Němci víc než aktivně přihrávali. Bylo obnoveno vítězstvím antihitlerovské koalice, na níž se podílel i československý druhý odboj. Leckterý pisálek, ale i seriózní novinář asi z neinformovanosti tvrdí, že vyhovět sudetským Němcům neznamená prý revidovat výsledky druhé světové války. Co na to odpoví ve světle těchto programových požadavků, z nichž ani za minulých 12 let nebylo nic odvoláno? Proč se o tom nikdy ani slůvkem nezmínili ti početní čeští publicisté, kteří nás přesvědčují, že naše morální integrita ono uznání prý nezbytně vyžaduje a že jen tak si vykoupíme dobré sousedské vztahy.[47] Nevím, kdo z českých občanů stojí o dobré vztahy s kýmkoli za cenu sebezmrzačení a sebevraždy českého státu. Já nikoliv.