Bitva u Zborova

Po vypuknutí I. světové  války Češi a Slováci žijící v Rusku manifestovali proti Rakousku a volali po svobodném státu. 28. září 1914 v Kyjevě na náměstí před Sofijským soborem přísahalo 700 příslušníků České družiny. Na  vzniku České družiny, na jejím  formování měli hlavní podíl sokolští cvičitelé v té době působící v Rusku na školách jako učitelé tělocviku a v ruské armádě při výcviku vojáků

Na podzim roku 1914 zárodek budoucích legií tvořilo asi 1000 mužů. V průběhu války jejich počet vzrůstal o dezertéry a zajatce z rakouské armády. Ti byli rozmístěni po ruských jednotkách, plnili úkoly rozvědčíků a v rakouských uniformách pronikali do frontového týlu. Mezi českými jednotkami rakouské armády prováděli protirakouskou agitaci. Řady České družiny rostly, v lednu 1916 vznikl Československý střelecký pluk a dále Československá střelecká brigáda.

Brigáda se skládala ze tří pluků: Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova a Jiří z Poděbrad. Přestože nebyla ještě plně vyzbrojená a neměla dělostřelectvo, byla na vlastní žádost nasazena na frontu v rámci  připravované ofenzívy u městečka Zborov. Úsek, na kterém měla útočit, byl široký 6,5 km. K útoku vyrazili naši  legionáři 2. července 1917 ráno v 9 hodin. Okolo poledne pronikli přes tři zákopové linie až k rakouskému dělostřelectvu. Fronta byla prolomena. Bohužel, únava a pasivita sousedních ruských jednotek zavinily nedokonalé využití úspěchu československých legií.

Tato bitva představovala  úspěch československých legií a znamenala  obrovskou podporu představitelům zahraničního odboje.. Bylo to první velké bojové vystoupení zahraničního československého vojska. T. G. Masaryk napsal: „Zborovem zahájili jsme svou vojenskou akci, která nás postavila na roveň národům bojujícím“. Proto bylo toto datum označeno jako Den čs. armády. Je jen s podivem, že dnes jakoby se zapomenulo na naše nejlepší tradice a snaží se vymazat vzpomínky na tyto události z našich pamětí. Den bitvy u Zborova byl Dnem československé armády,

Bitva u Zborova, ve které československé legie zvítězily a prolomily frontu, byla velkým argumentem našich politiků Masaryka, Beneše a Štefánika za uznání samostatného Československa.   

Na rozdíl od České družiny byla brigáda, bojující u Zborova, již skutečné československým vojskem. Byla to zvláštní situace, československý stát ještě nebyl, ale již měl své vítězné vojsko.

„Zborov umožnil organizaci armády a armáda byla nezbytnou podmínkou svobody a samostatnosti. Bez naší zahraniční armády bychom té samostatnosti sotva byli dosáhli. Spojenecký i nepřátelský svět o nás a o našich politických cílech věděl málo a nebyl by se pro ně rozhodl, kdybychom byli přestali na diplomatických prohlášeních. Zborovem zahájili jsme svou vojenskou akci, která nás postavila na roveň národům bojujícím. A také vliv naší armády na politiku doma byl veliký a jistě rozhodující.“

( Z projevu prezidenta Tomáše G. Masaryka 13. března 1922.)

Bitva u Zborova nebylo první bojové vystoupení československých legií . Na západní frontě rota Nazdar byla poprvé nasazena do boje 11. listopadu 1914  u Remeše. 9. května se rota vítězně účastnila bojů u Arrasu o kótu 140.

Na počátku války v zářijových dnech se utvořily tyto dobrovolnické jednotky z krajanů, žijících ve Francii a Rusku. Jejich páteří byli Sokolové, soustředění v pařížské sokolské jednotě, odtud také rota Nazdar podle sokolského pozdravu, kterým se „bratři zdravili.

 6 července 1915 na výročí 500 let upálení Mistra Jana Husa v Ženevě  vyhlásil Tomáš G. Masaryk boj Rakousko-Uhersku Ve svém projevu uvedl, že „ naši lidé bojují již od počátku války za svobodu, zatímco my politici jen přihlížíme“. Po vstupu Itálie do války se začaly také tam formovat legie z Čechů zajatých na italské frontě. Bylo to zásluhou br. Čapka, náčelníka ze  Sokola Královské Vinohrady,  a na diplomatické úrovni úsilím Dr. Milana Rastislava Štefánika.

Z původní tisícovky dobrovolníků na konci války představovaly Československé legie armádu přesahující 100.000 mužů.  Stát, který ještě neexistoval,  měl už svou vítěznou armádu, bojující  na všech frontách I. světové války.  Armádu s vysokou bojovou morálkou, protože bojovala za svůj domov, za svobodu své vlasti.

Ano, v tom je skryto tajemství vzniku legií. Od počátku války, a  takřka až do konce války v roce 1918 nebylo jasné, na čí stranu se vítězství přikloní. Nikdo z našich legionářů nebyl chráněn nějakou mezinárodní úmluvou o vojenských zajatcích. Vždyť stát, za který bojovali, neexistoval, nebyl dosud uznán velmocemi. Byli stále zběhy z rakousko-uherské armády, pokud padli do zajetí, byli popraveni. Dodnes se v severní Itálii na Dušičky v místě poprav zajatých československých legionářů rozsvěcují svíčky. Kdyby ve válce zvítězilo Německo s Rakousko-Uherskem, nikdy by se legionáři nevrátili domů ke svým rodinám.

V zajateckém táboře mohli bezpečně vyčkat konce války, ale po vstupu do legií se vrátí na frontu a mhou padnout.  Co to bylo za sílu, za myšlenku, pro kterou šli opět do boje? Kde se v nich nabrala taková vůle jít do boje za svobodnou republiku? Kdo byli jejich rodiče, jejich učitelé, že je v takovém duchu vychovali?

Určitě je ovlivnilo vlastenecké vzplanutí za obrození, prostředí v Sokole a sokolská myšlenka. Na názvech legionářských pluků se odráží nesporný vliv husitství s heslem Pravda vítězí! Češi a Slováci bojovali spolu, jako Čechoslováci za společný domov, za Československo. Čechoslovák byl běžně užívaný výraz, terminus technicus.

Československá republika nebyl umělou konstrukcí, vytvořenou Masarykem, Benešem a Štefánikem, bylo to přání a vůle Čechů a Slováků, toužících po svobodném a demokratickém státě. Masaryk, Beneš a Štefánik stáli v čele tohoto boje.

V příštím roce to bude 100 let, kdy Československá republika vznikla z vůle národa, nebyla nám darována, ale vybojovali ji naši dědové a pradědové, mnozí z nich za ní položili své životy.

Proč jsme si republiku nechali rozebrat? Cui bono? Cui prodest?

Poznámka: Zborov je malé městečko na západní Ukrajině, východně od Lvova, směrem na  Tarnopol. Nesmí se zaměňovat se Zborovem na Slovensku, severně od Bardějova.

O vzniku České družiny, o roli, jakou při jejím formování měli sokolští cvičitelé v té době působící v Rusku, o bojích československých legií  na frontě a na sibiřské magistrále na cestě domů do republiky píše generál Matěj Němec ve své knize vzpomínek Návraty ke svobodě.

 Otakar Mach                                                                                           29.6.2017