Bitva o Berlín

Na co spoléhal Hitler ve své poslední bitvě

30. 4. 2020 Janinna druhá světová válka, historie

Většina německé armády a obyvatel Berlína byli na jaře 1945 v ponurém a depresivním stavu – od prvního dubnového týdne očekávali velký sovětský útok na jejich hlavní město.

Navíc, v rozkazech a pokynech hitlerovského štábu byla výzva „ukázat vytrvalost do konce“, „určitě odrazit bolševický útok a dosáhnout bodu obratu,“ „neztratit odvahu tváří v tvář ruskému nebezpečí.“

Propagátoři Třetí říše nezapomněli připomenout Němcům hrůzy, které by je údajně čekaly, pokud se „horda z Východu“ objeví na hranici Berlína.

Vznikla dokonce taková výzva:

– Rusové byli schopni odrazit útok na Moskvu i my můžeme ubránit naše hlavní město.

Němečtí generálové však jasně rozuměli tomu, že rovnováha sil nyní není v jejich prospěch. Téměř všechny síly Rezervní armády Německa, tj. náhradní části vojenských jednotek, vojenských škol a vyšších vojenských vzdělávacích institucí, byly na jaře 1945 poslány k doplnění rozbitých formací Východní fronty, zejména směrem na Berlín.

Ačkoli velká pozornost byla věnována vytvoření oddílů Volkssturm, tj. z národní domobrany Třetí říše, vedené Reichsführerem SS Himmlerem, a věřilo se, že tito lidé budou příkladem vytrvalosti v boji proti bolševismu, skutečná bojová hodnota takových jednotek byla, samozřejmě, velkou otázkou.

Nacistické velení se připravovalo na pouliční bitvy a vidělo hlavní naději v boji proti sovětským tankům ve „Faustnicích“, jak sovětští vojáci nazývali střelce, vyzbrojené nejen masivními Faustpatrony (Panzerfaust, pancéřová pěst), ale také speciálními protitankovými granátomety – „Panzershreks“ a „Ofenrors“.

V Berlíně bylo mnoho starých budov se silnými kamennými zdmi, které se jim podařilo proměnit v silné obranné tvrze. Někdy v jednom hlavním domě byla německá posádka v počtu jedné nebo dvou rot, vyzbrojená faustpatrony, kulomety a zbraněmi malé ráže. Věřilo se, že taková jednotka nedovolí sovětské pěchotě postoupit ani o metr.

Berlínské naděje na zázrak

Strategií hitlerovského vedení bylo maximalizovat fanatismus v nadcházející bitvě o Berlín, přilákat do něj co nejvíce lidí, včetně starších a adolescentů, členů Hitlerjugend (Hitlerova mládež), protahovat boj všemi způsoby a usilovat o to, aby se spojenci anti-hitlerovské koalice rozhádali.

„Od léta 1944 vedlo Německo válku jenom za to, aby získalo čas.

Ve válce, ve které se na obou stranách podílely různé státy, různí generálové, různé armády a různé flotily, se kdykoli mohly vyskytnout zcela neočekávané změny situace v důsledku kombinace těchto různých sil.

Tyto neočekávané události nelze předvídat, ale mohly vzniknout

a mít rozhodující vliv na celou situaci.

Takže jsme vedli válku v očekávání těch událostí, které se mohly

a měly stát, ale které se nestaly,“

odhalil během výslechů, bývalý náčelník generálního štábu ozbrojených sil Německa polní maršál Wilhelm Keitel.

12. dubna se Berlínu zdálo, že k takové události došlo:

při přípravě na konferenci OSN v San Franciscu zemřel na krvácení do mozku 32. americký prezident a jeden z vůdců protihitlerovské koalice Franklin Roosevelt.

Když se to dozvěděl, byl Dr. Goebbels neuvěřitelně nadšený a doslova vtrhl k Hitlerovi:

„Mein Führer! Blahopřeji vám! Roosevelt zemřel. Konstelace hvězd říká, že druhá polovina dubna bude pro nás bodem obratu. Dnes je pátek 13. dubna, to je bod zlomu.“

Goebbels se mýlil, Rooseveltova smrt neovlivnila osud Říše.

Zmatek posledních dnů

Sám Joseph Goebbels, Gauleiter Berlína, ministr informací a propagandy oddaný Führerovi, byl neuvěřitelně aktivní, ale neměl vojenské vzdělání, takže jeho rozkazy na stavbu obranných uzlů byly neúspěšné, amatérské. Takže opevnění bylo stavěno průměrně, příliš neovlivnilo následný postup sovětských tanků, ale bránilo manévrům německých vojsk ve městě, mosty nebyly předem připraveny na demolici …

Bezradným vojenským vůdcem byl další spolupracovník Hitlera – Reichsführer SS Himmler.

Ještě v březnu jako velitel armádní skupiny „Visla“, která bránila frontu od Berlína do pobřeží Baltského moře, byl nahrazen generálem Gotthardem Heinrici. Kromě toho Himmler vedl zákulisní jednání se Spojenci, což Hitlera rozzlobilo, když se o tom dozvěděl.

Krátce před sebevraždou ho uvolnil z funkce Reichsführera, ministra vnitra a náčelníka policie, a nahradil ho Obergruppenführerem SS Karlem Hankem, který „s fanatismem bránil Breslau“.

Až do 23. dubna byl Reichsmarschall Goering velitelem Luftwaffe, ale i jeho Hitler odvolal z funkce, zbavil ho řádů a ocenění poté, co se jeho dlouholetý spolupracovník odvolával na „Führerovu neschopnost jednat jako vůdce národa“, a chtěl převzít iniciativu vedení umírající země.

Novým velitelem Luftwaffe se stal polní maršál Robert von Greim – bylo mu nařízeno, aby naléhavě přijel do Berlína. Potíž německého vedení spočívala v tom, že se Hitlerovy rozkazy již neplnily (jak Himmler, tak Goering), příslušné struktury nadále poslouchaly bývalé vůdce, což způsobilo pouze zmatek a nepořádek.

A teď se přeneseme na druhou stranu fronty.

Byly provedeny komplexní přípravy na rozsáhlou operaci Rudé armády.

Z týlu přešel především 1. Běloruský front vedený maršálem Georgiem Žukovem a 1. Ukrajinský front Ivana Koněva, nastoupily rezervy, přesouvala se vojenská technika, střelivo, léky. Podařilo se zabezpečit výhodu v lidech 2,5 krát, v tancích a letadlech asi čtyřikrát, a v oblastech hlavních útoků Rudé armády – ještě mnohem významnější akce a celkové zabezpečení.

Útok začal 16. dubna ráno.

Pokud útvary frontu maršála Koněva překročily Neisse a okamžitě se vrhly kupředu, pak podřízení maršála Žukova to měli mnohem obtížnější: navzdory silnému ostřelování, náletů stovkami letounů, včetně bombardérů 18. letecké armády, nedokázali po dlouhou dobu prolomit nepřátelskou obranu na Seelowerských výšinách.

Nebyl příliš úspěšný nápad se 143 světlomety, které měly Němce před úsvitem oslepit a osvětlit sovětským vojskům celou linii obrany nepřítele. Ale ve skutečnosti to nepomohlo, a jen zkomplikovalo ofenzívu, protože jasné světlo označovalo siluety těch, kteří vyrazili do útoku.

Nicméně tato a další linie německé obrany byly prolomeny.

„Pravda“ popisuje průběh bojů 22. dubna:

„Všechny tyto dny, kamkoli jdete – k Oder-Spree (Spréva) kanálu, na Seelowerské výšiny nebo na předměstí Berlína – všude uslyšíte neustávající rachot našich letadel ve vzduchu a rachot dělostřelectva. Ohnivým štítem pokrývá dělostřelectvo sebevědomý pohyb pěchoty a útok tanků. Tento štít se neúprosně pohybuje vpřed a odstraňuje všechny překážky – zákopy, betonová opevnění, osady, které Němci proměnili v pevnosti. A když jdete po cestách války – podél polí, lesů, usedlostí, měst – můžete vidět sílu sovětských děl. Cesta do Berlína je opravdu hřbitov německé techniky, rozptýlené v polích, roklích, na silnicích, v ulicích měst.“

„Кladivo Stalina“

Boj ve všech fázích byl úporný a krvavý. Sovětské velení použilo ve městě taktiku malých útočných skupin, které fungovaly dobře v Sevastopolu, Budapešti, Königsbergu. Jedna nebo dvě roty, tři nebo čtyři tanky nebo samohybná děla, čistily od nepřítele čtvrť za čtvrtí. V případě potřeby přišli na pomoc střelci dělostřelectva a letadla, aby zničili ty nejodolnější body obrany – v Berlíně se aktivně používaly i 203 mm houfnice, které Němci nazývali „Stalinovým kladivem“.

25. dubna 1945 se kolem Berlína uzavřel kruh obklíčení – poblíž města Torgau na Labi se sovětští vojáci setkali s americkými jednotkami. Zbytky německých ozbrojených sil byly rozděleny do dvou částí.

I přes obtíže a drsnost ve vztazích mezi spojenci měla tato schůzka velký politický význam.

Moskva, na rozkaz Stalina, pozdravila setkání na Labi salvou ze 324 kulometů večer 27. dubna.

Nepřítel zapojil všechno, co bylo po ruce.

V 6. německé letecké flotile se mezi letadly objevily nové Fokke-Wulfs FW 190D-9, messerschmitty Bf 109K, stejně jako tryskový model Me-262.

Aby zničili mosty přes Odru, především u Küstrinu (Kostřín), Němci poslali několik „Mistelů“ (složené letadlo, z nichž jedno bylo řízeno a v druhém bez posádky byly výbušniny), ale zvláštního úspěchu nedosáhli.

Poté se rozhodli změnit taktiku – generál Martin Fiebig z leteckého velitelství „Severo-Východ“, dorazil 24. dubna na letiště jihozápadně od Neuruppinu a vyzval dobrovolníky, aby se připojili ke speciální skupině pro útoky na pozemní cíle, podobným japonským kamikadze, nikdo však nebyl ochotný.

Ukrajinští nacionalisté v německém Volkssturmu

Nacisté z různých částí Evropy nestáli stranou od finálních bitev.

Obrany hlavního města Hitlerovy říše se zúčastnila 27. divize SS „Langemark“, nebo 1. vlámská posádka dobrovolníků z Nizozemska a Belgie, spolu s 33. divizí SS, francouzskou divizí Charlemagne, která bojovala jak proti sovětským jednotkám, tak proti angloamerickým spojencům.

Po kapitulaci bunkru říšského kancléřství se vzdalo posledních 30 vojáků divize Charlemagne, z 320, kteří sem dorazili, nikdo nezůstal naživu.

Spolu s Francouzi bojovali esesáci z Estonska – bránili Reichstag.

Kromě toho Berlín, podle dostupných svědectví, bránili Španělé, Maďaři a Lotyši.

Dalším příběhem je zapojení ukrajinských nacionalistů v obranných bitvách.

Jak je známo, vůdci hnutí Stepan Bandera, Andrej Melnik a jejich spolupracovníci byli Němci zatčeni za aktivní kampaň za vytvoření „nezávislého ukrajinského státu“ po Hitlerově útoku na SSSR, ale v září 1944 byli propuštěni z koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína. Nacisté se rozhodli je využít ve prospěch Říše a nařídili reorganizaci nejvíce bojeschopných jednotek OUN k ochraně jejich hlavního města.

Stepan Bandera opravdu posílil německý Volkssturm ukrajinskými jednotkami a doplnil jej záložníky poražené 14. divize SS „Galičina“, ale sám se nezúčastnil budoucích bitev, skrýval se ve Výmaru.

Kromě toho v oblasti Berlína bylo několik skupin protivzdušné obrany obsazených ukrajinskými nacionalisty (přibližně 2,5 tisíce lidí).

Zoufalé protiútoky

Ale nacistům už nic nemohlo pomoci. Různé německé protiútoky, včetně těch prováděných silami 12. armády generála Waltera Wencka, byly odraženy.

1. května, po neúspěšném pokusu o domluvu se sovětským velením o dočasném příměří, poslední náčelník generálního štábu německé armády generál Hans Krebs spáchal sebevraždu – po Hitlerovi, Goebbelsovi, některých dalších nacistických vůdcích a vyšších generálech.

Velitel berlínské obrany, generál Helmut Weidling, oznámil připravenost posádky zastavit odpor.

„Poslední bitva je nejtěžší.“

V bitvě o Berlín asi 780 tisíc nepřátelských vojáků a důstojníků bylo zabito, zraněno, zajato. Němci se začali hromadně vzdávat ještě předtím, než nad Říšským sněmem v noci na 1. května zavlál Rudý prapor.

Rozbité nebo opuštěné tanky, letadla, auta byly všude, na náměstích a ulicích města a předměstí.

Vojska Rudé armády přišla o více než 81 tisíc lidí a 280 tisíc bylo zraněno.

Ztráty ve vojenské výzbroji činily:

2108 děl a minometů, 917 letadel, 1997 tanků a samohybných děl.

Hrdinové, kteří zvedli prapor vítězství nad Berlínem

(Pravda, květen 1946)

30. dubna 1945 sovětští vojáci zvedli Prapor Vítězství nad Reichstagem v Berlíně.

V novinách Pravda č. 110 („Правда“ №110) z 9. května roku 1946, o této velké události, která znamenala úplnou porážku nacistického Německa, byl publikován rozhovor popisující hrdinský útok Rudé armády na Berlín a okamžik zvednutí praporu

Vítězství nad Reichstagem.

…..„Včera jsme navštívili pluk, který vyzvedl prapor Vítězství nad centrem Berlína – Reichstagem.

Rudý střelecký pluk, který dosáhl tohoto slavného úspěchu, je nyní daleko od místa poslední bitvy.

Vojáci pluku se učí stále úporně. Poslední střelby proběhly s hodnocením „dobrý“.

Pluk oslaví svátek Vítězství na bojovém postu.

V pluku slouží Seržant Michail Jegorov a mladší seržant Meliton Kantarija, kteří spolu s kapitánem Davidovem, kapitánem Neustrojevem a nadporučíkem Samsonovem, pozdvihli prapor Vítězství nad Berlínem. Nyní jsou všichni oceněni nejvyšší cenou za vojenskou statečnost a hrdinství – titulem Hrdina Sovětského svazu.

Velitel pluku – Hrdina Sovětského svazu, plukovník F. M. Zinčenko, který byl jeho velitelem po dobytí říšského sněmu, nám vyprávěl o bitvách ve fašistickém hlavním městě, bitvě o říšský sněm a o bojích v samotném Reichstagu.

…….. pluk se probíjel k Reichstagu ze severozápadu. Vpravo a vlevo byly další pluky, prapory.

Každý se snažil soustředit na Reichstag, s vědomím, že je to věc velké cti:

splnit rozkaz soudruha Stalina – zvednout prapor Vítězství nad Berlínem.

Museli jsme překonat divoký odpor Němců. Takže na kanálu jsme během dne museli zahájit tři útoky, abychom získali napůl zničený most. Pouze s masivní podporou dělostřelectva během třetího útoku se nám podařilo vyhnat Němce z opevnění na opačné straně kanálu.

V celé oblasti pokračovaly divoké boje. Němci nás někdy nechali jít dopředu a pak vylezli ze všech děr a pokusili se zaútočit zezadu. Bylo dobře, že jsme to předvídali. Druhá skupina, která šla za první zlikvidovala takové pokusy Němců.

Za boje jsme došli na břeh Sprévy. Řeka, obložená žulou, měla strmé břehy. Nemělo ani cenu přemýšlet

o tom, že bychom ji překonali pod nepřátelskou palbou. Museli jsme se za každou cenu zmocnit mostu,

který by nás dovedl přímo na náměstí proti říšskému sněmu. Most byl neporušený. Podařilo se nám ho pokrýt palbou, aby Němci neměli možnost se přiblížit a zničit ho.

Na protějším břehu byly budovy ministerstev – vojenských a vnitřních záležitostí. Oba domy byly mohutné, skutečné pevnosti.

Krytí palbou dělostřelectva, naše rota spěchala přes most. Útok vedl velitel praporu Neustrojev.

Vojáci napravo a nalevo od mostu házeli granáty, aby zničili Němce v jejich úkrytech.

Ke konci dne byl konečně dům ministerstva vnitra očištěn od Němců.

300 metrů naproti byl říšský sněm. Ještě jeden útok a budeme v Reichstagu …..

To bylo 29. dubna večer. Při útoku na říšský sněm jsme museli překonat náměstí, vpravo byl „Tiergarten“.

Na náměstí bylo mnoho protiletadlových zbraní. Stříleli na pozemní cíle. Němci byli všude.

Vždyť Reichstag a Tiergarten byly jejich posledním útočištěm.

Náměstí bylo samá díra a jáma, sutiny, rozkopané příkopy … voják tohle potřeboval.

Plíží se z díry do díry, schovává se za stěnu, skrčí za kámen a pak se opět pohybuje vpřed.

Ráno 30. dubna jsme Reichstag pokryli uragánovým ohněm. Vystřelily zbraně všech kalibrů, vypálily tanky, samohybná děla, udeřily minomety, zařvaly „Kaťuše“.

Již během dělostřelecké přípravy praporů, velitelé Neustrojev a Davidov a nadporučík Samsonov odveleli pěchotu k útoku. Naši vojáci se kryli, za silné podpory střelců se rychle přesunuli k říšskému sněmu.

První, kdo vstoupili do říšského sněmu, byli rozvědčíci pluku Michail Jegorov a Meliton Kantarija.

Vojáci obsadili jednu místnost, pak Němce vymlátili z druhé, ale pohybovat se dál bylo těžké a bylo ještě těžší se orientovat: chodby a schodiště se rozcházely do všech směrů.

Němci stříleli z kulometů, házeli granáty a zdálo se, že jsou všude: dole, nahoře, z boku. První minuty byly velmi těžké. Ale sovětští vojáci postupovali metr za metrem, čistili cestu granáty a kulometnou palbou.

Nakonec byly německé síly rozděleny. Část zůstala v horních patrech, část byla zahnána do sklepa.

V Říšském sněmu byly tři vrstvy: shora Němci, uprostřed my a dole Němci.

Rudoarmějci vtrhli do budovy a zvedli prapor. V prvních patrech zavlál v okně. Ale bylo nutné zvednout ho nahoře….. nad město.

A tak Jegorov, Kantarija a další hrdinové začali stoupat směrem nahoru a vybíjeli Němce kulometnou palbou.

Šplhali výš a výš, až dosáhli kopule, na které zvedli prapor Vítězství.

To bylo 30. dubna v 14 hodin 25 minut.

Bitva o Reichstag však tím nekončila. Němci pokračovali v odporu. Rozhodli jsme se dostat je ze sklepů. Přinesli slámu, benzín, dýmovnice a začali vykuřovat Němce ohněm a dýmem. Němci byli trochu opevněni, ale potom nevydrželi a vzdali se.

Když 2. května kapitulovala celá posádka Berlína, ze suterénů Reichstagu vylezlo 1300 Němců.

Zčernalí od sazí, kouře, špinaví, zarostlí, svěsili hlavy a vyšli na náměstí před říšským sněmem, na kterém už dva dny vlál rudý prapor Vítězství. K Reichstagu se vydali delegáti ze všech jednotek, kteří se zúčastnili útoku na Berlín – všichni chtěli vidět poslední den dobytého doupěte fašistického zvířete“.

Berlín, 8. května. I. Zolin

Pokec24.cz