Při rozbití multietnického a multináboženského, prosperujícího státu Jugoslávie se oficiální Západ (státníci, media, mezinárodní organizace) dopustil řady zavrženíhodných postupů, doslova zločinů. Svým zcela protiprávním zasahováním do vnitřních záležitostí Jugoslávie, pošlapal Západ závěrečný akt Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975, jehož Klauzule IV, Deklarace o principech, říká: „Zúčastněné státy (mezi nimi byla i SFRJ, Svazová Federativní Republika Jugoslávie) budou respektovat územní celistvost každého ze zúčastněných států a tudíž se budou zdržovat od jakékoli činnosti…namířené proti územní celistvosti, politické nezávislosti, nebo jednotě kteréhokoli ze zúčastněných států…“.

Největší vinu za toto nese právě sjednocené Kohlovo Německo, za pomoci Vatikánu, Rakouska, jakož i Maďarska, Itálie, tedy zemí (mimo Vatikán), které 6.dubna 1941 za vedení Hitlerova Německa přepadly a zničily Království Jugoslávii. Během konference Evropského společenství, ES (pozdější Evropské unie), 17.prosince 1991 v Maastrichtu, německý ministr zahraničí Hans–Dietrich Genscher doslova dokopal prodejné ES, aby předčasně a protiprávně uznalo po násilné secesi (25.června 1991) samostatnost Chorvatska a Slovinska, později následované Bosnou & Hercegovinou (6.dubna 1992). Toto vše bylo mohutným podnětem pro vznik občansko–etnicko–náboženské války v Jugoslávii. Podle Maastrichtské deklarace Evropské společenství uzná nezávislost všech republik SFRJ (Bosna & Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Slovinsko a Srbsko), které si to přejí, pokud splní určitá kriteria a požádají o to do 24.prosince. ES trapně opomenulo skutečnost, že Srbsko a Černá Hora mají již od Berlínského kongresu 1878 (nehledě na dávnou historii) nezadatelné právo jako samostatné, suverénní státy, které jím ES nepřímo odpíralo, když se pokoušelo prosadit, aby i tyto historicky hodně přes 100 let suverénní státy požádaly o své uznání.

Předčasné uznání Chorvatska a později Bosny & Hercegoviny nesplňovalo některá základní kriteria Konvence z Montevidea (1933), podle kterých může být uznán stát za samostatný pokud: a) má pod kontrolou celé své teritorium, b) má pevně určené své hranice, c) má stálé obyvatelstvo. K tomu se později přidala klauzule d) o zajištění práva menšin. Pouze Slovinsko do jisté míry splňovalo výše uvedená kriteria, protože nemělo žádnou významnou menšinu a formálně splňovalo kriteria a,b,c, i když jeho secese byla násilná. Při tom všem podle ústavy SFRJ měla každá republika právo a možnost, po patřičných jednáních vystoupit z federace. Ani jedna z uvedených republik toto nevyužila.

Během občansko–etnicko–náboženské války v Jugoslávii, Západ rozehrál fantastickou hru propagandistických podvodů až lží, kterou umožňoval jeho globalizovaný a finančně vysoce zajištěný informační systém. Systém bezprostředního zpravodajství, který poskytovala televize, zajišťoval „přímou účast“ diváků na událostech, kteří při profesionalitě a finanční zainteresovanosti tvůrců informací byli těmito příliš často zneužiti, zmanipulováni. Triumfy slavil postup „mávání zkrvavenou košilí“, patřící údajně Západem podporovaným lidem. Tak se zrodily, kromě mnoha dalších, TŘI okruhy velikých propagačních podvodů, ve kterých informační mašinérie těch bohatších a silnějších (tj. Západu) doslova překřičela informace té druhé, chudší a slabší strany, i když nikdo nebyl zcela bez viny v krvavých událostech. Ta „překřičená“, tj. srbská strana, se nemohla bránit, i když jednoznačně hlavními viníky byli ti, kteří válku podněcovali, kteří nabádali k násilné secesi, kteří dodávali zbraně secesionistům, jakož i pomoc v propagandě, v jednostranných a koupených mediích, v mezinárodních organizacích, včetně OSN, OBSE (Organizace pro Bezpečnost a Spolupráci v Evropě), NATO, Evropské Unie (EU). Ty TŘI okruhy propagandistických podvodů byly události kolem Vukovaru (1991), údajné masakry Muslimů v Srebrenici (1995) a vymyšlené masakry Albánců na Kosovu (1998–99). Vymyšlené masakry kosovských Albánců se brzy ukázaly jako podvod, nicméně mýty o Srby provedených masakrech kolem Vukovaru a obzvláště pak kolem Srebrenici dosud trvají. Nicméně tyto události nelze odbýt mávnutím ruky, protože bylo při nich prolito hodně krve a zničeno mnoho hodnot, plánovitě zvýšena etnická nenávist. Je nezbytné ukázat, že se nejednalo o jednostranné záležitosti, je nutné odhalit dezinformace, které z nich udělala propaganda těch, kteří je pomohli podnítit. Jak to vtipně uvedl čtyřhvězdičkový US generál Charles Boyd, bývalý zástupce velitele US armády v Evropě, ve svém článku „Dělání míru s obviněným“ (Foreign Affairs, září/říjen 1995): –„Etnické čistky jsou pouze odsuzovány, když je provádějí Srbové, ne ale, když jsou oni jejich oběti…“

Své zcela nelegitimní, trestuhodné postupy a provinění proti SFRJ a obzvláště pak proti zbytkům Jugoslávie během zločinecké NATO agrese a 78 dnů trvajícího bombardování na jaře 1999, na základě podvodných informací, se Západ (USA, NATO, EU) snaží připsat na účet zbytku Jugoslávie, na Srbsko, během soudu s Miloševićem, pomoci nelegitimního, právního „zmetku“, tribunálu v Haagu („klokaní soud“ ICTY), o kterém Ramsey Clark, bývalý státní žalobce USA, prohlásil koncem podzimu 2005 v Bělehradě:–„Tribunál v Haagu je nelegitimní, protože Rada bezpečnosti OSN nikdy neměla zmocnění k založení takového druhu trestního soudu, jeho založením OSN zneužila pověření a jakékoli mezinárodní právo…Jsem přesvědčen, že veřejné mínění světa a Rada bezpečnosti OSN přiznají, že v případě Miloševiće byla provedena veliká chyba…“

Pod mohutným vlivem Clintonovy vlády, paní Albrightové, se ICTY stal „prodlouženou rukou amerických zájmů“, která má prokázat, že za celou tragedií Jugoslávie stojí Milošević, tedy i Srbové. Přes tribunál v Haagu (ICTY) se Západ, NATO (USA) snaží rehabilitovat zločince, zodpovědné za nevyhlášenou válku proti Jugoslávii v r. 1999, za tisíce mrtvých a zmrzačených, za devastaci země a za škody úrovně 50 až 100 miliard US dolarů. A při tom by tito zločinci (ať už to je kdokoli) patřili sami před obdobu Norimberského tribunálu. Jako by tito lidé vůbec neslyšeli o rezoluci Rady bezpečnosti 1244 z roku 1999, která jednoznačně uvádí Kosovo a Metochii jako součást Srbska – a také poukazuje na budoucí přítomnost srbského vojska v této oblasti.

Opakovaná informace „Podvody kolem Srebrenici pokračují“ vyšla koncem října 2005. Před rozpravou o bitvě o Vukovar je nezbytné vrátit se o řadu let zpět k zjištění toho, co události předcházelo. Království Jugoslávie bylo rozděleno v roce 1929 do 9 správních celků, bánovin, které se kromě jedné výjimky (Přímořská bánovina) jmenovaly podle jimi protékajících řek. Když 26.srpna 1939 došlo za vlády premiéra Jugoslávie, Srba Dragiši Cvetkoviće k „vyřešení“ tzv.chorvatské otázky s předákem Chorvatské selské strany Vlatko Mačekem, vznikla „veliká Chorvatská bánovina“ s mnoha pravomocemi, která „pohltila“ sávskou (chorvatskou) a přímořskou bánovinu, části Zetské (černohorské), Drinské a Vrbaské (obě byly bosenské), jakož i Dunajské (srbské) bánoviny. Tím se do pravomocí Chorvatské bánoviny dostaly i četné téměř čistě srbské kraje a přes milión Srbů. Podle odhadu žilo v roce 1940 v Chorvatsku (mimo Istrii a Dalmácii) kolem 500 000 Srbů, kteří představovali přes 31% obyvatel. Podle sčítáni lidu (1981) v Chorvatsku žilo 530 000, tj. kolem 12% Srbů. Obyvatelstvo s absolutní srbskou většinou (např.v oblastech tzv. Krajiny, vesnice kolem Vukovaru, značná část Sremu atd.) v roce 1939 ostře protestovalo, že se stalo součástí Chorvatské bánoviny. Dubrovník, který nikdy nebyl chorvatský, se stal náhle významným městem Chorvatska. Tyto kraje pak zažily genocidu nebývalých rozměrů Srbů, podobnou holocaustu Židů, během ustašovského Nezávislého státu Chorvatska, NDH, (1941–45), po porážce Jugoslávie (duben 1941) hitlerovskou Třetí říší (Německo+Rakousko), Itálií, Maďarskem, Bulharskem.

Podle údajů, které pro americkou OSS (Office of Strategic Service – Kancelář strategické služby, předchůdce nynější CIA) připravil ve Washingtonu (1943) jako mapu Chorvat Serggio Krizman, povraždili Pavelićovi ustašovci a jejich muslimští spojenci v NDH, které v té době patřila i Bosna & Hercegovina, od dubna 1941 do srpna 1942 na 600 000 srbských civilistů. Na mapě s názvem „Masakr nevinné srbské populace, provedený v Jugoslávii Osou (Německo + Itálie) a jejími satelity“ představuje jeden křížek 1 000 povražděných civilů. Celkem bylo v té době povražděno, podle Krizmanem zveřejněné mapy, na 744 000 Srbů (z toho Němci povraždili 78 000, Maďaři 30 000). Když se tyto hrůzné zprávy v roce 1943 dozvěděl prezident Roosevelt, chtěl po válce celé Chorvatsko vojensky okupovat. I otrlí němečtí velitelé se děsili nad hrůzným vyvražďováním Srbů, loupením a ničením jejich majetku v NDH. Proto Německo odmítalo platit reparace, protože většinu vraždění a ničení (jejich podrobnosti znali Němci) provedli ustašovci. V té době vznikl asi 100 km jihovýchodně od Zagrebu likvidační koncentrační tábor Jasenovac („největší srbské město pod zemí“), ve kterém bylo povražděno do 1945 podle chorvatské lidové komise v Norimberku kolem 500–600 000 lidí, převážně Srbů, na 20 000 Židů, kolem 40 000 Romů, několik tisíc protiustašovských Chorvatů, komunistů. V památníku holocaustu, Jad Vašemu, v Izraeli, je Jasenovac uveden na prominentním místě (autor se o tom osobně přesvědčil). Americký novinář N .Lewis v článku „Tábor smrti v nacistickém Chorvatsku“ (New York Times, 14.listopadu 2001) uváděl neslýchanou krutost při vraždění, jeho odhad povražděných byl 100 000, hlavně Srbů. Podobně jako na Západě někteří popírají rozsah holocaustu, tak i řada předáků „nového“ Chorvatska, včetně jeho prvního prezidenta Franjo Tudjmana, popírá obrovské rozměry vyvražďování v táborovém komplexu Jasenovac (kolem 200 km²).

Po konci II.světové války (1945), aby nedošlo k nekontrolovaným pomstám nad vrahy (postiženi byli hlavně Srbové, zahynulo jich celkem kolem 1 200 000), zavedl režim Tita–Broza tvrdě prosazované heslo BRATRSTVÍ a JEDNOTY, které nedovolovalo jitřit staré, i když ještě zcela svěží rány. Usmíření se stávalo stále reálnější, mluvili o tom i sňatky mezi různými etniky, mezi Srby a Chorvaty, mezi Srby a Muslimy, které v řadě „sporných“ oblastí dosahovaly až 30%, kolem Vukovaru místy prý až 35%.

Kolem velmi vlivného chorvatského nacionál–komunisty Ivana Krajačiće se utvořila skupina těch, kteří snili a v tom směru pracovali, o samostatném, dle možnosti etnicky čistém Chorvatsku. Ve skupině byli Franjo Tudjman (budoucí prezident), Stipe (Stjepan) Mesić (nynější prezident Chorvatska), Josip Boljkovac (budoucí ministr vnitra) a Josip Manolić (budoucí premiér). Velmi jim při tom pomáhala Německá federální zpravodajská služba, BND (Bundesnachrichtendienst), jejímž ředitelem byl v době kolem smrti Tita–Broza (1979–82) Klaus Kinkel, budoucí šéf německé diplomacie, jehož organizace pomáhala navazovat styky těch, kteří plánovali secesi Chorvatska, s ustašovskou emigrací, s Vatikánem, se zdroji financí. Před tím v Chorvatsku secesi do jisté míry připravovalo od 70tých let proti– jugoslávsky a protisrbsky zaměřené hnutí MASPOK (masovni pokret – masové hnutí).

V roce 1990 proběhly v celé Jugoslávii první vícestranické volby, když před tím v lednu 1990 došlo k roztržce SKJ (Svaz komunistů Jugoslávie) během jeho 14. mimořádného kongresu, protože kongres opustily chorvatská a slovinská delegace, později i makedonská, na Kosovu propukly nepokoje. Chorvatské volby s více stranami (22. dubna a 6. května 1990) vyhrála ultranacionalistická HDZ (Chorvatské demokratické společenství), vedená bývalým generálem JNA (Jihoslovanská lidová /narodna/ armáda) a předákem komunistů, později disidentem a vůdcem separatistů, Franjo Tudjmanem, která získala 41,5% hlasů. Druzí byli komunisté. Tudjman vedl kampaň v ostře protisrbském duchu, za výrazné renesance ustašovské ideologie. První předvolební sněm HDZ v Záhřebu (24. a 25.února) zvolil F.Tudjmana za předsedu strany, který prohlásil, že Pavelićům ustašovský stát (NDH 1941–45) nebyl pouze kvislingovským výtvorem a fašistickým zločinem, ale i projevem dějinných snah chorvatského lidu. Toto prohlášení vyvolalo pobouření a úzkost mezi Srby, žijícími v Chorvatsku (asi 12% populace), podobně i u projugoslávských Chorvatů. Na sjezdu vystoupila i řada členů ustašovské emigrace, jejíž členka z Německa Jasna Babić pozdravila sjezd za jásotu davu fašistickým pozdravem zvednuté pravice…Do chorvatského praporu se dostala jako erb „šachovnice“, která tam byla za ustašovského vůdce Paveliće. Jako protiváha této svým způsobem fašistické provokace, proběhla 4. března 1990 veliká chorvatsko–srbská manifestace v Kordunu, v oblasti Petrova Gora, jihovýchodně od Záhřebu, s heslem „za integritu SFRJ a proti neofašizmu a F.Tudjmanovi“. Tato oblast byla známá z masakrů ustašovců nad Srby a bojů hlavně Srbů a později i stoupajícího počtu Chorvatů proti ustašovcům.

V Chorvatsku se začala objevovat protisrbská hesla, nápisy „Smrt Srbům“, dokonce i „Tudjman je Bůh“, na srbských domech se objevovaly nápisy USTAŠA nebo veliká „U“,což mělo stejný význam jako v „Sudetech“ před válkou hákové kříže na českých domech. Státní správa začala masivně propouštět vedoucí pracovníky srbské národnosti, v krajích se srbskou většinou začali, proti dosavadním zvyklostem, propouštět srbské členy milice (policie) a vyměňovat je za Chorvaty. Na univerzitě v Oseku postupně propustili, protože byli Srbové, 12 profesorů a 11 docentů. Kdosi začal ničit výbušninami srbské domy, chaty. Velikou ránou pro Srby, žijící v Chorvatsku, byla tzv. „vánoční ústava“ ze dne 22. prosince 1990 (byla neobčanská), která uváděla Chorvatsko jako „stát Chorvatů“, takže se Srbové místo dosavadního konstitutivního národa náhle stali menšinou. Začali se vracet ustašovští emigranti, mezi nimi např. z Kanady proustašovský majitel pizzerie Gojko Šušak, který se stal ministrem obrany (!) Chorvatska. V různých částech země byla hlášena napadení na srbské obyvatelstvo, na vojáky JNA, na srbská kulturní a církevní (pravoslavná) zařízení, která prováděly tvořící se paravojenské chorvatské skupiny, utvářející se ZNG (Sbor /Zbor/ národní gardy). Mezi vojáky JNA již mnoho měsíců probíhala propaganda proti JNA, která stále ještě představovala významného strážce integrity SFRJ, protože mnoho chorvatských i slovinských důstojníků bylo naladěno projugoslávsky. Skupina kolem Tudjmana, Mesiće, Boljkovce, Manoliće a dosavadní formální ministr obrany Chorvatska, generál Martin Špegelj, právník Šeks atd. připravovali plány na BLOKÁDU KASÁREN JNA, doprovázenou přerušením proudu, vody, telefonního spojení, dodávky potravy, včetně střelby a útoky na kasárna. Připravovaly se adresy bytů důstojníků JNA, k jejich případnému zneškodnění.

Pro Srby, kteří za dvou světových válek (1914–18 a 1941–45) tolik vytrpěli, byla samotná Jugoslávie garancí jejich bezpečnosti. Za I.světové války zahynula téměř 1/3 obyvatel Srbského království a skoro 60% všech dospělých mužů, za II.světové války bylo povražděno přes 1 200 000 Srbů, většina z toho v tzv. Nezávislém státě Chorvatsko, od ustašovců a jejich spojenců, části bosensko–hercegovských Muslimů. Protože v samotném „klasickém“ Srbsku žilo jen kolem 55–60% Srbů, ve Vojvodině, na Kosovu a Metochii, v Makedonii 15–20%, v Bosně & Hercegovině, v Chorvatsku kolem 25%, představovala Jugoslávie státní útvar, ve kterém byli vlastně sjednoceni a za kterou za I.světové války tolik obětí přinesli. A teď se začaly objevovat v Záhřebu, ve Vídni, v Budapešti mapy „Velikého Chorvatska“, ve kterých byla obsažena celá Bosna & Hercegovina, celý Srem až po Zemun, Bačka (západní část Vojvodiny), část Černé Hory.

Během prvních vícestranických voleb byla Tudjmanova strana HDZ ve Vukovaru poražena, získala 25% hlasů, zatím co většinu hlasů získaly Srbská demokratická strana a Strana demokratických proměn (dřívější komunistická strana). Starostou Vukovaru se stal Srb Slavko Vukmanović. Tudjmanova klika se zmocnila vlády nad Vukovarem 25.července 1991, když Turkman dekretem rozpustil ve volbách řádně zvolenou obecní radu, novým starostou jmenoval člena HDZ Marina Vidiće. Slavko Vukmanović později zemřel ve vězení, ve vyšetřovací (!) vazbě „amerického“ ICTY v Haagu, prý následkem sebevraždy (v noci 28.–29. června 1998).