Pokud jde o technické školství, pak zvýhodnění německé menšiny bylo ještě výraznější. V Československu té doby byly vybudovány dvě německé Vysoké školy technické, v Praze a v Brně. Pro ostatní obyvatelstvo rovněž dvě techniky, v Praze a v Brně. Slovenské Vysoké učení technické Milana Rastislava Štefánika bylo založeno až v roce 1937. Ostatní školy – základní, střední odborné, klasická a reálná gymnázia – byly zachovány v nezměněném rozsahu. To platí i pro oblast kultury a žurnalistiky.

Tyto skutečnosti nejlépe vypovídají o právech a možnostech německého obyvatelstva v osvobozeném československém státě. Je to jedinečný příklad vztahu vítězného národa ke svému porobiteli, jehož vládnoucí elita nadřadila po Bílé hoře německou část obyvatelstva nad českým národem. Nevraživost a nespokojenost německého obyvatelstva v pohraničních okresech pramenila ze ztráty privilegovaného postavení a nedokázalo se srovnat s demokratickým občanským postavením.

Je třeba právě tu zdůraznit, že vedoucí představitelé vládních institucí (včetně parlamentu) od samého počátku demokratického Československa velmi starostlivě postupovali též při zachování rovných práv v oblasti politické a hospodářské. Prezident Masaryk, ministr a později druhý prezident Beneš a předseda vlády ve dvacátých letech Antonín Švehla soustavně usilovali o to, aby německá (ale též maďarská, rusínská a polská) menšina požívala stejných občanských práv, včetně zastoupení ve vládě. Po překonání poválečného rozvratu a za nastupující stabilizace společenských a hospodářských poměrů v Evropě a zároveň od poloviny 20. let v mladé československé republice zasedali v československé vládě – a to až do roku 1937–1938 vždy dva, ale zpravidla tři ministři, kteří reprezentovali německou menšinu a od roku 1926 do roku 1929 dva ministři za slovenskou ľudovou stranu.

Demokratická Československá republika od svého samého začátku rozvíjela mírovou politiku spolupráce především se svými sousedy. Vždyť její první mezinárodní smlouvy byly uzavřeny právě s Rakouskem a Německem, došlo k přátelskému setkání československého a rakouského prezidenta v Praze a ve Vídni. Naše vztahy byly na počátku dějin svobodného československého státu daleko přátelštější nežli – kvůli Těšínsku, Oravě a Javorině – rovněž se sousedním Polskem!

Na všech těchto nesporných úspěších při budování nového československého státu a rozvíjení mírových mezinárodních vztahů měl podíl spolu s Tomášem G. Masarykem, který silně ovlivňoval nejen vnitřní, ale i zahraniční politiku, právě prezidentův nejbližší spolupracovník dr. Edvard Beneš, o němž Masaryk již v letech 1918 až 1920 uvažoval jako o svém nástupci: prosadil dokonce do ústavy pasus o věkové hranici 35 let u uchazečů o nejvyšší hodnost ve státě.

První obláček na jasném nebi mezinárodních vztahů měl nastat v polovině dvacátých let, v době evropské stabilizace. V Evropě byl konečně klid, sílily iluze o možnosti rozvoje mírové spolupráce s bývalým nepřítelem. Dříve nesmiřitelný postoj Anglie se měnil v sympatie, ba obdiv k německým hospodářským úspěchům, Francie prožívala gloriolu rozhodujícího vítěze nad vilémovským Německem a Habsbursko–Rakouskem. Sílily naděje a perspektivy mírové spolupráce a upevnění dosažených vojenských a mocensko–politických výsledků. Evropská revoluční hnutí byla poražena. Tento nový stav měla potvrdit nová mezinárodní smluvní opatření. Ve dnech 5. až 16. října 1925 se ve švýcarském Locarnu sešli představitelé Velké Británie, Francie, Itálie, Belgie a Německa. Vedlejšími účastníky byli zástupci Československa a Polska. Byly uzavřeny smlouvy pěti zúčastněných stran, garantující existující status quo. Došlo k podpisu arbitrážních smluv mezi Německem a Francií, mezi Německem a Belgií, mezi Německem a Polskem a Německem a Československem. Konečně bylo dosaženo zvláštních dohod mezi Francií a Polskem, a Francií a Československem, jimiž Francie převzala na sebe závazek poskytnout těmto zemím pomoc, kdyby po zhroucení západního paktu došlo k nevyprovokovanému použití násilí. ³⁾

^{Locarno ukončilo mezinárodní izolaci Německa. Zároveň bylo Německo uvedeno do mezinárodní a světové mocenské politiky. Byl vysloven souhlas s tím, aby Německo vybudovalo ke svému vnitřnímu zabezpečení stotisícovou armádu. Německo vstoupilo do Společnosti národů. Benešovu diplomatickému úsilí se podařilo, že Francie a Velká Británie se staly arbitrem mírových smluv na Západě. Aristide Briand přistoupil na uzavření garančních smluv mezi Francií a Československem a Francií a Polskem: závěrečný protokol konference však o těchto smlouvách mlčí. Všeobecně se očekávalo podobné východoevropské Locarno. Jeho členy se měly stát Německo, Polsko, Československo, Rumunsko a pobaltské republiky, garantem pak Francie. Platnost smlouvy měla mít garanci též ze strany Společnosti národů, aby se předešlo námitkám ze strany Německa. K oživení německého průmyslu pak významně přispěly anglické a v prvé řadě americké kapitálové a investiční injekce.}

^{Mírové iniciativy na půdě Společnosti národů získaly Edvardu Benešovi mimořádnou prestiž zejména v Evropě. Oč větší vážnosti požíval na mezinárodní půdě, o to větší nenávist vzbuzoval na půdě domácí. Nebyl to jen Viktor Dyk, jemuž nebylo dosti odpuzující, aby nezneužíval v politickém boji nejnehoráznějších lží. Spolu s ním to byli smutně proslulý Radola Gajda, Jiří Stříbrný, fašisté, Karel Kramář a jiní. Zvlášť odpuzující útoky proti Dr. Benešovi zazněly v době Masarykovy nemoci a přípravy na jeho abdikaci a kdy byl výrazným kandidátem na druhého prezidenta Československa.''}⁴⁾

^{Nechť je mi prominuto, že na tomto místě ocituji dopis Tomáše G. Masaryka z 27.dubna 1929, adresovaný Karlu Čapkovi nebo Edvardu Benešovi, případně oběma. Píše se v něm:"Říkají, že prý jsem prohlásil, že dovršiv osmdesátý rok se prezidentství vzdám ... já se ovšem nevzdám, ledaže by zvolili Beneše nebo někoho, kdo by pokračoval v mé dráze a s Benešem...“}⁵⁾