Významný přímý účastník listopadových událostí r. 1989, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fora, napsal s odstupem doby: „Nic sametového nevidím. Šlo o povrchní restauraci s restitucí některých vlastníků z doby před rokem 1948. Výraz „sametová revoluce“ je matoucí a účelový. Kryje snahu zabránit pronikavé demokratizaci, rehabilitaci práva, zákonů, skutečných lidských a občanských práv.“ Dodala bych, že vlády se chopila staronová oligarchie, která se zaštítila neoliberální ideologií. Vyhlásili jsme neomezenou svobodu bez odpovědnosti, všechno měla řešit „neviditelná ruka trhu“. Jenže, jak po všechna ta léta pozorujeme, neviditelná ruka trhu podporuje bezohlednost, sobectví a hrabivost. Lidem chybí motivace k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit. Morální zábrany jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi. Na původ peněz se přitom nehledí, jde jen o to, aby se rozmnožovaly. Zisk rozhoduje. A jen zcela pokrytecky se pěstuje pohoršení nad nekalým bohatnutím těch, kteří někomu překážejí. S předstíraným přesvědčením se vyhlašuje celospolečenský boj s korupcí. Je však neúčinný, vede se jen slovně, jen pro uchlácholení oprávněné kritiky.

Převratné události koncem roku 1989 probudily silné naděje v obrat k lepšímu, dostavilo se i nadšené očekávání a odhodlání odstranit a napravit dosavadní společenské nešvary. Vrátit se k nezapomenutelným ideálům demokracie a humanity. Ale netrvalo dlouho, přišlo vystřízlivění. Vývoj nabral směr, který nikdo z lidu nečekal a nikdo si nepřál. Působením nových elit došlo u nás postupně k šíření marasmu a k postupnému společenskému rozkladu. Neoctli jsme se daleko od stavu, kterému sociologie říká anomie, stav bez pravidel, stav libovůle a svévole. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté osvěty ve škole i na veřejnosti – posílily žádoucí principy samostatného státu, práva a spravedlnosti, solidarity a humanity, objevilo se něco málo anarcho–intelektuálských utopií. Neurčitá „snění o Evropě,“ o „nepolitické politice“, o „občanské společnosti“, o „přesahu k transcendentnu“ apod. A k tomu přistoupila masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua, svobodě podnikání, směřující přímočaře a neochvějně k obnově kapitalismu a k slibované kýžené prosperitě. Program obnovy soukromého vlastnictví a neregulovaného trhu postrádal zákonné normy právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako neomezená příležitost obohacovat se bez zábran, bez skrupulí či ohledů. Ambiciózní podnikavci využili příležitostí a obsadili hbitě důležité politické nebo ekonomické pozice. Pro obnovu kapitalismu a pro ustavení vrstvy kapitalistů vláda dovolila „zhasnout“, aby na způsoby obohacování nebylo vidět. Původně silný společenský popřevratový konsensus vyprchal.

Destrukční proces vyvrcholil rozdělením společného státu Čechů a Slováků. Pádem společného státu padl roku 1992 viditelný historický doklad minulého úspěchu i symbol úsilí, které spojovalo generace našich předků v zápase o všelidské ideály svobody, demokracie a humanity. Místo toho jsme pocítili ztrátu nadosobního smyslu pro povinnost. Ztrátu historické kontinuity. Ztrátu ideálu. Ztrátu identity. Demoralizující vliv anomie se ještě prohloubil. Prezident, který z hlediska jakéhosi pomyslného lidského a vesmírného „bytí“ nepocítil v této osudové události „žádnou tragédii“, definitivně přestal být vnímán jako představitel a zosobnění národní tradice.

Ze dne na den procitli démoni minulosti. V médiích všeho druhu (ponejvíce v cizích službách), od tištěných (vzpomeňme na Čelovského „Konec českého tisku“) po televizi, se pěstují nostalgické vzpomínky na staré mocnářství, znevažuje se první Československá republika, křísí se mnichovanské argumenty a nálady, zpochybňuje se první i druhý odboj, zveličuje se a zároveň bagatelizuje protektorátní kolaborantství. Kritizují se oba demokratičtí prezidenti, protože to všechno nějak „zavinili“. Ten druhý údajně i 40letou vládu komunistů. Snaživí redaktoři a moderátoři nás horlivě zbavují „mýtů a kýčů“ první republiky. Byly to, podle nich, mýtus husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský a tatíčkovský. Se silně nevraživým podtextem se přehodnocují národní dějiny a k zapomenutí se odsuzuje národní kultura. S lehkým srdcem odepisujeme Palackého a Jiráska (a vlastně celou klasickou literaturu, ale také hudbu a výtvarné umění), stydíme se za Jana Žižku, posmíváme se táborským kádím a slavíme Westfálský mír. (Jde o konec „války třicetileté“ r. 1648 a o potvrzení zničující nadvlády Habsburků nad českými zeměmi.)

Opakovaně jsme vyzýváni k tomu, abychom se „vyrovnali“ s výsledky 2. světové války a našeho osvobození r. 1945. Znovu se otevřela problematika německé menšiny na českém území a realizace Postupimských dohod. I na některých vysokých školách se dnes už učí, že národní obrození byl omyl. A leckde se obnovují sochy starých mocnářů a bourají památníky nových osvoboditelů. Dehonestuje se 28. říjen. Ale to všechno se dnes u nás smí a může, protože máme „svobodu.“ Nikdo se neptá, kdo si tu svobodu přivlastňuje a k čemu má taková „svoboda“ sloužit. Nikdo nepřipomíná, že k svobodě nutně patří i odpovědnost. A nic na tom nedostatku společenského řádu nemění ani nepřehledné množství většinou samoúčelných a malicherných směrnic od vedení Evropské unie v Bruselu, ani nepřehledné množství neživotných a často nedomyšlených zákonů od pražské sněmovny. Nic z toho na chaotický stav anomie nemá a nemůže mít pozitivní vliv.

Domnívám se, že naší současné společnosti, jak ji modelují vládní a vlivné kruhy, chybí především důvěryhodná, celospolečensky uznávaná autorita. Autorita, obecně vzato, je sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu nositeli vážnosti, respektu a úcty, a mezi těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu projevují. Autorita má v lidském společenství od nepaměti významnou funkci, protože nositelé autority právě dík vážnosti, které se těší, mají účinný vliv na činnost a chování těch, kteří jejich autoritu respektují. Podmínkou přirozené autority je, aby členové skupiny sdíleli společné hodnoty a cíle, při jejichž dosahování má nositel autority uznávanou převahu či zásluhu. Ve velkých, nepřehledných, organizovaných a hierarchizovaných společenských skupinách vzniká autorita funkčně–institucionální. Je spojena se společenskou pozicí a větší či menší účastí na držení moci ve společnosti. Za příznivých okolností se přiznává autorita některým osobnostem nejen na základě respektu k jejich vlivné společenské funkci, ale i na základě dobrovolného uznání jejich obecně lidské nebo odborné převahy. Zprostředkovatelem takové autority je citové pouto obdivu a lásky. Takové autoritě se u demokratických občanů Československé republiky těšil první prezident. T.G. Masaryk byl nejen hlavou státu, ale zosobňoval i dalekosáhlou vážnost a úctu k ideálům politické svobody, demokracie a humanity. (Tu mimořádnou autoritu někteří žárliví názoroví protivníci dodnes Masarykovi závidí.)

Autorita má dvojí axiologickou funkci. Sama hodnotou (to jest tím, co má být váženo, ctěno a milováno), je hlavním činitelem při předávání hodnot (toho, co má být chtěno, toho, co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění). Lidé s autoritou jsou ve skupině ručiteli tvorby a ochrany hodnot a jako jejich představitelé zprostředkovávají rovněž spojení s kulturním odkazem minulosti skupiny. Oživují ideály a aktualizují tvořivé síly a snahy předků v nových podmínkách. Jestliže všeobecná vážnost autorit přispívá k integraci daného společenství, znevážení autorit má vliv dezintegrační. Takové dezintegrace jsme bohužel svědky dnes u nás.

Za podmínek dezintegrace a dehonestace hodnot sám stát a jeho orgány nemají a nemohou mít autoritu. Neexistuje tu příklad hodný následování. Masmédia horlivě pracují na znevážení a znectění všeho, co by mohlo budit respekt, ať již v minulosti nebo v přítomnosti. Chybí představa státu jako společného díla a všeobecné soudržnosti. Nejsou obnovovány hodnoty společně sdílené a společnost integrující. Nejsou tu víry a vzory (credenda et miranda), předměty úcty a obdivu. které by nás spojovaly navzájem pro život v přítomnosti, s odkazem předků v minulosti, a které by oduševňovaly i naše děti na cestě do budoucnosti.

Společnost nemá představu o smyslu své existence, dobrovolně se rozkládá a proměňuje v masu nespojených individuí. Není tu pro spolupráci a vzájemnost. Nespojení jedinci jsou tu pro egoismus, machinace a zápolení, v kterém vítězí hrubá síla a bezohlednost. Hle obraz, který o nás každodenně podávají média: korupce, intriky a pletichy, podvody a podrazy, pomluvy a lži, krádeže a vraždy, prostituce, pornografie, narkomanie, neuvěřitelná sprostota a hrubost, ztráta svědomí, citu, vkusu, taktu, studu, ohledů, lidské důstojnosti. Ale ovšem, jsou tu též všudypřítomné zbytnělé představy o vlastním já. Jedinec je pohlcen představami o svém jedinečném sebeuplatnění, sebeprosazení, sebeuspokojení. Ani ho nenapadne, že mohou existovat i nějaké obecnější, skupinové, např. celonárodní zájmy. Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže poskytnout ideový základ pro budování nově ustaveného (zbytkového) státu.

Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost osobnosti (jedinec je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od představitelů skupin, ke kterým jedinec patří ( např. rodina, spolek, obec, stát...) Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro nebo makroskupiny – současně se chápe jako neopakovatelné individuum.

Národní identita spočívá v souhrnu faktorů, které jsou pro ni charakteristické. Patří sem: jednotné území (ale jsou výjimky), společná řeč ( ale neplatí vždy a všude), společné sociální a hospodářské instituce a vláda, někdy (zdaleka ne vždy) společné náboženství, jednotný dějinný původ, relativně shodná hodnotová orientace. Národní identita je povědomí o historickém společenství, ke kterému patříme, o jeho specifické cestě dějinami mezi cestami jiných národů, je to i vůle ke kontinuitě generací, přenos národního vědomí od předchůdců k pokračovatelům v čase, spojení respektované tradice s nutnou inovací. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Rozhodující pro jeho zformování je – jak se zdá – faktor společné vůle. Tato vůle je u nás v současné době silně oslabena.

Svět dnešní „mediokratury“ manipuluje člověkem a nabízí mu nové vzory pro chování jedinců společensky nezakotvených. Vyšším celkem, k němuž se má vztahovat dnešní skupinová identita, nemá být už národ, ale vyšší geograficko–politický celek – Evropa. Je to nová, neočekávaná příležitost pro identifikaci, ztotožnění, sebepojetí a sebeprojekci současníků. Znamená to, že identitu národní máme odložit? Čím jako Evropani budeme kulturně žít, co budeme chtít, v co budeme doufat ?

Odhlédneme–li od jednotlivých evropských zemí, je to pojem značného rozsahu, ale chudého obsahu. Je nápadné, že i současná programová sebeprojekce Evropské unie se omezuje na několik všeobecných politických hesel, nadto vlivem nestejných zájmů členských států ne vždy jednoznačného významu. Bez vzájemné výměny materiálních i duchovních hodnot jednotlivých evropských národů by byla pojmová kategorie Evropy obsahově zcela vyprázdněná. I proto je mylné národní uvědomění a program evropské integrace stavět do protikladu. Navzájem se nevylučují, ale naopak podmiňují a doplňují. Ani Češi nevstoupili do Evropské unie s holýma rukama, ale s kulturním bohatstvím, které jejich národní společenství po staletí shromažďovalo. Na toto bohatství nelze zapomínat. A to platí přirozeně i pro ostatní evropské národy. Tím spíše, že se jim zhusta místo deklarované europeizace předkládá módní amerikanizace. Ani federealizovaná Evropa nemůže rušit ideu národa. Vzájemná výměna kulturních hodnot není bez jedinečnosti národů a jejich odlišných národních identit vůbec možná. A tato výměna, která tu byla od nepaměti, je v zájmu zachování evropské civilizace nejvýš nutná.

Pro formování skupinové i osobní identity byl u nás v minulosti národní program velmi důležitý. Po roce 1989 se nestal ani předmětem úvah. Zanedbala se starost o autentičnost národa, o jeho uvědomělou existenci, o vědomí historické kontinuity, o jeho charakter, o jeho kulturu a vzdělanost. I národní umění všech druhů nás většinou přestalo životem provázet. Převahu ve veřejném prostoru získala nepřeberná nabídka z dovozu. Zpochybněna byla ovšem především sama kategorie národa. Je to prý přežitek a fikce. Ale tváří v tvář přetrvávajícím nacionalismům tradičních velmocí i novým nacionalismům, které se s neskrývanou silou (leckde i s podporou velmocí) přihlásily k právu na sebeurčení pro tu či onu národnostní skupinu, se musíme ptát: Není potlačování národní myšlenky v zájmu evropské integrace jen nová účelová politická fikce, která má zbavit některé národy péče o hlubší národní program a zrušit tak jejich identitu, historickou kontinuitu a posléze i holou existenci? A není to příznak neomluvitelné slabosti a nového kolaborantství, že právě my jsme ochotni rezignovat na svou národní identitu? Soustředěným dlouhodobým působením médií jsme již otupěli, nejsme citliví na útoky proti své národní příslušnosti. A mládež ztratila většinu možností ji získat. Veřejným prostorem zavládla silná protinárodní propaganda. Poznala jsem např. studenty, kteří se báli slova vlast, měli obavy ze „zapáleného“ vlastenectví a chtěli být raději Kelty než Čechy a Slovany. A přitom přece jen se silným pocitem sounáležitosti s vlastním národem a jeho kulturou nám nechybí sebejistota v komunikaci s celým světem za hranicemi. Přijdete–li „ven“, zeptají se vás nepochybně s nepředstíraným zájmem: „Where are you from“?

Ovšem polistopadoví političtí vůdcové nás učili jinak. Skupinová identita prý má být podřazena identitě individuální, řekl pan P. Pithart. Pokud tomu tak není, rodí prý se extremismus. Nezbývá než se názorům pana Podivena opět „podivit“. Cožpak přirozená oddanost člověka rodné zemi, nezištná a obětavá práce pro nadosobní celek, vědomí sounáležitosti s blízkými účastníky společného historického osudu – to je možno označit jako extremismus?

V integrované Evropě je zapotřebí, aby si národy uchovaly svou národní identitu jako výraz svého specifického kulturního bohatství. A jako podíl na kulturním historickém bohatství Evropy. Pro nás to znamená – při starosti o osud vlastního národa a bratrského národa slovenského – aktivně se účastnit řešení nových otázek a problémů nejen národních, ale i celoevropských a celosvětových. Ale přitom nikdy svou národní identitu nesmíme opouštět. Deficit národní identity oslabuje jak stát, tak i identitu osobní.

Zahraniční pozorovatel o nás svého času napsal: „Historické pohromy oslabily Čechy tak, až začali pochybovat o své identitě a ztrácet pocit životní jistoty. Je u nich nebezpečí jakési lokajské mentality. Češi často více imitují než ze sebe tvoří. Nejistota, která dnes existuje v poměru k Němcům, je typická. Bylo by dobré ujasnit si svou identitu a svůj vklad Evropě. Asi jako to dělal M a s a r y k: znal svět a přitom stál pevně na zdejší půdě.“

Dovolávat se Masaryka je vskutku na místě. Byl u nás autoritou (tím, kdo má být vážen a ctěn) a zůstává jí. Byl a je představitelem a ručitelem morálně politických a kulturně osvětových hodnot v rozměru osobním, národním i všelidském. Neměli bychom dovolit, aby byl odsouván do dějin bez vztahu k dnešku. Koncem 19. století, v krizové době, kterou F. X. Šalda charakterizoval jako dobu „soumračnou, vyprahlou a zoufalou“, publikoval svých pět programových studií: „Česká otázka“, „O naší nynější krizi“, „Jan Hus“, „Karel Havlíček“, „Otázka sociální.“ Podal tu výklad důležitých etap historie našeho národa v Evropě, ukázal konsenzuální hodnoty, které mohly společnost motivovat, inspirovat a integrovat (credenda et miranda). Sám se postupně svým životem a dílem stal zosobněním pozitivních národních tradic. Takovým zosobněním ve všech peripetiích 20. století zůstal, a my se stále znovu přesvědčujeme o tom, že bez jeho autority nelze u nás udržet a rozvinout ani individuální ani skupinovou identitu. Bez věrohodné autority a vědomí toho, co lidé po generace chtějí, čeho si váží a co milují, spěje individuum i skupina k rozkladu, úpadku, rozpadu.

První odboj a první republika, přes krátkost svého trvání a nedokončenost sociálního programu, ztělesnila Masarykovy směrodatné hodnoty, svobodu a svébytnost národa, rozvoj demokracie a humanity, vzdělanosti a kultury. Dík obětavé práci prostých lidí, kteří tyto hodnoty vzali za své, kteří je přijali jako národní i osobní program, vznikl na našem území a 20 let existoval stát, na který vzpomínáme s láskou a hrdostí.

Masaryk a jeho spolupracovníci, spoluzakladatelé Československa, by hluboce nesouhlasili se současností.Vždyť tvorbě nového státu a boji za svobodu a samostatnost věnovali celý svůj život. Československo bylo smyslem jejich života, cílem veškeré jejich energie, veškerého jejich rozumu i citu. Nedokázali by oželet ztrátu Československa. Státu, který vznikl jako výsledek dlouholetého boje vlastenců, buditelů, sokolů, legionářů. Státu, který byl vítězstvím porobeného národa nad třemi sty lety nesvobody a nesamostatnosti. .

Nesmířili by se s poklesem parlamentarismu. Kam se poděla odpovědnosti politických elit? Cožpak politiky nemá charakterizovat respekt k historické kontinuitě národa i vážnost k současnému postavení státu? A není podmínkou žádoucího podání historické i současné skutečnosti pravda? Pravda bez cynického, utilitárního a manipulativního překrucování v zájmu propagandy těch nebo oněch vlivných mocenských center?

Začalo to kuponovou privatizací, pokračovalo sanací bank v cizím zájmu a skončilo korupčním hospodařením „bilion sem, bilion tam“. Zapomenuta byla věrnost historické paměti, vážnost k usilování předků i odpovědnost za budoucnost příštích generací. Cílem se nestala uvědomělost a rozhled občanů, všeobecná vzdělanost a kulturní úroveň obyvatel. Cílem se stal úpadkový model Evropy, která nedokáže nabídnout nic víc než lavinu zboží a hedonismus spotřeby. Pro politické elity u nás tak vznikla pochybná závislost a ochotné posluhování mocným kapitalistům a nadnárodnímu kapitálu. Nejde o žádnou uvědomělou historickou úlohu našeho národa. Jde o to, jakou máme v Evropské unii „imidž“, řekl předseda jedné polistopadové vlády. Jak sdílíme evropské hodnoty, jak se účastníme její zahraniční politiky a jak vyznáváme konzumní ideály ve všech oblastech života.

Nesmířili by se se sobectvím a arogancí. S pavlačovými způsoby nactiutrhání, pomluvami, sprostotou a nadávkami ve veřejném prostoru. Ve veřejném prostoru, který se tak často prolne i s politickým prostorem. Masaryk odsuzoval nízkost myšlení i chování některých politiků. Měl pro ni výstižný název. Byl to „Kocourkov “ a „Hulvátov“. A my se nestačíme divit, jak počet „Kocourkovů“ a „Hulvátovů“ stoupá.

„Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidí, lidí živých, tedy lidí věřících v poslání svého státu a národa... Naše demokracie je mravním úkolem nejen úředníků a vojáků, nýbrž všech občanů. Naše demokracie musí být stálou reformou, revolucí, ale revolucí hlav a srdcí.“ To řekl náš první prezident ve svém poselství k národu dne 28. října 1928. A to má nadčasovou platnost.

Masarykovy myšlenky o národnosti a mezinárodnosti, o národě a lidstvu, o toleranci a sdružování národů usvědčují ze zaslepené předpojatosti naše „antipatrioty“, kteří zastáncům národní identity podsouvají šovinismus, provincialismus, skupinový egoismus, xenofobii ba i rasismus. Místo národní orientace ve státě, která prý je počátkem lidského neštěstí, protože prý organizuje stát proti jiným národům, bychom se prý měli orientovat všelidsky, na lidstvo, případně kosmicky, k vesmírnému bytí a transcendentnu. Ale podobné rady svědčí jen o neschopnosti spojit domov se světem. Vlast vskutku není „nora“ ani „nevětraný pelech“ ani „dvorek, přes jehož zídku nevidíme za humna“, jak usoudila svého času hlava našeho polistopadového státu. A není to ani „nedostatek vlastního rozumu a svědomí“, pociťuje–li člověk starost o osud svého národa. Spíše opak svědčí o absenci rozumu a svědomí. Češství (českoslovenství), kterému nás učí Masaryk, není zahleděno samo do sebe, ale vyznačuje se mnohostrannými přesahy ve smyslu společensko–politickém, morálně filozofickém, kulturním a sociálním v prostoru i čase, se zřetelem na minulost, přítomnost i budoucnost. A je velice současné. Cožpak se to netýká dneška, když, s pohledem upřeným do minulosti, do 15. století, kdy došlo k utužení nevolnictví, Masaryk řekl:“Láska k moci a bohatství zvítězila nad českým srdcem a rozumem.“ Nestalo se totéž i o pět století později?