Byl 27. květen roku 1942. V ostré zatáčce na cestě z Břežan do centra Prahy čekali tři muži, tři parašutisté, vojáci Československé zahraniční armády, připraveni splnit svůj úkol. Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík. Celý svět už dnes ví, že svůj úkol splnili a krutému nepříteli zasadili vážnou ránu. Celý svět ví, co následovalo. Zatýkání, popravy, vypálení a vyvraždění Lidic a Ležáků. Drama ukončí hrdinný boj sedmi statečných proti přesile v kostele Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Gabčík, Kubiš, Valčík, Opálka, Bublík, Švarc, Hrubý. Vojáci, kteří položili své životy v boji, po splnění významného úkolu. Po nich následovala hrdinská smrt mnoha dalších. Lidí, kteří je podporovali a poskytovali jim úkryt a základní životní potřeby, falešné protektorátní doklady i lékařské ošetření. Bez těchto obětavých pomocníků, bojovníků domácího hnutí odporu, by svůj úkol nikdy splnit nemohli.

Není třeba zde rozebírat vojenský, politický a propagační význam atentátu, to už bylo řečeno a napsáno mnohokrát. Nemá smysl vysvětlovat četnost obětí při německé mstě za Heydrichovu smrt. Věci znalému člověku je jasné, že zvýšená intenzita zatýkání a poprav začala už se samotným Heydrichovým příchodem do Prahy a není žádné tajemství ani to, jaké byly jeho další záměry s českým prostorem a především s námi, Čechy.

Prakticky od podzimu roku 1938 se ti prozíravější z československých občanů připravovali na následující vývoj. Už v březnových dnech roku 1939 narazily německé a maďarské jednotky na ozbrojený odpor. Na Podkarpatské Rusi a ve Frýdku – Místku. Prakticky v prvních dnech okupace vznikly základy prvních odbojových skupin a během několika měsíců vznikla i první vojenská jednotka zahraniční armády v Polsku. Obrana národa budovala podzemní armádu a vyvíjela intenzivní zpravodajskou činnost. Brzy zazněly i první výstřely a výbuchy. Byly zorganizovány dva pumové atentáty na německé úřady v Berlíně a poté další na Anhaltském nádraží

v Berlíně. Při zatýkání docházelo k přestřelkám s gestapem a příběh statečného Jana Smudka se stal tak proslulým, že podle jeho osudu vznikly dva hrané filmy. Docházelo k sabotážím v dopravě a ve výrobě, zpomalování práce a dokonce ke stávkám. Rok 1939 byl ve znamení demonstrací,které vyvrcholily 28.10. a poté studenty iniciovaných manifestací při pohřbu Jana Opletala. Českoslovenští vojáci bojovali ve Francii, bránili nebe Velké Británie, sloužili na středním východě, bojovali v severní Africe i v Sovětském svazu a západní Evropě. Jako parašutisté nasazovali životy v týlu nepřítele, když přicházeli podpořit domácí hnutí odporu.V roce 1941 vznikla první partyzánská skupina. Oddíl Jestřáb na Plzeňsku. V letech 1942 a 1943 postupně vznikaly další. V Brdech, na Hořovicku, v okolí Štramberka a pod Beskydskými horami a na Českomoravské vysočině. Byly organizovány levicovými odbojáři ale také důstojníky Československé armády a později I partyzásko – organizačními výsadky z SSSR. Českoslovenští občané byli zastoupeni i mezi partyzány na Ukrajině a v Jugoslávii existovala dokonce celá ČS. partyzánská brigáda. Když bylo v Itálii nasazeno k týlové službě protektorátní vládní vojsko, mnozí jeho příslušníci zběhli k italským partyzánům a ke spojencům. Jednotka musela být stažena. Nikdy se nepodařilo sestavit z Čechů žádnou jednotku SS ani jednotku, která by účinně bojovala po boku nacistů a jejich spojenců. Je také nutné si uvědomit, že protiněmecký odboj byl, až na názorové rozdíly, jednotný a uznával jednu zahraniční československou vládu v Londýně a prezidenta Dr. Edvarda Beneše. To vše při naprosto minimální kolaboraci. Na rozdíl od jiných okupovaných zemí.

Slovenské národní povstání a Květnové povstání českého lidu pak byla logická bojová vystoupení která předchozí události a činy korunovala a dokončila boj čechosováků na straně spojenců protihitlerovské koalice. Atentát na Heyricha tedy není sám. Je jednou z mnoha akcí československého odboje, kterých nebylo nijak málo. Svým obrovským významem ale po právu vyčnívá mezi všemi a před celým světem reprezentuje význam odboje obou národů. Čechů a Slováků.