Aktuální aspekty českého slovanství

PhDr. Marie Neudorflová, Ph.Dr.

Německá historička českého původu Eva Hahnová před několika lety v českém tisku napsala článek o tom, že Češi ztrácejí povědomí o své slovanské identitě. Bohužel se zdá, že měla značnou pravdu. Samozřejmě k tomu přispěl vývoj jak v období po roce 1948 tak po roce 1989, jejich jednostranný internacionalismu a v druhém případě rozbujelý neoliberalistický globalismus sledující záměrně rozložení států a národů, atomizaci pohledu na historii a tím podemletí jejich integrity, politické svéprávnosti a podmínek pro rozvíjení demokracie. 

K tomu přispělo i nekritické vzhlížení části národa k Západu v posledních desetiletích, které po r. 1989 spolu s vlivem vnějších tlaků přineslo nejen narušení národní a historické identity českého národa, ale i pokřivený pohled na moderní historii. Na jedné straně se zamlžují kořeny, ze kterých český národ vyrostl jako moderní národ s obdivuhodnou úrovní, na druhé straně v mezinárodním kontextu je snaha dělat z obětí viníky a z viníků oběti. To se zvláště týká pohledů na Rusko a na Německo. Je dnes zapotřebí více připomínat záměrně zanedbávané a desinterpretované stránky naší i evropské historie, k čemuž by chtěl tento  stručný nástin některých aspektů inspirovat.

Český národ se po staletí tvořil především z duchovních, kulturních a mravních hodnot, z přirozeného vědomí, že jazyk, území, společná kultura, vytvářejí společnou nesmírně cennou kolektivní identitu, unikátní podmínky pro demokratizaci, pro společnou práci ku prospěchu úrovně národa a většiny jeho jednotlivců. Tyto hodnoty vytvářely duši národa i jeho členů, sílu bránit se tlakům na zničení své duše. I v národních starodávných pohádkách vždy souvisela ztráta duše se zlem, se zradou toho nejcennějšího, co člověk má ve prospěch něčeho dočasného, prospěchářského, nemravného. Moudrost odkazu lidových pohádek spočívá i v tom, že zachránce duše se těšil v očích lidu největší úctě. Takovými novodobými zachránci české duše byli především obrozenci a před tím česká reformace.

Přirozené, slovanské kořeny českého národa jsou zřetelně zachyceny už v Kosmově kronice v 11. století, navzdory tomu, že byla psána se záměrem je zamlžit a zamlžit důležitost slovanské liturgie pro vzdělání a úroveň slovanského lidu. Potlačení slovanské liturgie a dědictví Cyrila a Metoděje souviselo hlavně se vzrůstajícím vlivem římské církve prostřednictvím německé expanse a dravostí od 10. století a s jejich tlakem na feudální uspořádání společenských a sociálních poměrů s postupnou ztrátou svobody pro většinu lidí. Český král a císař římsko-německý Karel IV. svou vzdělaností a vědomím českých kořenů byl schopen pochopit cenu slovanské tradice pro úroveň lidi a založil Emauzský klášter pro řád slovanských benediktinů r. 1347, a kostel r. 1371 zasvěcený slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Snahy Karla IV. dokonce směřovaly k odstranění schizmatu mezi západní církví a východním křesťanstvím. Klášter plnil své funkce i v době husitské. Teprve za vlády Rudolfa II. začátkem 17. století byl klášter přeměněn na katolický a brzy poté vypleněn.

V pohnutých dobách morálního úpadku katolické církve a její mocenské a materialistické nenasytnosti, kritizované intelektuály v Evropě od poloviny 14. století, se většina českých obyvatel, vzdělaná Mistrem Janem Husem a dalšími reformátory, nejen ztotožnila s touto kritikou, ale vyhranila se silně národnostně, posílena jazykovými reformami Mistra Jana Husa. Většina německého obyvatelstva, zvláště v Praze a ve městech, se neztotožnila s reformním a sociálním hnutím a podporovala nezřízenou moc katolické církve, papeže a císaře Zikmunda. Z těchto konfliktních tlaků vyrostlo organizované a do značné míry vítězné husitské hnutí, vedené duchovními a sociálními cíly, s výsledkem dvě stě trvající české reformace, která byla skutečně česká a vyprodukovala v českém jazyce, kultuře a vzdělání díla a osobnosti, jejichž význam přesáhl svou dobu i hranice českého království.

Komunikace mezi slovanskými národy v té době nebyla velmi intensivní, s výjimkou mezi českým královstvím a Polskem, v důsledku náboženských a politických poměrů, zvláště expansivní politiky Turecka do konce 17. století. Poté nastal postupný obrat a komunikace mezi slovanskými národy začala sílit, zvláště s Ruskem, ale i s národy na Balkáně. Je zajímavé, že Lev Nikolajevič Tolstoj považoval myšlenky a učení českého reformátora Petra Chelčického za tak podobné svým vlastním názorům, zvláště ideji neodporování zlu, že byl přesvědčen, že Hus musel být ovlivněn východní církví. I někteří čeští intelektuálové měli názor, že česká reformace vyrostla částečně vlivem východní církve, což však nemá oporu v pramenech. Hus však znal rozdíly mezi západní a východní církví. Obě však vycházely z vlastních podmínek, problémů a vlastních potřeb a z vlastních ambicí. Na rozdíl od latinské římsko-katolické církve měly společné to, že východní církev, podobně jako česká reformní, byla více národní, více srozumitelná lidem, což bylo podstatné pro jeho úroveň i pro jeho budoucnost.

Náš nejuznávanější historik středověku František Šmahel napsal obsáhlou knihu o tom, jak české národní povědomí bylo v Evropě výjimečně silné už v době husitské (F. Šmahel, Idea národa v husitských dobách. Praha 2000). Dvě stě let existence české reformace, liturgie v českém jazyce, postupný důraz na vzdělání, náboženská tolerance, to všechno byly hodnoty, které byly v souladu s původním křesťanstvím a přispívaly k unikátní úrovni českého národa, k jeho slovanské identitě. Tu však na dvě stě let zničili Habsburkové a katolická církev po Bílé hoře, považujíce dokonce český jazyk za kacířský, v době reformace byl načas uznán i jako jazyk liturgický. Podobně jako ostatní slovanské národy, se Češi na dlouho dostali do područí cizí moci, symbolizované němectvím a jejich úsilím slovanství v Evropě potlačit, případně vyhladit. Jen Rusko začalo od konce 16. století sílit, i když za velkých obětí.

V západní Evropě osvícenské myšlení a s ním spjaté tlaky zdola, včetně Velké francouzské revoluce, začaly proti církevně dogmatické ideji univerzálnosti, absolutismu, a podřízenosti lidí církvi, zdůrazňovat důstojnost všech lidí a do té patřilo i právo na kolektivní identitu, národní i širší, na sebeznalost, na vzdělání. Člověk nežil jen jako jednotlivec, naopak žil ve společnosti, širší identita lidí, zvláště národní, skýtala mnoho možností pro pozitivní práci a komunikaci. Tvořící se nepočetná česká inteligence většinou neztratila povědomí ani o české reformační minulosti ani o slovanské identitě českého národa. Když v době napoleonských válek Češi dostali příležitost pochopit a poznat, že jsou jazykově součástí daleko většího celku slovanských národů, z nichž největší byl ruský, znamenalo to pro jejich úsilí obrodit a pozvednout svou národní dimenzi nesmírnou inspiraci a posilu. Nezáleží na tom, nakolik byly jejich představy o vzájemnosti realistické a nakolik ne. Posílená sebedůvěra a naděje udělaly zázraky pro duchovní a kulturní rozvoj českého národa v 19. století. I T. G. Masaryk si všimnul, že právě tento pozitivní rozvoj vlastními silami českého národa vadil Němcům nejvíce, vyhovoval jim pohled na Čechy a na Slovany jako na méněcennou rasu, méněcenné národy, dobré jen jako levná pracovní síla, jako možnost pro německou expanzi expanzi. A cenu národů posuzovali podle jejich velikosti, schopnosti expandovat, ovládat a vykořisťovat slabší se zvrhlým pocitem, že ten, kdo expanduje a ovládá je lepší, schopnější.

Nejen Josef Dobrovský, Jan Kollár, František Palacký, ale většina významných obrozenců byli slovanofilové a rusofilové, jejichž úsilí obrodit český národ, pozvednout ho z ponížení, z pasivity, rozvíjet jeho pozitivní duchovní potenciál, vytvářelo postupně hradbu proti poněmčování českého národa i proti povýšeneckým přístupům Němců, z jejichž politických a intelektuálních řad se trvale ozývalo volání po nutnosti Čechy poněmčit, ba i vyhladit (např. D. Brandes, Germanizovat a vysídlit. Praha 2015), které sílily s každým válečným konfliktem. Nejsilnějším, nemilosrdným tlakům maďarizace byli vystaveni Slováci. Dnes si už většina lidí, zvláště mladších, nedovede představit krutost těchto přístupů. Reminiscence dávné důstojnější existence hrály podstatnou roli.

Slovanské národy, historicky sevřeny mezi expansivní Tatary, Turky a germánské národy začaly v důsledku osvícenství a možnosti větší komunikace od druhé čtvrtiny 19. století hledat cesty k větší komunikaci i spolupráci. Byly to návštěvy, korespondence, překlady a v revolučním roce 1848, kdy se vzedmula naděje na spravedlivější uspořádání poměrů v habsburské říši, dokonce sjezd representantů slovanských národů v Praze koncem května. Slovanská vzájemnost, v praxi téměř politická, však byla zmařena násilnou vládní reakcí na sjezd i na pražskou revoluci. Podobně málo úspěšná byla cesta Františka Palackého do Ruska začátkem šedesátých let 19. století, jako protest proti nespravedlivé politice rakouské vlády vůči slovanským národům v říši. František Palacký za daných poměrů měl jistě dobré důvody, když řekl, že pokud by český národ měl být buď germanizován nebo poruštěn, dal by přednost druhé možnosti.

Slovanská identita českého národa, navzdory podmínkám, sílila, čehož dokladem byla rozvíjející se literatura, názvy nejrůznějších spolků, určité aspekty na oblečení vlastenců a sokolů, vzrůstající zájem o lidovou tvorbu slovanských národů, o jejich literaturu, zvláště ruskou, která je do dnes považována za nepřekonaný vrchol světové realistické literatury. I kontakty mezi slovanskými národy vzrůstaly, vzrůstala i vzájemná podpora a naděje. Nejplodnější se tyto kontakty ukázaly mezi Čechy a Slováky. Doprovodným znakem těchto kontaktů byl vzájemný respekt. Historie a podmínky jednotlivých slovanských národů byly tak odlišné, že byl potřeba čas na to, aby znalosti mohly tyto rozdíly vyjasnit, komunikaci zintensivnit, problémy řešit a spolupráci zesílit.

Čas však nebyl dán těmto snahám. Naopak tyto snahy se čím dál více setkávaly s nepřátelstvím německé mocenské vrstvy. Nakonec Německo a Rakousko ve své expansivní a proti slovanské politice zatáhly Evropu, včetně Ruska, do války, přispěly k vypuknutí Velké říjnové revoluce i k občanské válce v Rusku. Jejich cíle byly podobné jako měl Napoleon, ovládnout Rusko, jeho lid a přírodní zdroje. Stejný cíl jako za 1. světové války, mělo Německo později i za 2. světové války a dokonce v současnosti i USA, odklánějící se v posledním čtvrtstoletí od demokracie k nepřiměřenému vlivu finančních korporací a zbrojařského průmyslu, které vidí demokracii a sociální úroveň jako překážku svým expansivním cílům. Již delší dobu se západ pokouší přeinterpretovávat moderní historii nejrůznějším způsobem, a to až tak daleko, že například upírají Rusku prvořadou zásluhu o porážku nacistického Německa. Podobně protislovanskou politiku tradičně praktikuje Západ vůči slovanským národům na Balkáně. Masaryk již před 1. světovou válkou odhaloval podvodné praktiky Rakousko-Uherska v úsilí ovládnout Balkán.

Z dnešního hlediska se jeví jako moudré, že T. G. Masaryk, který se Ruskem zabýval jako nikdo jiný, neustoupil tlaku Západu, aby československé legie byly zataženy do občanské války v Rusku. Považoval ji za vnitřní záležitost Ruska. Kdyby se nechal Západem přesvědčit, konflikt by byl daleko hlubší a delší a Rusko by se stalo snadnou kořistí Hitlera nebo jiné expansivní moci. Krátkodobá a dlouhodobá perspektiva na dějiny se často liší.

Kontakty mezi slovanskými národy samozřejmě vzrůstaly, zvláště na základě přesvědčení, že v budoucnu ne mocenské, většinou konservativně politické vrstvy, ale národy jako takové budou přispívat ke vzájemné spolupráci, k vyjasňování společných zájmů, včetně obrany vůči těm, kteří stále považují expansi ke svému prospěchu, přímou i nepřímou, za legitimní, za znak své superiority. Historie těchto nekončících snah a konfliktů je však poznamenána i určitou naivitou slovanských národů, touhou, že mohou důvěřovat daným slibům se strany těch, kteří již mnohokrát tuto důvěru zklamali. Bylo by potřeba, aby přijaly více havlíčkovského principu, že národy se musí hlavně spoléhat samy na sebe, na svou efektivní práci, demokraticko-sociální filosofii, na vzdělání, humanismus – při vědomí, že ani ‚demokratický západ‘ nepomůže slabším národům bez postranních úmyslů. Skutečný humanismus v sobě obsahuje i právo, ba povinnost bránit se proti ohrožení, bránit výdobytky minulosti i úroveň a životy vlastních lidí. Relevantní je také Masarykovský požadavek respektu k malým národům, neboť podobně jako velké, vznikly dlouhým bolestným historickým vývojem k obdivuhodné úrovni a integritě, a tudíž k podmínkám nutným ke stabilitě a pro existenci demokracie.

Masaryk se mnohokrát snažil přesvědčit Němce i Západ, že úroveň národů není otázkou nějakých vrozených schopností, ale otázkou vývoje a možností k tomuto vývoji. Respekt k národům se v novověku stal důležitým v zájmu stability a úrovně nejen jejich, ale celé civilizace. Tyto ideje komunikoval Masaryk v r. 1918 presidentu USA W. Wilsonovi, který je dnes v Americe konservativci označován málem za komunistu, podobně jako T. Roosevelt. Bohužel, Západ opět více lne ke svým koloniálním tradicím a praktikám, což je opět existenci a úrovni Slovanů nebezpečné.

Veliká šance k rozvoji slovanské vzájemnosti , a nejen slovanské, ale evropské, přišla s koncem 2. světové války, kdy na porážce Hitlerovského Německa měl největší zásluhu Sovětský svaz. Kořeny poválečného konfliktu mezi ním a Západem nejsou dostatečně prozkoumány, ale skutečnost, že NATO (4. 4. 1949) vzniklo o několik let dříve než Varšavská smlouva jistě hrálo klíčovou roli pro tyto vztahy a pro vnitřní uspořádání zemí Varšavské smlouvy. Komunismus byl západem definován jako největší možné společenské a politické zlo a liberální demokracie jako cíl žádoucí pro všechny. Ale je tomu určitě tak? Neměl by mít každý stát právo uspořádat si své poměry podle svých možností a potřeb? Zdá se velmi podstatné, že když vojska Varšavské smlouvy odešla po r. 1989 ze svých členských zemí, žádné občanské války se ve střední Evropě nekonaly, na rozdíl od situace, když odněkud odejdou vojska NATO. Možná, že pocit slovanské příbuznosti, určité vzájemné zodpovědnosti, určitý stupeň humanismu v tom hrál svou pozitivní roli. Západ svými neoliberálními, vlastně neokoloniálními přístupy opět promarnil mravní a sociální kapitál vytvořený nenásilnými změnami r. 1989.

Od 19. století se udělala nesmírná práce ku prospěchu sebeznalosti i vzájemné znalosti slovanských národů, a do toho je nutné počítat i období po roce 1945. Tento cenný výdobytek se začal po roce 1989 ztrácet, rozmělňovat i tím, že se opět redukovaly katedry slovanských studií a relevantní výuky, ale hlavně vlivem neoliberalismu a globalismu, které jsou nástrojem nadnárodních korporací, kterým vadí existence národů a států, neboť ty jsou nezastupitelnou podmínkou pro funkční demokracii — kulturní, duchovní, sociální a politickou, pro úroveň většiny lidí. Téměř se zdá, že Západ, či spíše jeho ekonomické a finanční elity, mají v záloze vždy nový způsob jak rozvrátit stabilitu států a národů, když se nezdaří předešlý. Jeho koncept liberální demokracie, který má málo společného s demokracií a koncept lidských a poltických práv se v jeho rukou staly zbraní k mocenské nadvládě ve prospěch zisků.

Je hodno pozornosti, že v posledním pokusu s přílivem imigrantů do Evropy, většina slovanských národů střední Evropy má mnohem zdravější sebezáchovný přístup než Západ. Teď je otázka, jak ho udržet proti záludné nevraživosti a falešnému humanismu Západu, který stál u kořenů problémů zemí postižených civilními válkami a hladem. Útoky a obviňování z nedostatečné solidarity proti nám již začaly. Historie předkládá dostatek důkazů, že umělé, vnucené soužití kulturně a civilizačně rozdílných etnik vytváří dlouhodobě vážné problémy a konflikty. Je snad toto pravý účel imigrace? Vytvářet umělé menšiny? Přitom značná část veřejnosti na Západě nejen, že s naším nevstřícným postojem sympatizuje, ale spoléhá na naši důslednost a vytrvalost.

Nesmíme se nechat odradit stávající skutečností a politickými tlaky ani té částí naší politické a intelektuální elity, která v nadbíhání cizím zájmům vidí asi smysl své existence. Musíme dbát o svou národní, slovanskou a historickou identitu v zájmu své historické, kulturní, morální a sociální úrovně. Pokud se necháme zatahovat do umělých problémů a konfliktů, staneme se bezprizorními jednotlivci, levnou pracovní silou, nástrojem k moci a ziskům a možná i k válkám nezodpovědných nadnárodních ekonomických a finančních elit. Musíme cítit hlubokou zodpovědnost za sebe, za druhé, za národ, za stát, za vše, co nám minulé generace pozitivního zanechaly — zvláště kulturně, myšlenkově, sociálně, mravně. V tomto ohledu je třeba velmi zintensivnit spolupráci mezi mocensky ponižovanými slovanskými národy. Nebude to lehký úkol, ale je to nutný úkol v zájmu naší důstojné společné existence. Když si nebudeme vážit sami sebe, nikdo si nás nebude vážit.