Zdeněk Mahler

Českou palici je schopna unést jen pevná páteř

(úryvky)

Současné selhání mnohých vzdělanců

Dochází k masivní revizi hodnot, i našich českých historických hodnot, k jejich převracení, velmi často k 2matení Podle některých vykladačů jsme vlastně nikdy v dějinných zkouškách neobstáli, jsme vlastně druhořadí, naše kultura byla pouze odvozená, nejsme schopni hospodařit ve vlastní domácnosti...

Nesetkal jsem se ve světě s takovou strašlivou schopností uštknout sám sebe jako štír, destruovat základní síly, jako elementární sebevědomí To vedlo ke značnému rozleptání hodnot Označil jsem to jako čecháčkovství, lokajství, které je v rozporu s Havlíčkem Němcovou, Masarykem

V Babičce je nesporné to, že je prostá hrdinka ví, co je vlast, co je pravda, co je dobro, co je čest a svědomí To jsou hodnoty, které nepřestanou fungovat, dokud bude mít člověk to, čemu se říká duše a svědomí. U nás došlo k tomu, že mnozí vzdělanci selhávají..

Mistr Jan Hus - ticho po pěšině

Pobuřuje mě také, k jakému redukování dochází v chápání Jana Husa. Došlo sice k jeho mravní rehabilitaci - ale dál je ticho po pěšině. Naopak se třeba v opakovaně reeditovaných publikacích Jaroslava Durycha proti Husovi zběsile útočí.

Velice rafinovaně se vráží kin mezi Husa a husitství Husitství nás prý odtrhlo od ostatní Evropy.

Husitské Čechy se neizolovaly, ty byly izolovány! Nad nimi, jako nad semeništěm bludů, byla vyhlášena karanténa a blokáda, proti nim pak pochodovalo šest křížových výprav, za nimiž zůstaly pásy spálených zemí Totálně vyhlazovací válka, vedená drsně z obou stran! V papežově ediktu stálo, že kdo si omyje ruce v krvi kacíře, smývá ze své duše hříchy...

V kultuře jsme řadu věcí prohráli

Dnes se nesmíte zmínit o tom, že osvícenská filozofie byla právem inspirativní O francouzské revoluci se také mluví jen v negativním smyslu A přitom tam byly poprvé formulovány zásady, jako jsou lidská práva. Na osvícenské filozofii začal budovat svou koncepci Palacký, Havlíček, Masaryk...

Na výstavě o revolučním roku 1848 se z magnetofonového pásku opakovaně ozývalo: Kde jsou s tím pivem?!

Kdyby tak Havlíček mohl fackovat!...

A jak dopadla expozice Jiráska a Alše ve Hvězdě? Byli vymazáni...

Jsme zásobováni bulvární historickou literaturou. Naše situace v kultuře vůbec není jednoduchá Otevřeně řečeno, spoustu věd už jsme prohráli Má i bychom vyjít z toho, k čemu nás zavazuje odkaz padesáti generací, které svou prací zvelebily tuto zem tak, že připomíná zahradu...

Úsměšky se vztáhly i na českou hymnu Na rozdíl od většiny jiných hymen nemá pochodový rytmus, zpívá o tom, že je tu hezky. Což je jedinečný projev životního postoje Žádná vyvolenost, žádná expanze, žádné násilí…

výňatek, Haló noviny, 11.4.2018, str. 14

Buďme Čechy, nebuďme lokaji!

Zdeněk Hrabica

Byl z rodu nejryzejšího. Batelovský rodák. Syn kováře. Zdeněk Mahler.

Kdyby byl mladším, byl by to opravdový prezident pro chatrnou zemi v ještě ohroženějším a chatrnějším světě. Chovali jsme k sobě navzájem velkou úctu. Vykali jsme si. Vážnost nelze sdělit ani připodobnit Ničím a nikdy. Znali jsme se dávno - od nepaměti - osobně i Z knížek. Setkávali jsme se, ale nevyrušovali jsme se. Věděli jsme spolu hodně o jednom člověku, kterého popravili dvakrát, jednou Němci za života, podruhé „taky Češi" po smrti. Julia Fučíka. Ani to však nestačila Předseda Spolku za starou Jihlavu Vilém Wodák (Vodák) před málo lety přiložil na stránkách Jihlavských listů ještě žhavější polínko do ohně k plápolající hranici - postavené k Mahlerovu sežehnutí - i za Fučíka.

Zdeňka Mahlera už nikdo nenahradí Rozsahem znalostí a hloubkou ducha. Jeho člověčina z něj prýštila jako čisťounká voda ze studánek naší Javořice.

Spěchejme splatit dluh, který ke gigantickému dílu Zdeňka Mahlera máme. Proč?

Náš svět se třese v základech.

Buďme toho pamětlivi!

Milý Zdeňku, jak jsme si do poslední chvíle psali, kamaráde, příteli, buďte dlouho ještě s námi se všemi.

Nemusíme být první jako Amerika, stačí, když nebudeme nikdy a pro nikoho lokaji! Jak jste nám kladl na srdce - když nebudeme ani plebejci. Když budeme ve své zemi a na světě opravdovými pány.

Třetí v řadě - Zdeněk Mahler

Petr Burda

Když se v sobotu 17. března uzavřela životní dráha Zdeňka Mahlera, spisovatele, scénáristy, historika a muzikologa, uvědomil jsem si, že je třetím v řadě, který mi nemohl autorizovat rozhovor. Zařadil se tak po bok Jana Wericha a Čestmíra Císaře.

Se Zdeňkem Mahlerem se dalo fundovaně hovořit nejen o českých klasických hudebních skladatelích, ale také o Boženě Němcové, Karlu Havlíčku Borovském, Tomáši Garrigueu Masarykovi, Janu Amosi Komenském a Janu Husovi

Zajímavý byl i tím jak dokázal, mnohdy i s humorem, prezentovat souvislosti. A nebylo to jenom tehdy, když se zastával například Arnošta Lustiga Dokázal fundovaně dokládat, proč si tento národ zaslouží katedrálu svátého Víta, Václava a Vojtěcha a z jakého titulu má na ni větší nárok než katolická církev.

Několik setkání s ním, ale také dlouhé telefonáty v den jeho svátku a narozenin patřily k mým světlým chvilkám na současném kulturním úhoru.

Bylo to před křtem knihy Arnošta Lustiga, netypické knihy, protože obsahovala osmnáct rozhovorů se Zajímavými lidmi, a ne klasickou prózu, jejímž byl kmotrem právě Zdeněk Mahler. Překvapil mě hned první větou. Přiznáním, že tu knihu celou nepřečetl, ale to mu nevadí, protože ví, co je v Arnoštu Lustigovi, s nímž začal pracovat od roku 1951 v Československém rozhlasu ve hvězdné redakci s Ludvíkem Aškenazym, Otou Pavlem a Karlem Kynclem A protože jsem na křest přišel s mikrofonem jako jediný, Arnošt Lustig mi prozradil, že za několik týdnů převezme v New Yorku prestižní literární cenu, která se dá srovnat s českou Cenou Karla Čapka. A novináře vždy potěší, když získá exkluzivní informaci, kterou jeho posluchači ocení.

Zdeněk Mahler dokázal zaplnit největší zasedací síň v budově Politických vězňů číslo 9 více než hodinovou přednáškou o životě a díle Boženy Němcové. Pozorným posluchačům předkládal zdánlivě rozporuplné argumenty, nutil je k přemýšlení a nezapomněl zmínit ty, kteří

o Boženě Němcové psali. Jsem rád, že mi dovolil přednášku natočit a několikrát odvysílat ve dvou internetových rádiích. Budu se k ní vracet i po smrti autora, protože ukazuje velký přesah, který Zdeněk Mahler měl a jeho odvahu vyslovit kritické soudy na adresu dneška.

Zaujal mě při odhalení sochy Julia Fučíka na Olšanských hřbitovech. Více než stovce účastníků se přiznal, že už v roce 1952 na filozofické fakultě, kde studoval češtinu a angličtinu, obhájil doktorát prací Boj Julia Fučíka za pravdu o Sovětském svazu. A na závěr si vysloužil potlesk za prorockou větu, že není tak daleko čas, kdy socha Julia Fučíka najde své nové místo v centru metropole.

Překvapil mě svou účastí na jedné z výstav pořádaných Jazzovou

sekcí ve Valdštejnské ulici. Byla složena z aktuálních politických vtipů a karikatur a on se nejen nebránil smíchu, ale u pátého výstavního panelu, s Marčákovými vtipy, svou typickou dikcí položil otázku: „Poslyšte, nezdá se vám, že oni ve zkratce řeknou to, o čem komentátoři popíší tři listy papíru?“

V tom neautorizovaném rozhovoru se zmínil i o tom, že v letech 1953 až 1955 učil na Akademii múzických umění marxismus-leninismus a nepokládal to ani za ztrátu času, ani za odklon od práce spisovatele, scénáristy, historika a muzikologa. Zavzpomínal i na to, jak byl vyzdvihován za svůj podíl na památném Expu 58 v Bruselu, ale neskrýval ani to, že prakticky stejní lidé jej v roce 1969 vyhodili z Komunistické strany československá. S poukazem, že jeho jméno se objevilo v titulcích takových filmů, jakými byly Svatba jako řemen a Nebeští jezdci Nemohli překousnout, že v té době šlo náznakově kritizovat poměry pouze v detektivce, zatímco Zdeněk Mahler si to dovolil i ve veselohře.

Jeho další hvězdná chvíle přišla, když Miloš Forman prosadil projekt Amadea. Ale i v českých poměrech dokázal napsat scénář k filmu, kde po závěrečných titulcích obecenstvo demonstrativně tleskalo, stejně jako u filmu Všichni dobří rodáci

Mahlerova Božská Ema byla předělem v bohaté tradici životopisných filmů československé kinematografie.

Ještě o jednom scénáři jsme se dlouze bavili. O Udicích. Trnitá cesta látky s jiným pohledem na lidickou tragédii prošla peripetií od ceny za nerealizovaný scénář až po dotáčky pro zahraničního producenta, který viděl ve snímku kandidáta na dalšího Oskara v kategorii zahraničního filmu pro českou republiku. Nestalo se tak, do soutěže byl vyslán jiný film, který mohl být zařazen hned do dvou kategorií, ale ani v jedné se neumístil.

Rozhovor se Zdeňkem Mahlerem vznikal pro lípu, čtvrtletník Výboru národní kultury, kterým byl čestným předsedou, a potěšilo jej, že se jeho barevný portrét objevil na jedné z obálek Lípy. Byl mým kandidátem na Cenu Arnošta Lustiga, která se každoročně uděluje a potěšilo nejen mně, když 28. října roku 2013 byl na Pražském hradě vyznamenán medailí za zásluhy.

Pokud někdo přijde s návrhem založit Cenu Zdeňka Mahlera, budu všemi deseti pro. Dokázal srozumitelně oslovit všechny věkové kategorie, věděl, že mluví k posluchačům z celého širokého politického spektra. Svým renesančním přístupem těm mladým připomínal živoucí Wikipedii a svým skorovrstevníkům toho, kdo si do vysokého věku uchoval úctyhodnou šíři znalostí z několika oborů umělecké činnosti.

Sbohem náš krásný plameni...

Karel Sýs

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo jeho dílo ani zdaleka uzavřeno. Přívlastek „celoživotní“ spíše znamenal, že tento spisovatel zůstával po celý život věrný heslu „Pravda vítězí", ač si byl vědom s jedním českým básníkem, že „Pravda někdy vítězí“. A opravdu - i Mahlerova pravda vítězila jen někdy, vždyť je nám dáno žít v Čechách, kde je sice pravda vyšita na prezidentské vlajce, ale záleží na větrech, na kterou stranu se stočí. Ostatně prezidentská vlajka už dávno není co bývala, lze ji rozstříhat a nahradit trenýrkami od hoven.

Kdo vystoupal po strmých schodech vilky v Říčanově ulici č. 5, uvědomil si teprve, jakou námahu dá nemocnému člověku každodenní výstup a sestup. A to nepočítám schodiště od tramvaje, dlouhé bezmála jako slavné oděské schodiště z Ejzenštejnova Křižníku Potěmkin!

Zdálo by se tedy, že byl spisovatel ve svém domě jakoby opevněn, ale pravý opak byl pravdou. Když došlo k jakémukoli bezpráví, Zdeněk Mahler sestoupil ať fyzicky nebo duchovně do samého středu bojiště, aby se zastal pravdy. Té mrchy, které se snaží Zmocnit i notoričtí lháři.

Já jsem Zdeňka Mahlera poznal v roce 1984 díky své recenzi jeho knihy Sbohem, můj krásný plameni otištěné v Tvorbě, knihy, v níž se vyznal Z horoucí lásky k Mozartovi To ovšem bylo ještě Za hlubokého socialismu. Pak už jsem jen mohl obdivovat jeho podstatný příspěvek k celosvětové slávě Formanova filmu Amadeus. To bylo už na sklonku „starého režimu“.

Zdeněk Mahler si uvědomoval všechny slabiny, jimiž se režim vyznačoval. Nicméně rozhodně nepatřil k těm přeběhlíkům, kteří s vaničkou vylijí i své mladistvé sny. Proto se také jeho životaběh na mnoha místech proťal s úsilím, které ztělesňuje například i Unie českých spisovatelů

Nebudu vyjmenovávat jeho knihy, to jistě udě lap literární statistikové.

Držím v ruce několik fotografií.

Jednu z Chodovské tvrze, kde v roce 2006 křtil knihu Josefa Haubelta Wolfgang Amadeus Mozart v jasu svobodného zednářství

Fotografu z ulice Politických vězňů č. 9, kde na „horké" půdě přebírá výroční cenu Unie.

Fotografii z Olšanských hřbitovů, kde se zúčastnil instalace zavržené sochy Julia Fučíka.

A snímek z jeho bytu, kde převzal diplom z rukou Jiřího Stana a Marie Zábranské. Na diplomu stojů „Za mimořádné zásluhy ve statečném zápase o českou národní kulturu byl 31- října 2015 zvolen čestným předsedou Výboru národní kultury.“

Rytíř ideálů, Z nichž se zrodil československý stát a s jejichž nedodržováním stát mravně i lidsky neuvěřitelným tempem upadá, to neměl lehké. Příliš mnozí, kteří si ho měli vážit, nepochopili, že demokracie platí pro všechny. I pro ty, co věří v cesty, jež jsou dnes v dějepisu začerněny, aby je překřičely nenávistné lži o vítězství pravdy a lásky.

Nerad mluvím pateticky, ale nelze jinak. Tedy - čest jeho památce!

Haló noviny, 11.4.2018, str. 14