Zásadní věc k církevním restitucím…

Václav Makrlík | Publikováno: 20.4.2018 Rubrika: Zamyšlení

Posledním legislativně správným dokumentem vycházejícím z tisícileté právní uzance vztahu mezi státem a církvemi byl Zákon č.50./1874 říšského zákoníku, který jasně stanovil, že katolická církev je pouze správcem, nikoliv vlastníkem, majetku, nacházejícího se na teritoriu Rakousko -Uherské monarchie a při této správě je zcela závislá na příslušných státních úřadech monarchie.

Tento zákon byl doplněn ustanovením, č.47/1885M ř.z. o dotaci katolického duchovenstva z náboženského fondu zavedením tzv. kongruy, tedy nejnižšího příjmu duchovního přiměřeného jeho stavu. Nařízení č.17/1886 ř.z. ustanovuje, že řád maltézských rytířů potřebuje k majetkovým převodům státní souhlas.

Všechny tyto zákonné normy vycházeli ze základní, tisíc let platné, historické zvyklosti, kterou z důvodu hluboké neznalosti historie ,ale možná i úmyslně, dnešní politici nerespektují. Církevní hodnostáři, kterým jsou tato nezpochybnitelná fakta bezpochyby známa, o nich pochopitelně mlčí. Tou zvyklostí je skutečnost, že tzv. majetek církve vznikal na základě lenního vztahu. Panovník, nebo šlechtic, tyto statky uděloval církvi jako léno, které může být nejen uděleno, ale i odňato. Léno tedy neznamenalo vlastnictví, ale správu propůjčeného majetku. Panovníkem takto založené církevní statky - kláštery, fary, kostely atd. a pozemkové vlastnictví k nim náležející, byly zvláštním druhem panovníkova resp. sekulárního jmění.

Po skončení třicetileté války 1648 byl westfálským mírem uzavřeným v Munsteru uspořádán vztah církve v rámci Svaté říše římské německého národa, jejž součástí byl i český stát, ve smyslu nadřazenosti státu nad církví. Císař Karel VI. zakázal r.1723 církvi získávat nemovitosti. Vycházel z téhož principu jako panovníci francouzští. Jeden z Ludvíků jej vyjádřil stručně a jasně „ stát jsem já“.

Císařovna Marie Terezie v rámci centralizace impéria dala katolickou církev, zejména správu diecézního a řádového jmění, pod tuhý státní dozor. Styk mezi duchovenstvem a římskou kurií byl povolen pouze prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí. Zavedla placetum regium- zveřejňování papežských bul pouze se souhlasem státu. Církevní nadace byly věnovány armádě a školství. Zádušní jmění zatíženo kontribucí a půda zdaněna stejně jako panská. Roku 1769 byl církevní majetek na základě tzv. amortizačních zákonů postaven pod dozor státu, nemovitosti mohla církev kupovat pouze se státním souhlasem a bylo jí zakázáno posílat peníze do ciziny.

Její syn císař Josef II. šel ještě dál. Zavedl do josefinského státního práva ustanovení vycházejících z lenního práva, že totiž „ církevní statky nepřestaly být statky státními“. Církevním orgánům ponechal jen řízení jejich hospodářského provozu pod státním dozorem. Následně provedl rozsáhlou sekularizaci církevního majetku. Majetek zrušených klášterů byl prodán v dražbě a výtěžek šel do císařem ustavených náboženských fondů, základu Náboženské matice, což byly ve skutečnosti zemské státní fondy spravované ve prospěch církve.

Celou akci nejkřesťanštějších panovníků, a jak se v rakouské hymně zpívalo, panovníků Hospodinu „nejvěrnější říše“, svým způsobem dokončil r.1809 císař František II, který církvi nařídil vydat všechno zlato a stříbro z kostelů státu. Vyžadoval to státní zájem- byla válka.

Po revoluci 1848 se církvi v důsledku konkordátu trochu ulevilo a církev začala být považována za prohabsburgskou. Nicméně konkordát z roku 1855 vyhlášený císařským patentem č.195/1855 ř.z. sice prohlásil jmění náboženského a studijního fondu za vlastnictví církve, ale pod jejím jménem jej spravoval stát.

Teprve Zákonem č.103/1862 ř.z .dochází k právní likvidaci lenních vztahů, ale to podstatné z těchto vztahů, podřízenost církve státu a to, že církev pod dohledem státu pouze spravuje jeho majetek, bylo zachováno i v následujících zákonech upravujících vztah státu a církve. Krátce nato císařským patentem č.115/1867 ř.z. je vztah státu a církví a včetně majetkového vlastnictví upraven tak, že církve a náboženské společnosti mají právo se samostatně a svobodně spravovat, ale jsou podřízeny všeobecným státním zákonům, z čehož plynulo, že římskokatolická církev je korporací veřejného práva a smí nabývat jen majetku určitého druhu ( pro kultovou činnost, vyučování , dobročinnost), církevní majetek je pod státní ochranou a státním dozorem vykonávaným finanční prokuraturou a podléhá v některých případech státnímu schvalování. O tom, že stát v případě potřeby hospodařil i s kultovním majetkem jako se svým svědčí známé rekvizice zvonů v případě války.

Roku 1870 ruší monarchie jednostranně konkordát z r.1855, začal soupis církevního majetku, který trval 10 let , a vše vyústilo v úvodu zmíněný Zákon č. 50./1874 ř.z. uvalující opět na církev a jí spravovaný státní majetek přísný státní dohled.

První republika převzala rakouské církevní zákonodárství včetně Zákona č.50/1874 a v zápětí provedla prostřednictvím Zákona č.215/ 1919 pozemkovou reformu v rámci které odňala církvi 234 119 ha půdy.

Revize první pozemkové reformy byla předmětem Zákona č.142/1947.Jeho realizace byla vázána na soupis pozemkového majetku, který však byl ukončen až v únoru 1948. Vlastní převzetí začalo u prvních případů ( olomoucké arcibiskupství) až v březnu 1948. Zákonem č.46/1948 Sb. ,komunistická vláda tento proces výrazně narušila. Jelikož církve neměly z čeho existovat vznikl Zákon č.218/1949 o hospodářském zabezpečení církví. Církve přišly o veškerý pozemkový a další majetek a jako náhrada vznikl závazek státu hradit duchovním osobní požitky.

Heslo „ co bylo ukradeno, musí být vráceno“ zní v případě církevních restitucí poněkud dogmaticky. Církev je vlastníkem pouze toho majetku, který ji věřící, jeho skuteční vlastníci, darovali, který si zakoupila, nebo vybudovala vlastní prací. Ostatní majetky jen spravovala , neboť zůstaly i po přijetí výše zmíněných úprav vztahu církví a státu vlastnictvím panovníka, resp. státu.

Zapsání takového majetku do katastru nemovitostí a tím založení vlastnického práva by bylo krádeží, neboť nejde o restituce, tedy navrácení majetku původnímu vlastníkovi. Z tohoto pohledu je diskutabilní i finanční náhrada. V žádném případě by neměla být vyplacena za majetek, který církev pouze spravovala. Republikánská a komunistická vláda jen pokračovaly v tuhé linii nastavené vůči církvi již ve druhé polovině 18. století Habsburky.

Církve, především katolická, šikovně využily slabosti demokratických vlád posledních dvaceti let, podobně jako v minulosti při oslabení moci panovníka. V tom jim vždy ochotně sekundovali „čeští páni“, neboť z takové privatizace vždy „ukáplo“ něco i jim. Dějiny však dokazují, že tyto procesy nebyly nevratné, resp. nekorigovatelné. Pokud k takové korekci poslední úpravy vztahu stát církve dojde, mohly by se východiskem z krize stát principy na nichž se zakládá Zákon č.50/1874 ř.z. a příslušné prvorepublikové zákony. Nemohla by nic namítat ani církev, ani ateisté.

Přišlo e-poštou