Za válku poneseme odpovědnost i my
12.4.2018 Veronika Sušová-Salminen Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak dnešní eskalace napětí mezi jadernými velmocemi odkrývá bezmoc a „účastenství“ české zahraniční politiky. Protože i menší země nesou svůj díl odpovědnosti.
V posledním článku amerického odborníka na mezinárodní vztahy Stephena M. Walta bylo možné přečíst si jednu velmi přesnou větu, vlastně souvětí. „Pokud by mezinárodní konflikt byl prezentován jenom jako otázka střetu soutěžících zájmů, nestačilo by to k veřejné podpoře války, protože problém by byl řešitelný kompromisem, diplomacií nebo dohodami.“ Jinak řečeno, když ‚sejete válku‘, potřebujete mít v ruce silnější argumenty – ty se obvykle týkají hodnot spojovaných s existenciální hrozbou a zahánějí společnost do kouta prostřednictvím strachu. Válka se pak stane jediným logickým řešením.
Bohužel v současné epoše se politika, i ta mezinárodní, stala kolbištěm frází o vyprázdněných hodnotách, které stále více polarizují společnost doma i celkovou situaci v mezinárodních vztazích. Někdy se zdá, že politici už dnes nedělají politiku pro své občany, ale daleko spíš pro ony hodnoty, občané a obecné dobro jsou jaksi podružnými. Věci ještě komplikuje ten prostý fakt, že v rámcích systému dochází k nové mocenské dynamice mezi velmocemi: sledujeme nárůst významu Číny a oslabování Spojených států za pokračující stagnace západoevropských velmocí a nemožnosti udělat z Evropské unie (už jen pro její diverzitu) skutečně globálního aktéra. Taková situace vyžaduje větší důraz na pragmatismus a menší na ideologie (které samozřejmě svou roli v mezinárodních vztazích mají). Děje se opak.
Když z problému uděláte otázku obrany hodnot, těžko se hledá nějaký kompromis či dohoda, která by fungovala. Ještě hůř pak, pokud se domníváte, že vaše hodnoty, váš pohled na věc, je ten jediný správný a možný. Že jejich „prosazením“ se na nich nic nezmění, ani když je přinášíte s mečem v ruce.
V českém prostředí to známe velmi dobře. Ideologické a axiologické (hodnotící) argumenty jsou považovány za základní kostru naší zahraniční politiky, tedy za záruku prosperity a bezpečnosti pro naší zemi. Protože, přiznejme si, ta dnes stojí především na slovech a příslibech. Odtud plyne kritika našeho diplomatického zastoupení v Sýrii, apriorní odmítavá kritika ekonomické diplomacie (nehodnotím teď její úspěšnost) se zeměmi, které nesplňují hodnotová kritéria lidských práv, demokracie (dle západních měřítek) a podobně. Pro jednu část kritiků se jedná o zradu principů, pro druhou dokonce o bezpečnostní riziko. Slepým místem takové argumentace je samozřejmě skutečnost, že řada západních velmocí čile obchoduje se zeměmi, které ani za mák neodpovídají morálním požadavkům našich ideologů. Zato se jedná o země, kam se přesouvá hospodářská síla a význam. Mlčení těchto ideologů je buď projevem bezradnosti, nebo projevem toho, že menší země jako Česko musejí na pragmatickou politiku a zisky z ní plynoucí zapomenout, a to jaksi samozřejmě.
Jedna věc je, že v globalizovaném světě soutěže a příležitostí se jedná o sebepoškozování, tj. o dobrovolné omezení možností a příležitostí pro obchodní vztahy s řadou asijských zemí nebo s Ruskem (kde jsme mohli těžit z tradičního postavení na ruském trhu a naší obchodní reputace). Jinou věcí ale je, když tento veskrze ideologický přístup, který neumí rozpoznat, kdy je čas principů, kdy rétoriky, kdy pragmatických postojů a rozhodnutí, podporuje konflikt mezi velmocemi.
Jednou ze záhad současné české zahraničněpolitické strategie (po roce 2004) je to, proč navzdory všem ideologickým a hodnotovým vyprávěním, nechápeme členství a EU a v NATO (čili v západních strukturách, které se zformovaly během a po ukončení studené války) jako ukotvovací platformu pro naši zahraniční politiku vůči zbytku světa – proč by Česko nemohlo obchodovat například s Čínou či Ruskem, když má za sebou tak silnou bezpečnostně-politickou alianci? Odpovědí je, že buď v pevnost tohoto ukotvení nevěříme, nebo není naše postavení v těchto strukturách ničím jiným než kvazi-vazalstvím, které nám poskytlo noty, podle kterých hrajeme. Jinak řečeno, samostatně se rozhodovat nemůžeme, abychom nekonkurovali našim „spojencům“.
Ještě větší záhadou ale je naprostá důvěra, kterou opakovaně prokazujeme velmocím, které ve svém portfoliu mají prokazatelně velmi nemorální kroky. Česko popírá premisy řady specialistů v oblasti mezinárodních vztahů, kteří upozorňují na to, že státy nikdy nemohou zcela spoléhat na jiné státy. Jistota o záměrech není ani mezi spojenci. Naopak, v českém případě je sázka na jednu velmoc jedinou „strategií“. Dokonce riskantně podporujeme jednu velmoc proti druhé a riskujeme přitom stabilitu i bezpečnost mezinárodního prostředí. Není to politika rovnováhy a jejího kolektivního hledání, je to hraní pokeru stylem „all in“ s velmi slabými kartami. Bohužel, pro Česko po celých sto let od obnovení samostatnosti stále platí, že je nesamozřejmým státem, tedy státem, který nikdy nebyl aktérem mezinárodních vztahů, ale spíše jejich objektem.
Česku prostě stačí mít pocit, že je na té „správné“ straně. Je to samozřejmě pohodlné a odpovídá to zřejmě i schopnostem dnešního polistopadového establishmentu. Hrát podle not, které nemusím sám za sebe pečlivě a pracně skládat, je samozřejmě mnohem jednodušší a pohodlnější. Diplomacie a strategie jsou pro malou zemi dlouhodobá dřina a bez talentů i odolnosti vůči nátlaku se neobejdou. „Franchizing“ naší zahraniční politiky do Washingtonu má jeden velký háček: o ničem, ani o vlastním osudu, nerozhodujeme, protože jsme s důvěrou vložili náš osud do rukou jiných. V časech, kdy se zatajeným dechem čekáme, zda se do sebe pustí dvě jaderné velmoci, je ta bezmoc do očí bijící. Nade vší pochybnost nemá Česká republika takové postavení, aby hrála první ligu. Co ale Česko v rámci své ligy dělá pro mír a stabilitu mezinárodních vztahů, pro hledání kompromisů, pro nalezení společné řeči a diplomacii? Opakovalo, že Rusko je hrozba? Podporovalo invazi do Iráku? Mlčelo k porušování mezinárodního práva a dvojím metrům? Pokud svět spadne znova do další hrozné války, neseme za její vznik vlastní díl odpovědnosti. Dost ale možná, že už nebude nikdo, kdo by nám pak tohle naše selhání připomněl…
Ilustrační obrázek: Autor – VitVit – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=20575108
http://casopisargument.cz/2018/04/12/za-valku-poneseme-odpovednost-i-my/