Za svobodu zaplatíme blahobytem
Letošní rok je rokem 100. výročí založení společného státu Čechů a Slováků. Tento historický fakt je nejčastěji spojován s osobou prvního čs. prezidenta T. G. Masaryka. Na jeho odkaz a jeho rezonanci v dnešní době a generaci se ptal publicista Stanislav Balík vysokoškolského pedagoga a historika médií Petra Žantovského.
SB: Má první otázka se váže na to, v čem je osobnost T. G. Masaryka inspirativní pro dnešní dobu?
PŽ: TGM je pro většinu z nás, co jsme jeho epochu nezažili, především symbolem, který představuje – z dnešního pohledu – velmi úspěšné období našeho státu a společnosti, hlavně pak vznik a rozvoj demokratických institucí a procedur. Prvorepubliková zastupitelská demokracie, ztělesněná zakladatelskými zásluhami TGM a jeho tehdejších spolupracovníků (i mnoha oponentů, samozřejmě), měla být vzorem obnovené demokracie po roce 1989. A navzdory všem pesimistickým hodnocením jsem přesvědčen, že se na onu tradici navázat v zásadě podařilo. Ještě stále zde máme pluralitní demokracii založenou na svobodných volbách. Že zároveň dochází k jistému bytnění a rozrůstání byrokratických principů nadnárodních elit (EU), je věc jiná, a těžko si dnes umíme představit, jak by ji hodnotil nebo jí čelil TGM.
SB: Jsou Masarykovy myšlenky stále v dnešní době použitelné a mohou mít ohlas?
PŽ: Nepochybně mnoho myšlenek, které TGM zastával a šířil, mají obecnou a nadčasovou platnost. Připomenu ty zásadní: Braňte pravdu! Buďte uvědomělý národ! Pečujte o velikost malého národa! Vyznávejte ideál humanity! Ctěte volnost a bratrství! Dbejte o kulturu slova a rozvíjejte školy a učitele!
To všechno jsou věty věčné a živé. Bojím se však, že v dnešní pokřivené době by za jejich vyslovení Masaryk nebyl veleben, nýbrž zatracován, neboť nepatří do slovníku současné „postmoderní“, všechny trvalé a konzervativní hodnoty relativizující či zcela negující doby.
SB: Jaký má vaše generace vztah k T. G. Masarykovi?
PŽ: Netroufám si mluvit jménem „generace“. Je mi 55 let, do škol jsem chodil v době, kdy jméno Masaryk bylo gumováno z učebnic. Ještě v roce 1988, kdy jsem uvedl ve své diplomní práci citace z Čapkových Hovorů s TGM, bylo to důvodem, proč jsem tu práci nesměl obhájit. Nemocná doba, která zapomíná nebo ignoruje své stavitele, prý skončila v listopadu 1989. Nu, nejsem si tím jist. Dnes sám na vysoké škole učím a podle mé zkušenosti je pro dnešní studenty Masaryk stejně zažloutlou stránkou nezáživného dějepisu, jako byl pro nás třeba Josef II.
Myslím, že se nedaří představovat TGM jako současného myslitele, s jehož některými myšlenkami můžeme polemizovat a z jiných se poučit. Stal se sochou na podstavci. A to je samozřejmě „zásluha“ mé generace, lidí, kteří v 80. letech studovali učitelství, ale učit se nenaučili. A tak meldují fakta, data a poučky, aniž jsou schopni přiblížit mladým lidem jejich dnešní smysl a význam. Protože, a to je podstatné, pomíjí se zde zcela potřeba nacházet souvislosti mezi jevy a osobami, epochami a trendy. Každá věc stojí sama o sobě a historie jako by začala včera. Nedostatek schopnosti – a hlavně potřeby – hledat souvislosti je příznakem velkého zhloupnutí. A hloupý člověk nebo národ je pak snadnou kořistí mediální a politické manipulace, protože si neuvědomuje, že je manipulován.
SB: Je podle vašeho názoru náš národ věrný odkazu našeho prvního prezidenta?
PŽ: Těžko říci. Nerad paušalizuji. Mezi mými přáteli jsou lidé, kteří věci vidí podobně jako já, a tedy bych o nich asi na vaši otázku odpověděl kladně. Jak je tomu s těmi ostatními, nevím. Ale pokud zúžíme onen odkaz na nejnižší společný jmenovatel, a to je humanita v nejobecnějším smyslu, pak myslím, že ano, náš národ nemá v podstatě agresivního ducha a sklony, volí mírové a pospolité soužití. Jen to má v dnešní době nesmírně těžké.
Ale uvedu jediný příklad – rozdělení federace v roce 1992. Proběhlo dohodou, mírumilovně, bez problémů. Také jsme mohli válčit, jako státy bývalé Jugoslávie. Nevím, zda tento sklon spíše se domluvit a dohodnout je dílem národní mentality, kterou Masaryk pojmenoval či zosobnil, nebo je to dílem jeho odkazu. A myslím, že to ani není podstatné.
SB: Byl podle vás TGM zastáncem tradičních hodnot, které jsou v přímém rozporu s bezpáteřním nihilismem současných evropských elit, které bez jediného výstřelu odevzdávají Evropu invazní armádě?
PŽ: Promiňte, to je trochu sugestivní otázka, která napovídá nebo přímo vyžaduje určitou odpověď. Asi víte, že jsem vůči oněm „evropským elitám“ velmi kritický. Příčinou mé kritičnosti je jejich nezájem o zájmy evropských obyvatel, občanů členských zemí. Jejich orientace na vlastní mocenský prospěch.
Ale abychom byli korektní, v každé době se dělo něco, co vyvolávalo oprávněnou kritiku. Vezměme si Mnichovskou dohodu a to, co jí předcházelo: cožpak to nebyla totální zrada domněle vyspělých evropských elit na základních hodnotách, jako je dodržování úmluv a společná snaha o mírové řešení věcí obecných? Byli jsme obětováni představě několika „elit“ o tom, jak se vrátí z Mnichova se slávou a triumfem. Vzpomeňte, byl to Chamberlain, který po příletu do Londýna prohlásil: „Přivezl jsem vám mír.“ A přitom svým kapitulantstvím pomohl přinést válku, do té doby nejhorší v dějinách. Ba ne, o geopolitice není dobré mít jakékoli iluze.
SB: Jak by podle vašeho názoru reagoval T. G. Masaryk na politiku multikulturalismu realizovanou EU a na bezpečnostní hrozby, které představují pro Evropu radikální islamisté a volný pohyb migrantů po Evropě?
PŽ: Na takovou otázku neumím odpovědět jednoznačně. Nezapomínejme, že TGM byl, dnešním jazykem, eurooptimista. Napsal: „Zajímejte se o vývoj v Evropě a ve světě. Státy se spojují, integrují.“ Ale také napsal: „Dbejte o to, aby se tak dálo na principech rovnosti: ‚Já pán, ty pán.‘“
Čili spekulovat o tom, jak by se TGM stavěl k otázce dnešní migrace, neumím. Tuším ale, že by se nejspíše snažil nepřipustit, aby o nás v tak zásadních věcech rozhodoval někdo jiný než my sami. Kdybych šel ještě dál, myslím, že by nepodepsal ani Lisabonskou smlouvu, protože v ní už je to zakotveno.
SB: Jsou naši občané podle vašeho názoru ochotni bránit svou zem? Jak by podle vašeho názoru bylo možné obnovit brannost našeho národa. Měli bychom se vrátit k základní vojenské službě? Měla by se otázka bezpečnosti stát prioritou? Měli bychom prohloubit bezpečnostní spolupráci se Slovenskem?
PŽ: Začnu od konce. Veškeré typy spolupráce, včetně bezpečnostní, jsou podle mého názoru užitečné a potřebné. Jsme si kulturně i historicky nejblíž, ale také zájmově, z hlediska geopolitického: ono pověstné „srdce Evropy“ je právě zde u nás.
Otázka bezpečnosti se asi (k mé pramalé radosti) stává prioritní, protože Evropa objektivně je v ohrožení své existence a my jsme součástí Evropy. Bojím se ale, že si to málokdo odpovědný uvědomuje. EU chystá jakousi „evropskou armádu“, ale jak se zdá, jde jen o další trafiky pro vysloužilé osoby z různých generálních štábů a ministerstev, a také úžasné odbytiště pro lobbující výrobce zbraňových systémů a jiných vojenských dodávek. Čili velký byznys. Ale skutečnou obrannou efektivitu, na kterou by mohla Evropa vsadit svou budoucí bezpečnost, zde opravdu nevidím.
A jestli by naši lidé byli ochotni jít do boje za vlast? Nevím, opravdu nevím. V osmatřicátém byly mobilizace dvě, obě vyhlásil a odvolal Edvard Beneš. Na obě narukovaly šiky oddaných a rozhodnutých obránců vlasti. Myslím, že zde Beneš, tím kapitulantstvím, založil na velkou nedůvěru občanů v politická rozhodnutí shůry. Lidově řečeno: kdo by chtěl bojovat za „tamty nahoře“?
SB: Jak si udržet suverenitu v rámci EU, která se stává stále více měkkou totalitou? Je Visegrádská čtyřka naší budoucností pokud EU přejde k sankcím pro nepřijetí migrantů na území těchto států?
PŽ: Pro Visegrád platí totéž, co jsem psal o Slovensku. Měli bychom zcela vymazat nepodstatné rozdíly (v Polsku militantní katolicismus, v Maďarsku latentní, a ostatně tradičně silný nacionalismus) a soustředit se jen na to, co nás spojuje. A to je společný postoj vůči škodlivým a naši budoucnost ohrožujícím rozhodnutím z Bruselu, Berlína, Štrasburku, Paříže. Jako s těmi Svatoplukovými pruty…
SB: Je Dublin 4 stejný jako Mnichov 1938? Měli bychom vzdorovat politice EU jako Poláci a Maďaři, nebo kapitulovat jako prezident Beneš v roce 1938?
PŽ: Opět: těžko se srovnávají historické události, k nimž dochází za různých historických okolností. Dublin 4 je arogantní vyjádření stavitelů toho, čemu někteří jízlivě říkají „Čtvrtá říše“.
Francouzský prezident nám před lety v jiné souvislosti, ale na tom nezáleží, jde o tu formu a postoj, vzkázal, „že právě jsme prošvihli poslední příležitost, kdy jsme mohli držet hubu“. Dublin 4 je pointou téhož. Už je jedno, zda „hubu“ držíme, nebo ne. Vrchnost se zařídí podle svého.
SB: Zradil Beneš Masarykův odkaz v roce 1938 a 1948? Jak hodnotíte rok 1968? Jak hodnotíte osobnosti Václava Havla a Václav Klause?
PŽ: To je mnoho otázek v jedné. Beneš nebyl silná osobnost. Stál ve stínu silné osobnosti Masaryka a do jisté doby se také dosti žárlivě vymezoval vůči Štefánikovi. Neměl pěkný vztah ke Slovákům – ještě v r. 1936, když navštívil Hlinku na jeho faře v Černové, šéf ĺuďáků jej ujišťoval, že Slováci z republiky neodejdou, pokud se s nimi nebude jednat jako s nějakou podřadnou kastou a začnou se plnit pittsburské a clevelandské dohody. K tomu ovšem Beneš nebyl ochoten a vyjádřil se v tom smyslu, že Slováky je třeba vést, protože si nedokážou vládnout sami. Dá se tedy lehce spekulativně říci, že tak trochu zkomplikoval předválečnou situaci sám Beneš. To bych mu asi vyčítal nejvíc.
V roce 1938 byl v úzkých, cítil se zrazen spojenci na Západě a Stalin mu nemohl pomoci bez spolupráce Francie, neboť tak to bylo stanoveno ve společné trojstranné smlouvě. Čili Beneš se nemohl na Stalina obrátit přímo, bez Francie. Znamenalo by to, že Stalin vyhlásí válku Německu, a to v té době nechtěl a nemohl, nebyl na ni připraven.
Benešovo selhání kolem Mnichova mělo objektivní i subjektivní důvody. Nicméně to, že prchl z republiky hned po Mnichově, nebylo dobré, protože tím vzal opět mnoha občanům důvěru v do té doby nepochybné jistoty, třeba víru v „prezidenta – budovatele“. Beneš v tom, obrazně řečeno, Čechy (a Slováky) prostě nechal jen proto, aby mohl v zahraničí vysvětlovat, že on je ten jediný legitimní československý představitel. Na podzim 1938 mu ještě nic nehrozilo, nikdo po něm nechtěl, aby se podílel na režimu 2. republiky a každý by jeho vnitřní rezistenci pochopil, možná by jeho fyzická přítomnost v republice, aspoň do března 1939, byla i pro mnohé symbolická a posilující. Takto to vyřešil jen sobecky.
V roce 1948 také patrně nemusel přijmout demisi ministrů a otevřít dveře Gottwaldovi. Ale to se hodnotí asi ještě hůře. Nezapomínejme, že to bylo po válce, kterou vyhrál Stalin, bylo zde obrovské spontánní prosovětské nadšení, Gottwald vyhrál v české části republiky volby, a to dost přesvědčivě, slovo komunista nemělo všeobecně negativní, spíše pozitivní odezvu. Navíc byl Beneš na konci fyzických sil. To se špatně soudí.
Rok 1968 měl opět dvě tváře. Na jedné straně vnitrostranický boj o koryta mezi stalinistickými „konzervami“ typu Novotného, a „reformisty“ kolem Smrkovského a Dubčeka. Ale dějiny jsou poťouchlé. Málo se ví, že Dubček se stal poslancem parlamentu „díky“ tomu, že byl v politickém procesu pověšen jeho krajan Clementis. A kdo otevřel dveře rehabilitacím odsouzenců z 50. let? Přece Novotný. Po smrti Zápotockého chtěly nejstalinističtější kruhy v KSČ za prezidenta Viliama Širokého (to on byl hlavním tvůrcem Clementisova odsouzení), a jen na zásah „reformnějšího“ Chruščova nastoupil Novotný. Dějiny prostě nejsou černobílé.
Druhá tvář roku 1968 byla ta, kterou pociťovali normální lidé, nezainteresovaní v mocenských bojích. Od konce 50. let docházelo k uvolňování, vzrůstala naše ekonomika (vzpomeňme „bruselský“ styl designu, rozmach automobilismu, uvolnění módních vln atd.). Proto v období Pražského jara nezněla otázka socialismus ano nebo ne, nýbrž jaký socialismus. Třeba ten s lidskou tváří.
Vzpomeňte, ještě na jaře 1990 před volbami ve výzkumech veřejného mínění se většina respondentů vyjadřovala ve prospěch navázání na dubčekovsky reformovaný socialismus. Slovo kapitalismus u nás většinou nemělo žádný obsah, a pokud, tak zkreslený nebo naopak idealizovaný, ale spíš z naivity než ze zkušenosti. To, že nebyl oživen nějaký reformní socialismus, bylo produktem mezinárodního vývoje. Ten byl už tehdy transponován k nám přes Václava Havla, poslušného vykonavatele mezinárodních (západních) zájmů. A nebyl nikdo, kdo by vzdoroval, ani uvnitř, ani vně.
V Rusku vládl neschopný opilec Jelcin a u nás se Václav Klaus a jeho tým pokoušel sladit Havlovy moralistní fráze s oživením ekonomiky formou odstátnění, jak se inspiroval u Thatcherové. Proto Klause vnímám jako prvního samostatně myslícího politika a tvůrce ekonomické reformy, ať už ji kdo hodnotí jakkoli. Klaus byl ten, kdo názorně předvedl, co je kapitalismus. A opět: ať už k tomu máte vztah jakýkoli. On je tvůrce českého polistopadového kapitalismu. Jako byl Rašín tvůrce kapitalismu prvorepublikového.
SB: Končí období liberálního socialismu u nás po vítězství Babiše a znovuzvolení prezidenta Zemana?
PŽ: Co je „liberální socialismus u nás“? Tady v posledních letech vládla skupina spíše úředníků než politiků v čele s B. Sobotkou, co žádnou politiku nedělali, jen poslušně prováděli pokyny, které dostali z EK. V podstatě jen nosiči vody. To nebyl ani socialismus, ani liberální, ve smyslu těch slov. To bylo jen provozování byrokratického systému řízeného z ciziny.
Tento způsob vládnutí zcela určitě není po vůli prezidentu Zemanovi. A vzhledem k průběhu předvolení kampaně, která měla podobu hysterické kampaně „všichni proti Zemanovi“, je jeho opětovné vítězství opravdu důkazem vůle většiny voličů držet se spíše Zemanovy politiky než sobotkovské nepolitiky.
V tuto chvíli nedokážu odhadnout, jak bude vládnout Andrej Babiš. Nicméně sám o sobě říká, že není politikem idejí, ale pragmatické praxe, chce řídit stát jako firmu, tedy ryze ekonomistně a účelově. To může být možná efektivní z hlediska národního hospodářství, ale myslím, že dřív nebo později se bude muset i pan Babiš vybarvit ideově. Protože ho k tomu donutí mezinárodní situace, postoj země k Visegrádu a EU atd., a to jsou výsostná politika, k nimž nestačí ani to nejsofistikovanější účetnictví.
Bojím se spíše něčeho jiného. Že z politiky obecně mizí ideologie, jak říkal už před pár lety Václav Klaus. A dělat politiku jako správu věcí veřejných, aniž máte jasné hodnotové (chcete-li ideové) registry a parametry, dlouhodobě nejde. Že to jen urychlí nástup sil, které ideologii mít budou, a ta se bude jmenovat „pevná ruka“.
Bezhodnotovost Výmarské republiky vedla k Hitlerovi. Nechci malovat čerta na zeď, ale člověk ze své podstaty potřebuje nějaký pevný bod, a tím není nové auto nebo oblečení, ale nějaká soustava hodnot, které rámují mé jednání. Postmoderní přístup, že hodnoty nepotřebujeme, hlavně když je dostatek a spotřeba, vede k nástupu nějakého extrému.
SB: Je nutné podle vašeho názoru druhé národní obrození k záchraně našeho národa, který se vydal cestou nihilismu a multikulturalismu? Jak vidíte budoucnost našeho národa?
PŽ: Rozhodně bych nemluvil o budoucnosti jednoho národa. Možná nejblíže k tomu, co máte na mysli, je praktické spojenectví v mezích Visegrádu. Mně by se dokonce líbilo, kdyby byl rozšířen o Rakousko a třeba i Slovinsko. To je region, který má sdostatek společných existenčních zájmů a nakonec taky společnou historii. Nemyslím návrat k rakousko-uherské monarchii, ale společenství národů a států spjatých společným osudem – malé národy s velkým úkolem na rozmezí geopolitických Mogulů – mezi Západem a Ruskem.
SB: Máme šanci provést národní revoluci v duchu Poláků a Maďarů?
PŽ: Ale oni neprovedli žádnou národní revoluci, jen víc vzdorují dirigistickým snahám z EU, což samo o sobě je úžasné a sympatické, ale nestačí to. Na druhou stranu Poláci a Maďaři dali jasně najevo, že si cení svoji svébytnost a právo na svobodné rozhodování, a to je nezbytný první krok k jakékoli emancipaci.
Nechali jsme se kolektivně vtáhnout na základě lživých prognóz do superstátu, který nám není vlastní a který rozhoduje proti našim zájmům.
V roce 1996, když jsme do EU podávali přihlášku, ani v roce 2004, kdy proběhlo referendum o vstupu do EU a byli jsme formálně přijati za členy, nikdo po pravdě neřekl, že EU míní směřovat od všeobecně výhodného společenství volného pohybu osob, zboží a kapitálu k byrokraticky sešněrovanému superstátu, kde se na běžícím páse porušuje princip subsidiarity (o záležitostech náležejících nižší rozhodovací úrovní se rozhoduje o mnoho pater výše). Věřím, že kdybychom tehdy věděli, do jaké EU vlastně vstupujeme, většina by v referendu byla proti. V obchodním světě se tomu říká klamavá reklama. V politickém světě prostě neomluvitelná politická lež.
Ptáte-li se, zda věřím v možnost „czexitu“, pak ano, věřím. Ale jsem si jist, že nás za to „bruselské“ velmoci budou strašlivě trestat a bude nás to stát hodně odříkání. Možná za svobodu zaplatíme blahobytem. Ale bude to svoboda. Co je víc?