Velevážená paní starostko Maltz-Schwarzfischerová, naše hostitelko, slavnostní shromáždění, podruhé jsme uslyšeli na sudetoněmeckém dni historickou řeč, kterou nás poctil Daniel Herman. Děkuji mu ze srdce. Horst Seehofer řekl, že vše, co se událo v Bavorsku dvakrát, stává se tradicí. Takovou tradicí jsou proslovy D. Hermana. Tradicí je i to, že i pan Pavel Bělobrádek je u nás podruhé, protože patří k nám. Milý Pavle, to mne velmi těší. Danieli, dvakrát jsi ke mně přišel v evropském parlamentním boji a podpořil jsi mne. Děkuji i za to. A co se týče pana Arnošta Markse a jeho dcery – bez nich by se téměř nemohl konat sudetoněmecký den.

Proč se o tom zmiňuji, milí krajané? Všichni víme, že v životě jsme jednou nahoře a podruhé dole. Vím, že je to pomíjející. Avšak to, co je trvalé, to, co dává sílu, co opravdu lidi spojuje, je stálost přátelství, vztahu partnerství. Jsem velmi šťastný a hrdý, a proto posílám dík všem Čechům, sudetským Němcům, Němcům, Bavorákům, kteří přispěli k tomu, že toto česko-sudetoněmecké-bavorské spojení, které bylo před několika založeno, vydrželo všechny výkyvy našich vztahů, zůstalo stabilní i v dobách, kdy v České republice nebo u nás panovaly nestabilní poměry. Proto jsem šťasten a plný důvěry v budoucnost.

Centrální roli v tomto procesu hraje Řezno. Od doby křtu českých knížat v raném středověku až dodnes s univerzitou. Řezno je kompetentní centrum pro německo-české vztahy i vztahy v dunajském prostoru a v regionech střední a východní Evropy. To spojuje. To vede k pospolitosti v době, kdy naší Evropě hrozí neklid. Nemluvím poprvé v tomto sálu, pod císařským baldachýnem svaté říše římské. Tato svatá římská říše je zvláštní státní formou, nadnárodním právním uspořádáním, trvajícím 1000 let. V této říši se mluvilo česky, německy, francouzsky, italsky, slovinsky, polsky. Byla to nadnárodní instituce. Můžeme říci, že stálý říšský sněm, konaný v této místnosti. byl předchůdcem evropského parlamentu. Zde seděl i český vyslanec, zástupce království českého, které mělo výsostní postavení mezi panstvem Svaté říše římské. Bylo to totiž jediné uznávané království v tomto multikulturním útvaru. Tato historie je listem slávy. Je to náhoda, že udělování Karlovy ceny se z určitých důvodů odehrává zde v rámci evropské slavnostní chvíle?

Předávání cen se obvykle odehrálo ráno. Svatá říše římská, kterou rozhodně chceme zapojit do našeho sudetoněmeckého dne v Řeznu, je spojena s Karlem IV., velkým Evropanem. Mluvil německy, francouzsky, italsky, latinsky a česky plynně. Ustanovil právní řád, který přetrval mnoho staletí, byl nadnacionální a platil pro všechny. Musím však říci – mluvil jsem o tom již při udělování ceny Maxi Mannheimerovi – že za jeho panování se udály jedny z nejhorších pogromů 14. století. Nelze to popřít a my to nepopíráme. Na tomto příkladu vidíme, že dějiny musí být posuzovány rozumně. Nelze je romantizovat a glorifikovat, ani zatracovat. Dějiny jsou základem, na kterém stojíme. Dějiny jsou minulostí, ze které se musíme poučit. Karle IV. svými světlými stránkami, ale i těmi temnými, ukazuje cestu k rozumnému, fundovanému, kreativnímu a do budoucna orientovanému pojetí dějin. Na tomto pozadí poctěme dnes velkou Evropanku, Charlotte Knoblochovou.

Moje velevážené dámy a páni, je to téměř na den přesně, kdy jsme před 25 lety, spolu se Stephanií Waldburgovou, Vás navštívili, paní Knoblochová, a to ve staré synagoze. Byl jsem tehdy jen před několika týdny zvolen do evropského parlamentu a chtěl jsem proto se představit na několika místech našeho Mnichova. Na návštěvu u Vás nikdy nezapomenu. Bylo to jako – promiňte, že to tak trochu drze říkám, láska na první pohled. Hovořili jsme přirozeně o dějinách a jejich temných stránkách. Poté jsme si ale náhle uvědomili, že máme hodně společného při úvahách o budoucnosti. Byla jste nadšena tím, co Evropa potřebuje, jak provádí křesťansko-židovskou spolupráci. Jako věřící – judaismus je starší sestrou křesťanství, jsme se bavili o budoucnosti víry v sekularizovaném světě. Rozvinuli jsme mnoho myšlenek. Krásné na paní Knoblochové je to, že je velká dárkyně. Kvůli svému osudu by mohla říci: „Za to, co jsem vytrpěla, mí rodiče, moji přátelé též, bych mohla být tou, která má dostat“. Je však naopak velkou dárkyní. Mnichovu – největšímu sudetoněmeckému městu – darovala nové židovské Centrum ve středu města. Jsme na něj hrdí. Paní Knoblochová se stala čestnou občankou města. Již jen proto si velmi zasluhuje Karlovu cenu. Děkuji Vám za to. Vždy jste vyhledávala kontakt s námi – sudetskými Němci. Tak například nemohu zapomenout na úmrtí vdovy Oskara Schindlera. Na její návrat z Jižní Ameriky do Adalbert – Stifter - Heim ve Waldkraiburgu. Emilie Schindlerové se odstěhovala po válce do Buenos Aires, má velké zásluhy na záchraně tzv. Schindlerových Židů; v literatuře bylo na to většinou zapomenuto. Byl jsem tehdy v Buenos Aires jako host tamějšího sudetoněmeckého landsmanšaftu. Navštívil jsem E. Schindlerovou v jednom místním starobinci. Řekli mi tam, že tato paní pomalu zapomíná španělštinu, kterou léta mluvila. Mluví prý jen severomoravským nářečím její vlasti. Stává se to často, že lidé ve stáří ovládají jen svou řeč z mládí. Potom řekla: „Pane Posselte, chci domů.“ Přemýšlel jsem, co myslí pod slovem „domov“. Když jsem ji potom dovedl do Schönhengstgau, žili tu lidé, kteří mluvili jinou řečí, kteří tu tehdy nežili. Čeští sousedé tam byli, ale neexistoval tu žádný německy mluvící ostrůvek, ve kterém vyrostla. Co znamenalo pro tuto paní „být doma“? Podařilo se nám ji umístit v Adalbert – Stifter - Heim v Bavorsku, ale po cestě zemřela. Jejím domovem je nyní čestný hrob ve Waldkraiburgu.

Tento pohřeb byl velkou událostí. Paní Knoblochová, bylo mi ctí společně s Vámi uctít tuto velkou hrdinnou Němku, která tolik udělala pro pronásledované Židy. Dalším Vašim přínosem byla Vaše stálá podpora našeho krajanského sdružení a našeho muzea, a to nejen politicky a kulturně, ale i činy. Byla jste u položení jeho základu. Ještě dnes jsem dojat při vzpomínce na požehnání základního kamene řezenským biskupem Rudolfem Voderholzerem a tehdejším rabínem. D. Herman to vyjádřil velmi výrazně. Toto soužití Němců, Čechů a židovské kultury se skvělo v křesťanské kultuře českých zemí. Tak tomu bylo po staletí - české království s moravským markrabstvím a slezským vévodstvím. Bez židovských obyvatel a jejich tradic by nebyla ani německá, ani česká kultura tím, čím byla a díky Bohu opět v rámci možností je.

Kromě toho Ch. Knoblochová udělal přirozeně něco, co považuji za rozhodující. Je to bojující, planoucí Evropanka. Byla nebo je víceprezidentka Židovského světového kongresu, byla předsedkyní Ústřední rady Židů v Německu a je ve vedení kulturního spolku Mnichova a Horního Bavorska. V této funkci – bylo to asi před šesti nebo sedmi lety, milá Barbaro Stammová, bylo nám oběma jasné, že se něco velkého v Evropě děje, držela evropský kurs, který je dnes viditelně úspěšný. Považuji za velmi důležité, kdy nacionalismus opět zvedá hlavu, vystupovat jasně proti těm, které můžeme nazvat bezstarostnými populisty. Jedná se o pravicové či levicové extremisty, kteří chtějí v Evropě zničit demokracii. Paní Knoblochová, vystupujete tak jako dříve s neuvěřitelnou smělostí proti těm nacionalistickým rušitelům.

Důkazem toho byla Vaše řeč, kterou jste nedávno pronesla na zemském sněmu. Mnoho lidí protestuje v klidu svých světniček nebo před televizory, ale veřejně jak to činí paní Knoblochová se odváží jen málokdo. Proto děkujeme Bohu, že máme tuto Charlottu Knoblochovou, přítelkyni sudetských Němců, bojovnici proti nacionalismu a intoleranci, bojovníci za vzájemné posilování křesťanství a judaismu. A pro obnovení Evropy na základě víry proti všem démonům, kteří občas se vynoří. Proto je pro mne zcela zvláštní pocta, že mohu dnes jménem sudetoněmecké národnostní skupiny propůjčit naši Karlovu cenu velmi vážené paní Knoblochové.

Pro České národní listy texty volně a kráceně přeložila Ing. arch. Nina Žečeva, Brno, 10.7.2019

Redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov