Z projevu D. Hermana v Letech

V r. 2014 měl pan ministr Herman velké vystoupení v Letech u Písku, kde se vzpomínalo na oběti romského holocaustu. Nechme stranou otázku, zda v Letech byl pracovní tábor pro Romy nebo se jednalo o koncentrační tábor.  Řada pramenů mluví o pracovním táboru, který v létě r. 1942 měnil svou podobu. Podstatnější jsou však následující slova pana ministra: „Není možné svalovat vinu je na fašistické Německo. S plnou pokorou je třeba vyznat, že tento koncentrační tábor pro Romy byl veden příslušníky protektorátní policie. Ve své hrubosti a surovosti se příliš nelišili od německých nacistických katanů v jiných koncentračních táborech.“ (Právo, 2. srpna 2014, str. 2, V Letech uctili památku obětí romského holocaustu, Pavel Orholz) A je hotovo. I my, Češi, jsme měli svůj koncentrák, který jsme vedli téměř stejně jako němečtí smrtihlavové. Že Himmler ze strachu před trestem spáchal sebevraždu, víme. Trestu smrti by jistě neušel. Jak to však bylo s R. Bienertem po válce? Byl postaven před Národní soud, který ho odsoudil na tři roky vězení za kolaboraci s nacisty, nikoliv za zločiny proti lidskosti, nikoliv za to, že by měl na rukou českou krev. Kdyby Lety  a Hodonín byly vedeny jako koncentrační tábory, které se ani moc nelišily od těch německých, jak tvrdí pan ministr, tak R. Bienert by u Národního soudu skončil mnohem a mnohem hůře. Nebo si snad pan ministr  myslí, že Národní soud by měl pro české obdoby německých smrtihlavů nějakou slabost? Ne, jistě neměl! Špatně by skončili i všichni další Češi, kteří by se chovali k vězňům tak, jak bylo pravidlem v německých koncentračních táborech. A my víme, že k takovým procesům nedošlo.

O přísnosti lidových soudů k pachatelům svědčí jejich činnost a vynesené rozsudky. Jimi „bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo  značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.“ (Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti, na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé dne 29. května 1947)

Znovu zdůrazňuji, že nikde jsem nezaznamenal, že by strážci v táborech v Letech či v Hodoníně byli za spáchaná zvěrstva postaveni před soud a odsouzeni.   A právě i tento fakt, mne vede k závěru, že  výše uvedené  tvrzení páně ministra, jak jsem přesvědčen, je hrubá nepravda, která špiní naši minulost. Ostatně i takto podobně nás „vychvaluje“ SL. Československá republika, pokud byla samostatná, nezřizovala koncentrační tábory ani pro Židy, ani pro Romy, ani pro politické odpůrce, jak se dělo od r. 1933 v nacistickém rajchu. V ČSR byl jediný skutečně demokratický stát ve střední Evropě. Panství zákona bylo zde domovem. Holt časem se poměry začaly měnit. Po Mnichovu to začalo a protektorátem pokračovalo. Co nařídili Němci, to platilo ve zbytkovém Československu a plně v protektorátu. Nikdo z Čechů,  kromě několika kolaborantů a pomatených fašounů, neměl zájem na odstraňování Židů ze společnosti, na jejich deportaci do koncentračních táborů a následné zavraždění. Protektorátní režim Němci neustále přičinlivě a horlivě  přizpůsobovali  obrazu svému.

A tak 24. června 1942 nařídil protektorátní ministr vnitra Richard Bienert provedení soupisu českých a moravských Cikánů (na základě soupisu potulných cikánů, provedeného již mezi 1. červencem 1928 a 15. srpnem 1929) a jejich deportaci do táborů v Letech a Hodoníně. Soupis a deportace proběhly počátkem srpna 1942. Zaměření tábora se tedy změnilo, ze 113 vězňů evidovaných v červenci 1942 v táboře zůstalo 20 vězňů, převážně romských mužů, kteří se okamžitě stali vězni cikánského tábora, aby byli nápomocni při rekonstrukci tábora pro nově příchozí z deportací

Když v prosinci 1942 rozhodla berlínská vláda postavit Cikány na stejnou úroveň s Židy,  Heinrich Himmler nařídil jejich deportaci do vyhlazovacího tábora Osvětim – Březinka.

Prvních 94 dospělých bylo deportováno do Osvětimi již 3. prosince, další deportace zdržela tyfová epidemie. Na zásah Jiřího Letova z protektorátního ministerstva vnitra a německých policejních orgánů byl Josef Janovský pro neudržitelnost poměrů v táboře odvolán a nahrazen Štefanem Blahynkou z tábora v Hodoníně.

Další deportace do Osvětimi - Březinky proběhly v březnu až květnu 1943, kde byla většina deportovaných v noci z 2. na 3. srpna 1944 povražděna. Zbylých asi 200 osob bylo z Letů propuštěno či přemístěno do jiných zařízení. 6. srpna 1943 byl tábor Lety oficiálně uzavřen. Genocida českých a moravských Romů a Sinti byla pravděpodobně nejdůsledněji provedenou genocidou 2. světové války. Z internovaných v Letech ji přežilo asi 300 osob. Tolik internetové materiály.

Jak se bránit proti D. Hermanovi a jemu podobným, kteří usilují dodatečně o to, abychom i my v ČR uznali, že jsme měli v době války svůj koncentrák v Letech, hlídaný českými zloduchy. A tak jsme se dostali na úroveň, alespoň v něčem, německých nacistů. Domluvou a slušným slovem, věcnými argumenty to nejde. Doporučoval bych proto podobný způsob, kterým se brání Poláci. Za lži o českém koncentráku v Letech a jejich českých hlídačích trestněprávní odpověď. Jinak se těchto a podobných lží a lhářů nezbavíme. Zatím nás stáli téměř půl miliardy korun. Kolik to budě dělat zítra a co vše dalšího s tím ztratíme?

Připravil dr. O. Tuleškov