Z historie jednoho povstání

Když se 24. února 1945 sešlo v bytě Josefa Kubáta poprvé pracovní prezídium České národní rady, byl to nesporný úspěch.

Česká národní rada vznikla z iniciativy moravské odbojové organizace Rada tří, ilegální Ústřední rady odborů a čtvrtého prozatímního ústředního vedení KSČ. Její formování probíhalo od podzimu 1944, kdy se podařilo pomocí různých kontaktů propojit Radu tří se skupinou ilegalistů v oficiální Národní odborové ústředně zaměstnanecké. Kolem tohoto centra se pak poměrně rychle vytvořil okruh menších odbojových skupin i jednotlivců, ke kterému na přelomu let 1944-1945 přistoupilo nově ustavené čtvrté ilegální vedení KSČ v čele s Josefem Smrkovským.

Utváření nového vrcholného orgánu domácího odboje bylo usnadněno především tím, že hlavní organizace v tomto seskupení stály na socialistických pozicích. Česká národní rada tak od počátku vznikala jako názorově vyhraněný politický orgán, v němž klíčové postavení zaujímali komunisté a levicoví sociální demokraté. K tomu nedošlo náhodou. Byl to logický odraz stavu domácího hnutí odporu, v němž po rozbití Přípravného revolučního národního výboru gestapem v létě 1944 chyběla ilegální organizace, která by mohla být svou autoritou komunistům rovnocenným politickým partnerem. Ilegální odborové vedení bylo zcela v komunistickém vlivu a Rada tří, která jinak důsledně podporovala prezidenta Beneše, se hlásila vedle demokratických i k socialistickým principům.

Vzhledem k těmto okolnostem byly představy České národní rady o poválečném uspořádání republiky značně radikální, a nutno dodat, že v bodech namířených proti „kapitalistickým kořistníkům a příživníkům“ přesahovaly i pozdější program košické vlády. Jako příklad lze uvést ekonomické požadavky, které vycházely z ryze socialistických zásad: „Stát, tvořený v převážné většině pracujícím lidem, převezme do své správy veškeré podniky průmyslu kovodělného, chemického, potravinářského a stavebních surovin, peněžnictví, soukromé pojištění a lesní majetky. Tím dostane se lidu, jakožto demokratickému orgánu státní moci, patřičného podílu na její správě a bude zajištěna úspěšná hospodářská výstavba naší vlasti. Řízené hospodářství zamezí krizím a nezaměstnanosti a zajistí pracujícímu lidu spravedlivý podíl z národního důchodu. Sjednocenému revolučnímu odborovému hnutí bude vyhrazen náležitý podíl na řízení sociální a hospodářské politiky osvobozené vlasti. Velké zemědělské majetky buďtež zespolečenštěny! Budiž do důsledků provedena zásada: půdu těm, kdož na ní pracují! Zvýšením hospodářské a kulturní úrovně drobného zemědělského lidu bude zamezeno vylidňování venkova. Společným obhospodařováním velkých zemědělských celků a komasací [scelováním pozemků - pozn. aut.] středních a drobných usedlostí bude usnadněna a zdokonalena práce zemědělského lidu. Živnostenskému a řemeslnickému stavu budiž po vyřazení nekvalifikovaných sil věnována náležitým plánováním účinná péče. Plánovitou bytovou politikou bez ohledu na zájmy mnohonásobných majitelů domů a stavebních míst bude zajištěno všem občanům zdravé a levné bydlení... “

Vznik České národní rady byl tudíž nesporným úspěchem domácího vedení KSČ, které se po zásazích gestapa znovu obnovilo teprve v prosinci 1944. Na vytvoření nového ústředního výboru se významně podílela komunistická mládežnická organizace Předvoj, jež působila v řadě míst protektorátu a disponovala i technickým zázemím pro vydávání ilegálního tisku a letáků. V novém vrcholném orgánu

zástupci Předvoje zaujali prakticky polovinu míst. Vladimír Koucký měl na starosti tiskovou techniku, Jiří Hájek zajišťoval spojení s venkovem a Lumír Čivrný zodpovídal za spolupráci s nekomunistickými odbojovými skupinami. Druhou část výboru tvořili zkušení komunističtí funkcionáři. Josef Smrkovský se stal předsedou, František Šiška řídil ilegální buňky v Praze a jejím okolí, Václav David se jako záložní důstojník staral o vojenské otázky a Josef Knap byl pověřen prací v ilegálním odborovém hnutí.

Rozdělení funkcí celkem zřetelně dokumentovalo posun v komunistických odbojových koncepcích. Program partyzánské války, v měřítku celého protektorátu ostatně jen těžko realizovatelný, postupně ustupoval do pozadí a na jeho místo se dostávala politická strategie spojená s blížícím se koncem války. Ta měla spočívat, v souladu s tím, co bylo pražským komunistům známo o představách Gottwaldova moskevského vedení, na dvou základních pilířích. Prvním byly národní výbory, jež z iniciativy KSČ měly vznikat jako orgán nové lidové moci na všech úrovních a vytvářet si k plnění osvobozovacích úkolů vlastní bojové oddíly. Druhý pilíř, budovaný již vyloženě pro dobu po osvobození, pak představovalo takzvané sjednocení dělnické třídy provedené na bázi revolučního odborového hnutí. Už v únoru 1945 ilegální Rudé právo zdůrazňovalo, že tuto otázku nelze odkládat až na dobu po osvobození a už teď je třeba snažit se „přetvořit odbory v revoluční nástroj dělnického hnutí“.

Výňatky z knihy – Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945 (Historie jednoho povstání), str. 9-11,  vydáno r. 2005 v Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 80-7106-740-7