Vzhůru na Václavák do útoku proti pravdě

Prezident Zeman ve svém inauguračním projevu neučinil nic víc, než řekl to, co všichni dobře víme – že totiž Česká televize není nestranná a že tzv. drží klandr hlavně jedné politické straně u nás, nesoucí název TOP 09.

Pravda, která už má vousy a nové na ní bylo jen to, že ji u nás poprvé a též konečně vyřkl vysoký politik, byla tedy venku – a začala mela. Odstartovaná demonstračním odchodem 15 politiků TOP 09, ODS, KDU-ČSL a STANu z Vladislavského sálu pokračovala v sezení těchto demonstrujících v restauraci U vola, které se usneslo, že celou tuhle hrůzu má na svědomí onen nešťastný den, kdy parlament odhlasoval prezidentskou volbu vším lidem, který je ovšem pro tak náročný úkol buď neinformovaný, jak správně hlásá herec Vetchý, nebo nevzdělaný, jak taktéž správně tvrdí novinářka Petra Procházková.

Nejspíš jen u tohoto konstatování tam nezůstalo, jak vyplývá ze včerejšího rozdávání filmových cen Český lev na pódiu pražského Rudolfína, na němž ještě před televizním přenosem přečetl režisér Jan Svěrák text, nazvaný Pět vět na obranu České televize. Vyzval v něm politiky k zastání se České televize a pak mezi hosty rozdal podpisové archy, ve kterých se měli všichni podepsat pod text, označující Zemanovu pravdu z Vladislavského sálu za největší útok na nezávislost ČT od televizní krize r. 2000.

To ovšem nebylo všechno. K mikrofonu se dostala i režisérka Sommerová – a na místo díků za svůj lvem oceněný dokument, pronesla projev, ve kterém prohlásila, že Česká televize nepatří oligarchům, ale nám občanům.

U čehož bych se rád zastavil. Protože např. já, třebaže se též považuji za občana, nemám vůbec pocit, že by mi ČT patřila – a to ani v tom nejmenším. A jsem si jist, že kdybych se zeptal tisíce lidí na ulici, řekli by mi všichni do jednoho, že ani oni se necítí být vlastníky ČT, a nepochybuji o tom, že větší polovina těchto dotázaných by k mé otázce připojila slova, která se ve slušné společnosti nehodí vyslovovat.

Slušně je tedy vyslovím já. Jak bych probohasvatého mohl mít pocit, že mi patří něco, co mi od rána do večera lže, až se mu od huby práší, co mi vtlouká do hlavy základní poučku dneška, že Rusko je hrozba a USA jsou záštitou míru, když ze sta a tisíce příkladu vím, že pravda je opačná. Když ten notorický lhář mluví skutečně tak, jako kdybych poslouchal Kalouska či Schwarzenberga a z jejich povídání se mi jako vždy ježily vlasy hrůzou. Když mi svou nikdy neochabující lží ztrpčuje život tak, že se na tu krabici, z niž jeho hlas vychází, dívám nikoliv jako na přítele, kterého bych doma samozřejmě rád měl, ale na bídáka, který kolem mě s očima podlitýma krví obchází a svým klamstvem a podvody mi ubírá roky života. A který mi – a to je na celé věci to nejsmutnější - bere víru v to, že přece jen snad kráčí svět správným směrem a že pravda přese všechno nakonec zvítězí.

Tak se tedy trápím já, ale určitě ne např. režisérka Sommerová. Ta se oddává slastnému pocitu, že jí Česká televize patří, a není v tom žádnou průkopnící. Už ve zmiňovaném roce 2000 prožíval stejný pocit herec a moderátor Jan Kraus, když řekl: „Tahle televize je naše a nedáme si ji nikým vzít“!

Takže na středeční protestní manifestaci na Václavském náměstí, k níž vzešla výzva ze zmiňovaného předávání Českých lvů a která má proběhnout pod heslem: Zemane - my ČT nedáme! budou oba tito „takymajitelé ČT“ jistě přítomní, a budou tam s nimi juchat a protestovat všichni, kterým se, stejně jako jim zdá, že jim ČT patří, a že už z tohoto prostého důvodu nemůže mít chybu.

Já ovšem budu chybět, ale docela rád bych přivítal sraz, na kterém se na rozdíl od párty pod koněm bude vyzdvihovat pravda.

Lubomír Man