Vstoupili jsme do epochy nedůvěry

10.5.2018 Ivo Šebestík

Ivo Šebestík píše o to, proč jsme vstoupili do éry nedůvěry a jaké dramatické důsledky to má pro společnost, politiku a stát.

Staří Řekové a Římané soudili, že vývoj lidské společnosti směřuje od lepšího k horšímu. Charakterizovali to nejlépe, jak uměli, to jest na příkladu drahých kovů. U básníka Ovidia byl na počátku věk zlatý, v němž lidé byli úžasní a málem dokonalí, ale potom to šlo s nimi s kopce, tedy přes stříbro a bronz až po železo. Železem, jež bylo kovem také básníkovým a jeho současníků, měl úpadek člověka skončit. Ach, svatá ty antická prostoto!

Někdy od časů osvícenských uvažujeme přesně naopak, když soudíme, že člověk a jím vytvořené společenské útvary se naopak generaci od generace vylepšují. Ještě donedávna to tak skutečně i vypadalo, tedy za předpokladu, že jsme dokázali abstrahovat od několika výrazných skoků zpět k nejhlubšímu barbarství, jaké lidstvo stíhaly časech apokalyptických válek. Ale tak nějak celkově se skutečně zdálo – což byl svůdný klam vědecký a technologický – že osvícenští optimisté měli pravdu. Vezmeme-li to čistě po stránce praktických možností, a opět dokážeme-li abstrahovat od ostatních sfér lidství, zejména lidství kulturního, pak se zdá, že optimismus pokroku zůstává v platnosti stále.

Jenomže příroda je hravá a lidské pýše klade do cesty velice záludné překážky. Ty překážky plodí otázky a jednou z nejdůležitějších je, jak asi mohou vypadat život lidský, život politický a život společenský, odstraní-li se z něj důvěra?

Epocha v tomto rozsahu v dějinách dosud nevyzkoušená

Mám zde na mysli důvěru nikoliv takovou, která spojuje dva a více lidí stojících v hierarchickém smyslu na stejné úrovni, ani důvěru v rodině, mezi přáteli či vzácné příklady vzájemné důvěry v kolektivech na pracovištích. Možná i zde dochází k negativnímu posunu, nicméně podstatná devalvace v našich časech a v našem civilizačním okruhu zasahuje stavbu elementární důvěry ve společnost, v její instance a instituce, reprezentanty, v celý systém ba i v právo. Zkrátka, důvěru ztrácejí základní pilíře, na kterých stojí společnosti a státy, nebo i celé civilizační okruhy, což znamená, že přichází epocha v tomto rozsahu v dějinách doposud nevyzkoušená. Velká epocha bez důvěry!

Jak mají žít lidé, dokonce občané nadaní demokratickými právy, v systému, ve kterém nemohou věřit politickým stranám a hnutím, a to dokonce ani těm, které sami volí v demokratických volbách? Jak mají tito lidé cítit sepětí se svou zemí, pokud stát, ve kterém žijí, zkorodoval ve všech dříve úctyhodných a respektovaných institucích a reprezentacích? Jakoupak kvalitu má asi demokracie, když její volení zástupci byli identifikovaní jako lidé bažící pouze po osobním moci, prospěchu a po zisku a nestarající se o zájmy státu, jim svěřeného? Co s demokracií, v níž občané začínají zřetelně rozpoznávat vládu nadnárodních korporací ignorujících jejich vůli? Co se systémem, jehož tvůrcové a garanti se ukázali být nedůvěryhodnými, neboť si osvojili řeč plnou nepravd a frází a skutky více agresívní a nepromyšlené než vedoucí k míru a po důkladné úvaze?

Společnosti a státy minulých epoch dbaly velmi na to, aby pro obyvatelstvo, které chápaly jako nevolníky, poddané, občany s omezenými politickými právy nebo později jako občany s plnými politickými právy, nabízely nějakou konstrukci institucí, které měly autoritu a těšily se mnohdy i přirozenému (nikoliv vždy vynucenému) respektu. Pokud se podíváme dokonce i na staré Rakousko, které rozhodně nebylo demokratickým státem, ale absolutismem, jaký se skřípáním zubů a až málem ke konci své existence připouštěl některé náznaky konstitučního uspořádání, tak i toto staré Rakousko, hojně karikované Haškem či Musilem, i toto prohnilé, chřadnoucí a vadnoucí impérium v posledním tažení nabízelo svým obyvatelům nějaký prostor důvěry opírající se o tradice i o přítomný stav, ve kterém bylo sice leccos nahlodáno, ale ne tolik, aby se stavba rozpadla sama od sebe, vnitřní erozí, bez zapříčinění válkou.

Státní úředníci a učitelé věděli, že je čeká důchod, s jehož pomocí nemusí nutně zemřít hlady, císařskokrálovští důstojníci se těšili do výslužby, inspektoři ve školství a na dráze byli vašnostové. Úctyhodní bývali též úředníci od výpravčího přes poštmistra až po přísného pána v bance za přepážkou, o vesnickém faráři ani nemluvě. Učitel býval autoritou, gymnaziální pan profesor polobohem. Dokonce ani školník a domovník nebývali ledasjaký hej -počkej. Policie a soudy sice naháněly strach, nebyly ale zkorumpované. Politické strany se hašteřily navenek i uvnitř, ale alespoň trošičku maličko komunikovaly se svými voliči a málokdo je podezíral z toho, že jejich jediným cílem bylo rozkrást monarchii. Novináři psali pod knutou cenzury, ale tu a tam si to některý novinář rozdal s cenzorským úřadem, a tak než ho zavřeli, stačilo vyjít několik čísel novin obsahujících pravdivé informace. Byli to tedy nakonec i tito novináři a vedle nich spisovatelé, básníci a univerzitní i gymnaziální profesoři, kteří se těšili důvěře lidu, neboť žili ještě s nadějí v budoucnost, tudíž se angažovali ve veřejných záležitostech a nad přítomností dosud nelámali hole.

Císař, přestože býval vysmíván, zůstával autoritou ve smyslu hlavy celé tradiční konstrukce státu, ne sice milovaného, ale přesto skýtajícího záruku jisté pevnosti, trvalosti a snad i solidnosti. A nad celou touto katedrálou složenou z císařských ministerstev, zemských úřadů a depozitur, muzeí, archivů, soudů, pojišťoven, bank a univerzit se klenula klenba vpravdě nebeská, neboť instituce disponující pozemskou a byrokratickou vážností kryla milost boží, jež byla autoritou nad všechny autority, ale hlavně autoritou nesmírně důvěryhodnou, o níž se opíraly i autority méně důvěryhodné, to jest katolická církev.

Stát a společnost neměly být k smíchu ani k pláči

Nikoliv, nechci idealizovat staré pořádky, a už vůbec ne ty rakouské, chci jen poukázat na to, že doposud snad všechny společenské systémy (několik výjimek zde samozřejmě bylo), ať byly vnitřně jakkoliv nesvobodné, nedemokratické a vykořisťovatelské směrem k nejchudším vrstvám, přesto dbaly na to, aby mocenská struktura, byrokracie a obecně stát se všemi jeho atributy a hlavními pilíři, budily respekt a s ním i alespoň elementární důvěru. Ať to už bylo jakékoliv, musely si tyto instituce a reprezentace onu důvěru alespoň trochu zasloužit. Nesměly být k smíchu a k pláči, respektive nesměly být vysloveně k smíchu a vyloženě k pláči! Když už ničím jiným, pak za pomoci tradic, tedy i vychováním, vzděláním a dobrými způsoby získávali vašnostové v úřadech tu kapičku, onde drobet respektu a důvěry. Někdy snad trochu nezaslouženě, jindy i maličko zasloužených.

Důvěra a důvěryhodnost bývaly ceněnými statky. I feudální králové si přáli budit u svých poddaných, jinak všemožně odíraných, důvěru. Stavěli se do role jejich ochránců, jako se duchovní stávali pastýři svých oveček. Důvěra bývalo kouzelné slovo. Byla to i hodnota, se kterou se nehazardovalo. A pokud se i hazardovalo, pak se vždy po hazardu hledala cesta k jejímu obnovení.  Tak nějak se alespoň intuitivně tušilo, že bez důvěry lidí se stát rozpadne. A rozpadne se bez ní i velká a mocná říše. Důvěra – alespoň trochu opodstatněná a zasloužená je tmelem každé lidské společnosti. Jako nelze žít v rodině, ve které syn nevěří otci a dcera matce, tak se nedá žít dlouho ve státě (či v širším civilizačním okruhu), ve kterém občané nedůvěřují svým reprezentantům a institucím, které byly původně vytvořeny k tomu, aby budily dobrý pocit bezpečí a jistoty.

Společnost zbavená pilířů

Společnost, ve které se všechny pilíře důvěry zhroutí, ve které jsou instituce mnohdy právem podezírané z nekompetentnosti, politické strany z bezprogramovosti a trapnosti, média z neobjektivity, političtí reprezentanti z prolhanosti, soudy jsou chápané jako nevýkonné, policie jako málo účinná v boji s korupcí a organizovaným zločinem a vysoké školy z toho, že pouze vyrábějí absolventy pro trh práce a na jedno použití, bez skutečného širokého vzdělání a společenského přehledu, pak taková společnost přichází o základní oporu, kterou je právě ona důvěra obyvatelstva. Ocitá se na vodě či na pohyblivých píscích. Na místo vlastenectví přichází apatie nebo jen hokejové fanouškovství nemluvě o zvrhlých derivacích „vlastenectví“, které se projevují skandováním nicneříkajících hesel a příležitostnou agresivitou.

O hrozbě válek, které plodí vojenskoprůmyslové komplexy, obchodníci s ropou a další nadnárodní korporace, se už dnes ví nebo alespoň tuší. Tak nějak se snad trochu ví či tuší i o nedostatku vody v četných oblastech planety a o růstu populace právě v nejchudších regionech. Potravin se zdaleka nedostává všem lidem na Zemi.

Tato negativa se tu a tam – důkladně vypreparovaná a zbavená návodu k řešení – objevují v neupřímně míněných programech politických stran, v mainstreamových médiích, a stávají se také oblíbeným předmětem četných impotentních konferencí nemajících pražádný vliv na jejich řešení. Západní společnost takto před několika desetiletími vstoupila do velké a dlouhé éry nedůvěry, k jejímž symptomům patří nakonec i postupná retardace kultury a s ní i její věrná družka, degradace vzdělání, tak ostře kontrastující s prudkým technologickým úprkem vpřed.

O této skutečnosti se nemluví, neboť její důsledky nemají materiální podobu, nedají se dost dobře převést na peníze, ani je není možno zanést do účetních knih jako ztrátu. (Neštěstí společnosti, která nade vše postavila ekonomické ukazatele a která kromě těchto ničemu jinému už téměř nerozumí než řeči čísel.) Pospolu užírají společnost, rozleptávají stát, ale naplno se projeví teprve ve chvíli, kdy bude stát potřebovat, aby lidé stáli za ním, tak jak on měl stát za nimi.

http://casopisargument.cz/2018/05/10/vstoupili-jsme-do-epochy-neduvery/