Vojenské intervence USA se od roku 1991 několikanásobně zvýšily s téměř nulovým úspěchem. Jak z toho ven?
23.4.2018 VSa Trendy
Konec studené války znamenal paradoxně více amerických vojenských intervencí s velmi vysokou úrovní jejich neúspěšnosti. Proč slabší aktéři porážení silnější a na vojenské síle v dnešním světě záleží mnohem méně, než by se zdálo?
Analýza amerických vojenských intervencí ukazuje na dvojí dynamiku, píše profesorka mezinárodních vztahů Monica Duffy Toftová pro National Interest. První dynamikou je nerovnoměrnost umisťování vojenských jednotek v jiných zemích v čase. Doba od konce studené války ukazuje na výrazné zvýšení vojenské přítomnosti USA v zahraničí.
Druhou je pak skutečnost, že vojenské intervence byly od druhé světové války úspěšné jen výjimečně. Tedy, že v nich Spojené státy spíše prohrávaly, než vítězily. A pokud zvítězily, bylo to za cenu, která daleko přesahovala původně zamýšlené výdaje.
Tyto dva poznatky vedou k důležité hádance: pokud americké intervence končívají neúspěchem, proč se jejich počet od roku 1991 zvyšoval?
392 intervencí od roku 1800
Od roku 1800 do října 2017 se Spojené státy podle statistiky Výzkumné služby Kongresu účastnily 392 vojenských intervencí. Data ukazují dramatické změny v jejich časovém rozložení. V letech 1800 až 1849 se jednalo o 39 intervencí, v letech 1850 až 1899 jich bylo 47, od roku 1900 až do roku 1949 proběhlo 69 intervencí, v období 1950 až 1999 počet intervencí činil 111 a mezi roky 2000 až 2017 se jednalo o 126 intervencí.
Nerovnoměrnost je viditelná. Počet intervencí se zvyšoval úměrně s tím, jak Spojené státy v důsledku světových válek posilovaly své mezinárodní postavení a jak se globálně zvyšovaly technologické možnosti rychlého přesunu vojenských jednotek.
Vojenské intervence USA od roku 1800, zdroj: Valdai Club
Srovnání dat s dobou studené války a po jejím skončení ukazuje něco velmi překvapivého. Spojené státy intervenovaly v letech 1948 až 1991 vojensky celkem 46 x. Nicméně v době od roku 1992 až 2017 vzrostlo toto číslo na 188 případů – tedy celkem 4 x od konce studené války.
V souvislosti s tím vznikají další otázky. Proč se počet vojenských intervencí zvýšil, když se snížila jejich vojenská úspěšnost? Proč se jejich počet zvýšil po skončení studené války, když se snížila racionální potřeba intervenovat a existenciální hrozby se pro Spojené státy snížily? Tedy, proč Spojené státy intervenují více, když jsou jejich životní národní zájmy (jako důvod k vojenské intervenci) mnohem méně ohroženy?
Odpovědí je, že Washington příliš často volí vojenské řešení i tam, kde by neměl. V důsledcích tak riskuje americkou bezpečnost a prosperitu, píše dále autorka.
Proč silní prohrávají?
Od roku 1950 došlo k tomu, že silní aktéři (nejenom USA) prohrávali v rámci asymetrických konfliktů mnohem častěji, a to i s mnohem slabším protivníkem. Podle studie Ivana Arreguína-Tofta se ukazuje, že šance na výhru se pro silné aktéry jako USA snížily především ve 20. století. Spojené státy a SSSR v době studené války prohrály většinu konfliktů, kterých se účastnily.
Jiný autor J. V. Paul se snažil nalézt odpověď na otázku, proč slabší aktéři riskují války se silnějšími protivníky. Důvodem podle něj je, že slabší aktér si může vybrat podmínky boje a že uvažuje v určitém časovém horizontu. Pokud se časový obzor války protáhne, vede to spíše k prohře. Podle autorky je právě myšlení v krátkém časovém obzoru důvodem, proč se Spojené státy optimisticky vrhají do válečných konfliktů.
Jsou tu ale i jiné faktory. Vedle materiálních úvah o konfliktu hrají roli v rozhodování také dějiny, identita, kultura. Všechny jsou součástí rovnice, ve které se zvažují rizika a zisky vojenské intervence.
Po letech investic a bojů se Číně zdařilo vybudovat armádu a ekonomiku, které dokáží zabezpečit Čínu proti útoku zvenčí. Její úvahy byly poháněny dějinami nejistoty a také „poníženími“ minulosti, nešlo jen o materiální úvahy. V posledních pěti letech je otázkou, zda se Čína stále „cítí nejistě“, protože její kroky v Jihočínském moři spíše ukazují na ambice ohledně globální hegemonie.
Podobně lze chápat i zvýšení amerických výdajů na obranu a další rozmísťování vojenských jednotek ve světě – jako chování agresivní velmoci, která se snaží o udržení statu quo po studené válce.
Když elity cenu za války neplatí
S ohledem na nepříliš dobré skóre vojenských intervencí v době studené války a po jejím skončení je nutné se ptát, proč v nich Spojené státy pokračují a spoléhají na ně jako nástroj své politiky? První vysvětlení může znít tak, že náklady neúspěchu nikdy nebyly srovnatelné s existenciální hrozbou pro Spojené státy. Dalším vysvětlením může být, že vojenské intervence plní funkci siláckého obrazu USA, ale přitom se nezdají být vážným rizikem pro americkou suverenitu a bezpečnost. To znamená, že zdání je pro politickou elitu USA důležitější než náklady a rizika neúspěchu. Ostatně, píše Toftová, „naše elity cenu neplatí“.
Konečně je tu otázka, co je možné se naučit z minulých neúspěchů a úspěchů v případě, že vojenské intervence jsou za jistých omezených okolností nutností? Akademická literatura zdůrazňuje skromnější politické cíle, multilaterální snahy, zajištění dlouhodobé podpory veřejného mínění a větší spoléhání na nevojenské zdroje v rámci intervencí.
Spojené státy samy sebe nevnímají jako agresivní stát. Dnes mnohem více intervenují a přitom se vzdálily svým klíčovým principům – opozici genocidě a dodržování práva. Spojené státy vedly dvě šílené nákladné války, nevyhrály ani jednu z nich, a pak trvaly na tom, že Írán nesmí získat prostředky, aby se byl schopen bránit. Spojencům i protivníkům se tak musí odpustit, že Spojené státy vidí jako agresora, a dokonce jako možnou hrozbu pro mezinárodní řád.
Spojené státy dnes mají v aktivní službě 1,3 milionu vojenského personálu s celkem 450 tisíci vojáků v zahraničí. Utrácejí na obranu víc než dalších osm zemí dohromady nebo dvakrát více než Rusko a Čína společně.
Proč je irelevantní mít největší armádu na světě?
Mnozí vidí dobu od konce studené války jako „unipolární moment“, kde Spojené státy zůstaly jedinou supervelmocí. Vojenská síla USA zůstává nejsilnější na světě. Problémem ale je, že tato charakteristika je dnes obojí – pravdivá a irelevantní. Ne proto, že by armáda neměla v dnešních mezinárodních vztazích význam, ale proto, že – jak ukazuje neorealistická teorie mezinárodních vztahů – nikdo nemá v oblibě stát, který má jako jediný moc.
Ti, kteří hledají cesty k jinému než amerického mezinárodnímu řádu, musejí hledat inovační strategie. Jejich cílem je postavit se státu s nejsilnější armádou, největším geopolitickým dosahem a nejsilnější ekonomikou. Tyto silné stránky mohou být za určitých okolností i slabostmi. Není divu, že protivníci USA hledají slabá místa a nezaměřují se na ta, kde je Amerika silná, neúnavně využívají slabiny a hledají inovativní cesty, které by nevyvolaly vojenskou odpověď. Odtud plyne hybridní strategie například Ruska na Ukrajině.
Už Mao Ce-tung se zaměřil na strategii, jak porazit rozvinutou industrializovanou zemi jen s armádou rolníků. Během uplynulých let také Rusko, Írán, Severní Korea a Čína zkoušely nové způsoby, jak se postavit Spojeným státům a zároveň se nevystavit jejich vojenské síle.
Jinak řečeno, píše dále Toftová, skutečnost, že svět dneška je mnohem méně násilný, je irelevantní – státy jsou schopné se navzájem masivně poškodit bez překročení tradičního prahu „aktu války“ a bez zabíjení.
Méně zbraní, více investic do lidí
Jak by tedy měla vypadat americká strategie pro vojenské intervence. Stejně jako inovují protivníci USA, musejí inovovat i Spojené státy. To ale znamená zaměřit se na hospodářskou a diplomatickou moc a rezervovat užití armády jenom pro situace, kdy jde o životní zájmy USA namísto šíření amerických hodnot.
Výsledek přinese větší efektivitu a méně vojenských intervencí. Spojené státy by v ideálním případě měly čelit strategiím zemí jako Rusko, Čína, Írán a Severní Korea tak, že se vyhnou preventivnímu užití síly. Naopak by měly více investovat do odolnosti: do efektivního vzdělávání, inovací v infrastruktuře, do reformy zdravotnictví, potravinové bezpečnosti a spravedlivého hospodářského růstu. Ideálně by se kybernetickým hrozbám mělo čelit posílením vzdělávacího procesu a větší regulací soukromého sektoru tak, aby bránil kybernetický prostor před napadením.
Demokratické státy budou mít stále více problémů zůstat otevřené, upřednostňovat právní stát a zároveň chránit svoje občany před všemi hrozbami a škodami. 20. léta 21. století budou desetiletím, ve kterém bude záležet na tom, zda se podaří vychovat odolné občany doma, nikoliv na zcela jasně k selhání odsouzené strategii, která se spoléhá na inflaci hyper-hrozeb a na přehnané použití meče.
Související text, který detailně mapuje konkrétní americké intervence od roku 1800 a který byl využit v tomto textu, si můžete stáhnout ze stránek Congressional Research Service v angličtině zde.