Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“

Dekrety prezidenta republiky, které v československém právním řádu zakotvily poválečné mírové uspořádání tak, jak vyplývalo z mezinárodních dohod, uzavřených vítěznými protifašistickými velmocemi a dalšími spojeneckými státy, byly projednávány Prozatímním Národním shromážděním. 300 poslanců PNS bylo zvoleno na zemských sjezdech národních výborů, a to v souladu s principem paritního zastoupení jednotlivých politických stran. Dokonce i nestraničtí kandidáti byli navrženi a zvoleni podle paritního klíče. Zásadně stejné zastoupení měly politické strany ve všech ústředních orgánech státu, zejména ve vládě. V těchto mocenskopolitických podmínkách se sešlo PNS, aby na své 43. schůzi, která se konala 28. března 1946, jednalo o zprávě ústavně-právního výboru o návrhu poslanců dr. Dolanského, dr. Pešky, dr. Půlla, dr. Řehulky (poslanec za Československou stranu lidovou), dr. Šípa a dr. Kočvary na vydání ústavního zákona, kterými se schvalovaly a prohlásily za zákon dekrety prezidenta republiky. Jednání řídil J. David. Zpravodajem byl poslanec dr. Peška. Vedle dr. Řehulky bylo v PNS ještě dalších 48 poslanců zvolených za ČSL.

Po přednesené zprávě, ke které nebyly žádné námitky, zdůraznil předseda PNS následující: „Poněvadž ústavní zákon vyžaduje ke svému schválení podle § 33 ústavní listiny a § 56, odst. 3 jednacího řádu třípětinové většiny všech poslanců a podle čl.II ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., většiny přítomných členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska, dám sečísti hlasy.“ Výsledek hlasování následně přečetl dr. Madar, tajemník PNS. „Pro vyslovilo se 191 hlasů, proti nevyslovil se žádný hlas. Z přítomných 53 členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska vyslovilo se pro všech 53 hlasů.“ Předseda PNS konstatoval, že „osnova zákona přijata jakožto zákon ústavní ve čtení prvém.“Ve druhém čtení osnovy ústavního zákona se vyslovilo pro návrh 198 poslanců, žádný nebyl proti. Ze Slovensko zvedlo ruku pro návrh 52 poslanců, 2 se zdrželi hlasování. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28. března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byl PNS přijat. Výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“ Pod uvedeným ústavním zákonem jsou podpisy i lidoveckých členů vlády, a to dr. J.Šrámka, F. Hály a dr. A. Procházky. Nechybí ani podpis Jana Masaryka, dr. Šrobára, dr. Ferjenčíka, dr. Pietora.

Je historickou pravdou, že při schvalování dekretů prezidenta republiky, zvláště těch, které se týkaly znárodňování, došlo k politickým střetům, kdežto další dekrety, např. o prozatímním státním zřízení Československé republiky, byly přijaty hladce. O celkové situaci vypovídají i určitá čísla. Z 300 poslanců Prozatímního Národního shromáždění bylo 100 zvoleno na Slovensku. A právě z nich jen malá většina vyjádřila svou podporu ratihabici, jak z výše uvedeného jasně vyplývá. I tento fakt dosvědčuje, že v ČSR v této době existovalo relativně demokratické prostředí, v němž velká většina Čechů a Slováků ze svobodné vůle a na základě zkušeností nedávných i dřívějších podpořila odsun německého obyvatelstva z republiky.

Dekretů prezidenta republiky bylo vydáno celkem 141, z toho 43 v zahraničí a 98 již na osvobozeném území Československa. Dekrety se především týkaly oblasti politické, ekonomické, kulturní a sociální. Londýnské dekrety se zabývaly i státními rozpočty pro jednotlivé roky, záležitostmi československé armády v zahraničí, vojenským soudnictvím, zavedením válečných a jiných vyznamenání, dočasnou správou postupně osvobozovaného čs. území a dalšími otázkami; podobně jako řada dekretů poválečných, byly časově omezeného významu a proto v současnosti jsou z politického a historického hlediska téměř bez významu.