Věřit, nebo kriticky myslet a znát?
Rozhovor Haló novin s vysokoškolským pedagogem profesorem Václavem Pavlíčkem
Před krátkým časem nás opustil vynikající člověk Zdeněk Mahler. Vy jste byli přáteli, a jak jsem zaznamenala v tisku, vážil jste si ho jako všestranného tvůrce i jako vlastence, který se dokázal v kritických momentech angažovat nejen slovy, ale i tvorbou. Uvedl jste, »ať už to bylo při zpochybňování státnosti – odpověděl na to Masarykem, ať to bylo zápasem o laický stát, odpověděl Katedrálou«. Co odešlo ve Zdeňku Mahlerovi?
Zdeněk Mahler patřil k pamětníkům mnohých událostí, jichž byl svědkem. Jak pamětníci odcházejí, tak - pokud po sobě něco nezanechají - vzniká mezera. Mahlerovo dílo paměť národa udržuje, aby ti, kdo chtějí vědět, mohli skutečnosti poznat.
V televizi k jeho uctění vysílali pořad Já, Masaryk, ale tak nějak se méně připomíná jeho boj o Svatovítskou katedrálu, kdy se Mahler jasně vyjádřil ke sporům o její vlastnictví. Jako kdyby se vybralo z jeho díla to méně kontroverzní. Co myslíte?
Bohužel, bývá to tak, že se vždycky vybírá jen něco. Mahler jako autor scénáře filmu o Emě Destinové Božská Ema to v něm vyjádřil. Destinová se tolik zasloužila o Československo, ale po vzniku ČSR se k ní vládnoucí vrstvy nezachovaly příliš dobře. Takových příkladů je žel mnoho. Ostatně i jeho vzpomínky, které zanechal – mám na mysli poslední jeho knihu Ale nebyla to nuda – o tom svědčí. Líčí v ní osudy lidí a to, čeho byl svědkem.
Pokud někdo v mainstreamu hodnotí Zdeňka Mahlera, pomíjí se jeho obhajoba národního hrdiny Julia Fučíka. Opět – jako kdyby se to nehodilo…
Ale to se dělo vždy. Mahlerovy zásluhy o historickou paměť jsou veliké. Spor o Fučíka se netýkal jen jeho, ale šlo o hodnocení protinacistického odboje a role komunistů v něm. Pozitivním výsledkem bylo také kritické a úplné vydání jeho Reportáže. Zdeněk Mahler byl někdy terčem útoků za svou snahu udržovat paměť národa.
Když nejsou vhodné žurnalistické útoky, provází nepohodlné události a osobnosti hradba mlčení, jak tomu bylo například v případě obnovy tzv. Mariánského sloupu (na Staroměstském náměstí v Praze – pozn. aut.) jako symbolu vítězství nad českými kacíři. Historickou paměť udržují lidé, kteří osvědčili statečnost v připomínání dějů a osobností již v minulosti, jako spisovatelka Lenka Procházková.
Sedmého dubna oslavila Univerzita Karlova 670. výročí vydání své zakládací listiny, tento den slavíme jako Den vzdělanosti. Na jakém stupni je podle vás vzdělanost v České republice?
Význam Univerzity Karlovy v dějinách zhodnotil objektivně prezident Beneš v roce 1948 při tehdejších jubilejních oslavách založení univerzity. Co dnes chybí, je úcta ke kritickému myšlení. A máme-li takto myslet, musíme znát. Když vědomí o minulosti zahrnuje jen posledních deset, dvacet let, či něco málo více, nevidí se širší historický kontext – a ten lze vidět a pochopit jen tehdy, když se znají dějinné souvislosti.
Před lety za podpory ministra Pavla Dostála k tomu cíli měla přispět kniha Rozumět dějinám o posledních 100 letech české historie, která vyšla ve vydavatelství J. Kořána, i v několika jazykových mutacích. Tehdy jsme byli upozorněni, že jiní ministři se snažili rozšiřování této knihy pro zahraničí zamezit.
Také historie prvních let Univerzity Karlovy v tomto dějinném kontextu se stále přehodnocuje. Aktuálně to platí již o Janu Husovi, Jeronýmu Pražském a Dekretu kutnohorském. Prototypem středověkého nezávislého myslitele, který poznal několik univerzit a států, byl právě Jeroným Pražský. Tento symbol nezávislého kritického myšlení ve středověku byl při 600. výročí jeho upálení v roce 2016 připomínán jen málo.
Dekret kutnohorský se teď často vysvětluje jako projev nacionalismu, který vedl k poklesu vzdělanosti, místo toho, aby byl pochopen v kontextu tehdejších sporů mezi českým panovníkem, císařem a papežem, kdy šlo o to, zda univerzita podpoří většinou hlasů českého panovníka, nebo dá přednost zájmům cizím. Správně na to upozornili při oslavách Jana Husa historici Husitské teologické fakulty nebo ještě v širším pohledu ve své přednášce v Akademii věd ČR historik František Šmahel. Není to spor mezi evropanstvím a češstvím, ale spíše snaha potlačovat české tradice a hrdost na ně, na kterých bylo budováno Československo, a vyjadřoval tyto tradice T. G. Masaryk, například v České otázce.
Víte, oceňuje se vlastenectví Američanů a někteří přebírají i jejich symbolická gesta při oslavách, ale obdobná hrdost Čechů na své tradice se označuje za český nacionalismus a šovinismus. Univerzitní vzdělání má vést podle mého názoru k univerzálnímu pohledu na svět kolem nás a místo Čechů v něm.
Součástí vzdělanosti národa je orientace v politickém systému, pochopení, o čem je demokracie. Jak se díváte na demonstrace organizované studenty vysokých a středních škol, a celkem záhy po volbách? Další demonstrace následovaly. Není to zpochybňování svobodných demokratických voleb?
Nedávno jsem dostal od jednoho uměleckého spolku podobnou petici a reagoval jsem na to tak, že petici nepodpořím, neboť po volbách takové akce jsou v rozporu s jejich smyslem zajistit demokratické vládnutí, kdy menšina musí respektovat jejich výsledky, i když se jim nelíbí. Každý, kdo má volební právo, je má uplatnit především ve volební místnosti. A pokud se poražení ve volbách snaží svou porážku »zrušit« tím, že budou vyvolávat nátlakové demonstrace, nevidím to jako správné. I zde chybí kritické myšlení o smyslu demokracie.
Někteří pravicoví poslanci si opět zvolili jako terč svých narážek prezidenta Miloše Zemana, jenž požádal BIS o prověření, zdali se nervově paralytický plyn novičok u nás v nějaké laboratoři nevyskytuje či nevyskytoval. Vyrukovali s údajnou prezidentovou velezradou. Co tomu říkáte?
Diskuse, jestli prezident republiky vůbec směl nechat zjistit od Bezpečnostní informační služby, zdali se na území našeho státu něco někdy dělo s novičokem – a tvrzení, že při zkoumání, jaká je pravda, se jedná o velezradu, považuji za projev vrcholného totalitního myšlení. To je přece povinnost státních institucí, aby zjišťovaly pravdu. Obsahem náboženství a církví je upevňovat víru, není to však náplní činnosti orgánu státu. Obvinění prezidenta z velezrady, protože chce zjistit pravdu, které přišlo od některých pravicových poslanců, je proto neuvěřitelné. Ústavní povinností prezidenta je v zájmu bezpečnosti státu zjišťovat reálné skutečnosti. Bylo by naopak v rozporu s jeho ústavním slibem, kdyby přejímal neprověřené údaje a dle toho se řídil.
Myšlení intelektuálů již od doby osvícenství, od Voltaira či u nás Bolzana, i tradice středověkých českých intelektuálů Jana Husa a Jeronýma Pražského, bylo založeno na tom, že musí být důkazy, že je třeba se přesvědčit, jak to ve skutečnosti je. Jinak se dostáváme do doby panství víry nad rozumem, a ne do oblasti vědy. Pronásledování kohokoliv, že si chce ověřit různá tvrzení, místo toho, aby věřil, přivolává atmosféru inkvizice.
Chtěl bych vzpomenout dobu nedávno minulou: Když probíhala v Československu ve druhé polovině sedmdesátých let kampaň proti Chartě, byla založena na tom, že občané nesměli vědět, co je jejím obsahem, ale museli věřit propagandě, že je špatná, a hlasovat o jejím odsouzení. Já jsem v té době pracoval v Pražských kanalizacích jako právník. Když bylo na schůzi odborové organizace předloženo, abychom Chartu odsoudili, tak jsem požádal, aby se text Charty přečetl, protože lidé se nemohou vyjadřovat k něčemu, co neznají. Argumentoval jsem, že to je v rozporu s principem rozumu! Tehdy mě podpořil ještě kolega vzděláním filozof. Ale ani tehdy jsem nebyl označen za »velezrádce«, když jsem obsah požadoval.
To, co nyní zažíváme v kampani s tímto jedem, je také útok příčící se rozumu. Pro mě jako pro právníka je neuvěřitelné, aby se vynášel ortel nad pachatelem a pak se teprve hledaly důkazy. V průběhu doby se měnily informace o všech relevantních skutečnostech, jako je místo činu, doba činu, způsob provedení, účinnost jedu, nic se nevědělo a neví o způsobu dodání látky na místo atd. Při takových mezerách ve zjišťovaných skutečnostech by nemohlo z právního hlediska dojít k rozhodnutí. V politice se ale uplatňují pravidla jiná. U Velké Británie jsou neblahé zkušenosti s tehdejším premiérem Blairem a dalšími politiky. Důsledky dezinformací, které napomáhal Blair šířit do světa, nás dodnes trápí. Dezorganizace, rozložení státnosti na africkém kontinentu a na Středním východě otevřely cestu migraci, Islámskému státu, Tálibánu apod. To je také otázka vzdělanosti a kritického myšlení.
Poslanec Leo Luzar upozornil v televizi Barrandov, že o výrobě novičoku a jejím vzorci se psalo u nás v odborném časopise Chemické listy. Po otravě Skripalových se ihned řeklo: »Bylo to Rusko«. Historikům takové okamžité zjištění může připomínat jinou historickou událost, kdy již během požáru Říšského sněmu v roce 1933 nacisté věděli, že požár založili komunisté, a stalo se to záminkou pro jejich perzekuci i perzekuci sociálních demokratů a další represe. Jinou historickou zkušeností je obviňování Židů ze všeho a bez důkazů. V celé této aféře mi vadí absence úcty ke kritickému myšlení.
Další pohled mohou nabídnout biochemici o způsobu nalézání účinné protilátky proti jedu, kdy to zpravidla vyžaduje důkladné zkušenosti s jedem a většinou i mnoho pokusů v laboratoři. Stále se mění informace o zdravotním stavu obětí.
A jak si vysvětlíte, že tolik států světa se připojilo k Británii a vypovědělo ruské diplomaty, aniž by jim, těmto státům, bylo ublíženo?
Může to být tím, že pro nějaké politické účely je nutno najít vnějšího nepřítele. Slyšeli jsme v televizi a rozhlase, že Rusko se mění z pozice partnera na strategického nepřítele. Zamýšlím se nad tím, jestli se to stane oficiálním heslem a co se stalo s Partnerstvím pro mír.
A zase se musím vrátit ke kritickému myšlení. Když si zachováme schopnost kriticky myslet a posuzovat všechny jevy, budeme kriticky posuzovat i to, čeho jsme nyní svědky v mezinárodní politice. Část politické scény, zdá se, kritické myšlení nepoužívá.
Ke zhoršení mezinárodní situace tato kauza rozhodně přispěla, a protože sedíme na sudu se střelných prachem, tak je to nebezpečné.
Podle mě je vyhoštění neadekvátní tomu, k čemu došlo. Vysvětluje se to solidaritou se spojenci. Představitelé Británie říkají, že jde o největší pravděpodobnost. Kdybychom podle principu největší pravděpodobnosti odsuzovali lidi k trestům, a nikoli podle jistoty, bylo by to v rozporu se zažitými principy právního státu. Po řádném procesu, kde se provádějí důkazy, se v pochybnostech rozhoduje ve prospěch obviněného. Svou roli při dokazování také hraje princip cui bono – komu to prospívá. Ptám se, zda v nynější době, kdy opravdu může hrozit světový konflikt nebo významný evropský konflikt, tento princip neplatí.
Vy jste právník, jaký je názor vašich kolegů na tuto kauzu?
Nevzpomínám si, že by se k těmto událostem z právníků někdo výrazně vyjadřoval.
Tato kauza je popřením celého období, kdy jsme přestali považovat za rozhodující víru, tedy to, co nám říká autorita – ať je to církev nebo stát, a začali jsme se řídit vlastním rozumem. Od té doby se ověřují fakta. Předtím kdo nevěřil, byl upálen. Ale od osvícenství se začalo spoléhat na rozum. Mám nyní obavu, abychom se nevraceli právě do doby, kdy se na fakta a hodnocení důkazů nebral ohled. V publicistice, ale i ve škole se prosazuje tvrzení, že pravda neexistuje, racionalismus je překonaný. Tento koncept, že jsme postracionální společnost, že jsme všechno post, to je směr k popření osvícenské racionalistické filozofie, ke které se naši velikáni vždycky hlásili.
V tomto roce vzpomínáme 100 let vzniku Československé republiky. T. G. Masaryk byl tím, kdo zpochybnil pravost Rukopisů zelenohorského a královédvorského, zpochybnil, že Hilsner z rituálních důvodů zavraždil Anežku Hrůzovou. Měl s tím v tehdejší společnosti obrovské problémy. Studenti mu rozbíjeli okna, vypískali ho při přednáškách, byly proti němu organizovány štvanice v publicistice i ve veřejnosti, kolegové ho odmítali. A přesto si zachoval své názory, které se ukázaly oprávněné, a byl za to později oceňován pro svou statečnost a organizátoři štvanic proti němu se k odpovědnosti nehlásili.
Čs. republika chtěla být založena na racionálním myšlení. Ono je těžké vzpomínat na tradice první republiky a zároveň neříci, že měla být založena právě na rozumu. Proto republika podporovala vzdělanost, zakládání nových univerzit, likvidaci negramotnosti ve východní části státu a v ekonomické oblasti parcelaci velkostatků aristokracie a církve, jak o tom mluvil Masaryk při desátém výročí republiky. Na opačných principech byla budována republika pomnichovská. A je asi příznačné, že právě toto se málo připomíná.
Poslouchala jsem diskusi o vzdělávání dětí a jakýsi tatínek v ní prosazoval nepovinnou školní docházku. Podle něho by měla být dobrovolná, že prý jsou takové trendy i v zahraničí, že se děti nemají do ničeho nutit, nemusí povinně psát úkoly… Vypadá to směšně, ale náhle vstoupilo do veřejného diskurzu, že není potřeba se učit – a to třeba i k tomu kritickému myšlení. Co vy na to?
Jsou to projevy úpadku společnosti. Když se boří hodnoty, na kterých se kultura vytvořila, tak to povede k zániku nejen vzdělanosti, ale i společnosti. Civilizace je buď na vzestupu, nebo upadá. Jestli se nepostavíme proti těmto trendům, které jsou výrazem úpadku civilizace, tak skončíme a zvítězí civilizace, které si vzdělání váží. Já v ČR vnímám u některých minorit, jak si váží možnosti vzdělání, a jim bude patřit budoucnost, protože nevzdělaní nebudou stíhat zvládat pokrok. Podívejte, jaký pokrok je například v technologiích. Obecně budoucnost patří vzdělaným a ve světě zorientovaným lidem, kteří s kritickým myšlením odolávají i různým manipulacím a hloupostem, které se na nás valí ze všech stran.
Orgán, který se nepoužívá a není cvičen, zakrní, a tak je to i s lidským mozkem. Budeme-li tolerovat hloupost a nevzdělanost, tak nás úpadek nemine.
Monika Hoření