Velké spiknutí

Na podzim 1948, po několika měsících neustálých bojů, jsem byl povýšen do hrdých řad desátníků. Po absolvování výcviku pro velitele mužstva jsem si mohl vybírat své nové vojáky - nové imigranty z Polska nebo Maroka.

Každý chtěl Bulhary, ale Bulhaři už byli rozebraní. Byli známí jako skvělí bojovníci, disciplinovaní a stoičtí.

Vybral jsem si Maročany. Dostal jsem také dva Tunisany a pět Turků, dohromady 15 mužů. Všichni právě dorazili lodí a žádný nemluvil hebrejsky. Tak jak jim měl člověk vysvětlovat, že ruční granát letí vysokým obloukem a padá v ostrém úhlu? Naštěstí jeden z nich trochu hebrejsky uměl, a tak překládal do francouzštiny, jeden z Turků trochu rozuměl francouzsky, a tak překládal do turečtiny, a tak jsme si poradili. Nebylo to snadné. Byla tu spousta psychických problémů. Ale byl jsem rozhodnutý se co nejvíc přizpůsobit. Například jednou jsme dostali rozkaz jít na pobřeží a naložit auto pískem, abychom mohli rozšířit náš tábor o pár stanů.

Když jsme dorazili na pláž, nikdo z vojáků se nehýbal. »Přišli jsme do téhle země bojovat, ne pracovat!« vysvětlil jejich mluvčí.  Vyvedlo mě to z míry. Co teď? Na takovouto situaci mě výcvik nepřipravil. Tehdy jsem dostal nápad: »Máte docela pravdu. Sedněte si prosím pod támhleten strom a radujte se ze stínu!« Vzal jsem rýč a začal kopat. Slyšel jsem, jak si šeptají. Potom jeden z nich vstal a chopil se rýče. Potom další. Nakonec jsme všichni spokojeně pracovali.  Naneštěstí jsme byli výjimkou. Většina Aškenaziů (Židé evropského původu), kteří se narodili už tady nebo imigrovali už před lety, si myslela, už si své odbyli a vytrpěli dost, a že teď už je na nových orientálních imigrantech, aby vykonali své. Kulturní rozdíly byly obrovské, ale nikdo si jich nevšímal.

Brzy po téhle scéně nám dovolili odjet na pár hodin do Tel Avivu. Když jsem vlezl na náklaďák, všiml jsem si, že někteří moji muži nenastoupili. »Zbláznili jste se?« vykřikl jsem. »Odjet do Tel Avivu je ráj!« »Ne pro nás,« odpověděli. »Děvčata v Tel Avivu nás nechtějí. Říkají nám marocké nože.« Skutečně došlo k několika případům, kdy se horkokrevní, vznětliví Maročané cítili uráženi a napadli někoho nožem.  Můj přístup k »mým Maročanům« se mi vyplatil. Když jsem byl těžce raněný, čtyři z nich mě odnesli, pod těžkou nepřátelskou palbou. Nadělili mi dalších 70 let života (dosud).

Pátrací články

O pár let později, už když jsem byl šéfredaktorem zpravodajského časopisu, jsem vydal řadu pátracích článků pod titulkem »Na černochy se..rou« (»They Fuck the Blacks«). Bylo v nich odhalování diskriminace orientálních imigrantů (přezdívaných »černí«, i když jsou hnědí). Vyvolaly bouři hněvu po celé zemi. Už samotný náznak diskriminace byl vehementně popírán.  Na konci 50. let spustil drobný incident v haifské čtvrti Wadi Salib silné nepokoje mezi orientálními Židy. Veškerý tisk stál na straně policie, můj časopis byl jediný, jenž ospravedlňoval rebely. Předkládám celou tuto prastarou historii proto, že se náhle stala značně aktuální.

Televizní série orientálního filmového tvůrce vyvolala v Izraeli bouři. Jmenovala se »Salah, to je izraelská půda« (Salah, This is The Land of Israel), a tvrdila, že popisuje zážitky jeho prarodičů, když počátkem 50. let dorazili do Izraele. Salah je jeho arabské první jméno.  Chtěli se usadit v Jeruzalému, jediném místě v zemi, jehož jméno znali. Místo toho byli dopraveni do odlehlého místa v poušti, vystrčeni z kamionů a ponecháni, aby vegetovali ve stanech, bez práce vyjma několika dnů v měsíci, kdy vykonávali »naléhavou činnost« - kopali jámy pro stromy.  Podle filmaře Davida Deriho to bylo gigantické »spiknutí« Aškenaziů, jak mít orientální Židy právě tam, vrhnout je do pouště a ponechat je tam, sužované hladem a nouzí.

Deri si nic nevymýšlel. Široce citoval z tajných úředních protokolů, v nichž se o operaci široce diskutovalo a byla vysvětlovaná jako národní nutnost kvůli zaplnění prázdných oblastí (ze kterých byli předtím vyhnáni Arabové). Všechna fakta jsou pravdivá. Přesto celkový obraz je špatný. Deri se nesnažil popsat onu kapitolu dějin objektivně. Vyrobil propagandistické dílko.  Dovolte mi znovu uvést mé osobní zážitky.

Útěk z Německa

Narodil jsem se v Německu bohatým rodičům. Když v roce 1933 převzali moc nacisté, můj otec se okamžitě rozhodl Německo opustit a jít do Palestiny. Nikdo nás nevítal s květinami. Byli jsme zanecháni, abychom se o sebe postarali sami. Přinesli jsme si slušnou částku peněz. Otec nebyl zvyklý obchodovat jako většina jiných v zemi, a tak jsme do roka o peníze přišli.  Moji rodiče, kteří v Německu nikdy nevykonávali fyzickou práci, začali velmi tvrdě pracovat 10 až 12 hodin denně. Když jsem to viděl, odešel jsem po sedmi třídách ze základní školy a ve 14 začal pracovat, stejně jako můj bratr a sestry. Nikdo z nás si nestěžoval. Události v Německu nám denně připomínaly, čemu jsme unikli.  Spousta nových imigrantů je tvrdá, vždycky tomu tak bylo. Byli jsme odhodláni budovat »svoji« zem. Od imigrantů, kteří přišli ze západu či východu po II. světové válce, se očekávalo totéž.

O hodně později jsem se spřátelil s jedním z hlavních organizátorů »absorpce« imigrantů v 50. letech, Lovem Eliavem. Vyprávěl mi, jak byli imigranti z východu i západu dopraveni do vyprázdněné oblasti Lachiše, a když odmítli slézt z kamionů, řidiči měli nařízeno je prostě a doslova vyklopit na zem. Nestyděl se za to, pro něho to byla součást budování země. Lova, mimochodem, byl jedním z velkých místních idealistů. V pokročilém věku sám odešel do pouště, nedaleko egyptských hranic, aby tu žil s mladými lidmi, pro které budoval novou vesnici, odevšad vzdálenou.

Deri zjistil, že »orientální« skupiny infiltrovali policejní agenti. Což mě dost rozesmálo, protože po mnoho let bylo otevřeným tajemstvím, že tajná služba sledovala každý pohyb mého redakčního personálu a mne zvlášť. Deri se netrápí skutečností, že během oněch let bylo zacházeno mnohem hůř s komunisty, natož pak s arabskými občany, kteří trpěli každodenním útlakem pod »vojenskou vládou«.  Celkem vzato, Deri nic nezfalšoval, ani si nic nevymyslel. Ale vytrhl všechno z kontextu. Jako kdyby někdo vzal Michelangelův obraz a odstranil jednu barvu, řekněme červenou. V zásadě to bude stejná malba, ale stejná už nebude.

David Deri se narodil před 43 roky v Jeruchamu, jedné z vesnic, jež vytvořil se svými kolegy Lova Eliav uprostřed ničeho, na jih od města Beerševa. Jerucham je i dnes jedním z chudších předměstí. Ale hodně se rozvinulo. Politicky je samozřejmě baštou Likudu. Deri se ani nepokusil o »vyvážený« obraz. Naopak se otevřeně snaží poštvat orientální Židy proti Aškenaziům. Neznám jeho politický názor. Ale v dnešní realitě film slouží pobuřovací kampani Benjamina Netanjahua proti imaginární »levičácké elitě Aškenaziů«, jež zahrnuje sdělovací prostředky, univerzity, policii a soudy (a samozřejmě také mne). Mimochodem, sám Deri je nejlepším důkazem toho, jak si tihle chudí Maročané, kteří byli vržení do pouště, za dvě nebo tři generace vytvořili novou elitu. Uri Avnery, překlad Vladimír Sedláček, přišlo e-poštou