Věčný Hašek a věčná Haškova pravda

Psáno z Prahy

ZDENĚK HRABICA
08. máj 2018

Ve dnech 4. – 6. května 2018 se uskutečnila v Lipnici nad Sázavou Mezinárodní konference o životě a díle Jaroslava Haška. Přijeli znalci z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Ruska, Ukrajiny, Norska, fotografoval je i Číňan. Promluvil velký znalec Haškova odkazu Radko Pytlík a všichni přítomní.

Dostalo se mi možnosti v posledních týdnech znovu se vrátit k Šaldově – posléze Fučíkově Tvorbě /ročník 1931 a ročník 1938/ a k rannému ročníku literárně kulturního magazínu Kmen /1927/, který ve svých třiadvaceti letech řídila zcela neobyčejně nadaná a vyjímečná osobnost – Julius Fučík.

Díky pramenům i k článkům Jarmily Haškové v Kmeni a Laco Novomeského v Tvorbě. Cituji oba, nikoliv poprvé, pro jejich zajímavost – bez komentáře.

Trochu k připomenutí – jak velký spisovatel a novinář byl Jaroslav Hašek a jak velký spisovatel, literární a dramatický kritik byl Julius Fučík. Jaké autory si zval ke spolupráci.

Spisovatelka Jarmila Hašková, spisovatelova manželka:

„Haškova pravda“

(Kmen, 1927, ročník I., číslo 7, str. 167)

„Jaroslav Hašek zemřel před čtyřmi roky jako populární spisovatel, takřka míjený kritikou. Po jeho smrti vynořilo se sice plno vzpomínek, feuiletonů a vtipů, zasahujících často neslušně do jeho soukromého života, ale to bylo skoro vše. Osobnost Jaroslava Haška, dráždivě silná, vymykající se všem normám, drtící všecky předpoklady, stála nad jeho dílem. Převyšovala je a odsuzovala, zachycovala všecky rány, určené autorovi. Hašek, olympicky klidný, byl nezranitelný, ale by smrtelný.

Zemřel.

Plivli po něm naposled sladkým jedem vzpomínky na slabosti mrtvého genia. Mlčeli o jeho díle. Chtěli je zadusit, udupat mladé dráče, odvážně pravdivé hrozné svým jasným smíchem, který zesměšňoval ukrutnost a hanbu století, strhávaje s ní poslední cár lidství: hrůzu a – děs. Chtěli je udusit, ale neudusili. Bylo nezranitelné a bylo nesmrtelné. Vztyčilo se v celé svoji síle, stalo se masem a krví a upoutalo svou prostou životností zahraniční kritiku.

Říká se tomu dnes: rehabilitace Jaroslava Haška. Není to rehabilitace, je to přirozený úspěch poctivé práce.

Je to poctivé ocenění poctivé práce.

To, čemu se u nás říká rehabilitace Jaroslava Haška, je jen rehabilitací české kritiky, která poctivě doznala, že se mýlila, když nerozeznala zrno od plev.

V tom je také velikost.

Za čtyři roky po smrti stal se tedy Hašek ze známé pražské osobnosti populárního literáta známým světovým spisovatelem.

Business is business. Ale řekněme si upřímně: nebyl nakladatel p. Synek, který se rozhodl vydati německy a který věřil, že s ním prorazí, nejkritičtějším z kritiků? A prorazil s Haškem ve Vídni, v Berlíně, ve Štokholmu, v Paříži, expeduje Haška do Palestýny. A zatím, co se jedná o překlady do polštiny a francouzštiny, čiperné Rusko překládá si Haška z němčiny. Vítězně putuje dnes Hašek Ruskem jako Němec. Rusové jako protiváha našich, starali se jen o dílo a ne o osobnost. Maličkost, že je Hašek Slovan, jim ušla. Nu, oni na to také ještě přijdou.

Sebrané spisy Jaroslava Haška obsáhly dosud třináct svazků mimo Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Je to pěkné životní dílo pro autora, který zemřel ve čtyřiceti letech a který žil šest let v Rusku. Co v Rusku napsal, jest nám zatím nepřístupno. Říkal mi, že po kijevské éře začal psát rusky, že vydal knihu o popech, že psal aktovky. V sebraných spisech není také ani třetina toho, co Hašek napsal doma, před válkou. Jaroslav Hašek, všudypřítomný, vševědoucí a všudy přijímaný, nemohl psát vždycky pod svým jménem.

On, národně sociálně sociálně – demokratický anarchista, musil mít pseudonymy a některé z nich známe: Jaroslav Kočka, Ladislav Čížek, Josef Pexidet atd. Jak zjistit ostatní zapomenuté pseudonymy? A tak i sebrané spisy jsou neúplné, jako Švejk. Sebrané spisy, toť dlouhá řada typů molierovsky pravých, sta vyhraněných komických charakterů, dlouhý průvod, kterým Jaroslav Hašek dokumentoval slabosti lidstva své doby. Průvod, zahájený panem Tenkrátem, slabochem jenž padl v boji se silnou individualitou pana Banzeta a ukončený Švejkem, který svou individualitou překonal světovou válku. Jsou to postavy, jimž Hašek vdechl duši svých „přátel“, typy, které kreslil, vzpomínaje na důvěrné rozhovory, při kterých studoval, naslouchaje s účastí a pozorností cizím bolům a tužbám. Když našel dobrý typ, byl trpělivým mravencem. Poslouchal, vyptával se, získával důvěru, ranil, dráždil, aby poznal, jak se v které situaci typ zachová.

Hašek měl málo pravých přátel, ale znal sta typů, a tyto typy měly jej ho za svého přítele. V tom je poctivost Haškovy práce, že pro své umění sestupoval až na úroveň svých typů, aby pochopil jejich vztah k lidem a věcem. Obětoval sebe, matku, ženy, dítě, přátele – položil všecko, co měl, na oltář pravdy – a ona se mu za to zjevila taková, jaká je, směšně mrzácká, bez cetek a bez závoje.

Čtyři roky po Haškově smrti žije jeho pravda a mluví k duším tisíců. Komická, groteskní, tančí v jeho spisech a učí vidět život, jakým je. Učí nás dívat se jeho očima – očima genia, který nad ubohostí nepláče a nelomí rukama. Konstatuje ji, ironisuje, zesměšňuje.“

V roce 1938 zařadil Julius Fučík do 1. čísla Tvorby na stranu 3 úvahu slovenského básníka Laca Novomeského s karikaturou Haška od Františka Kysely.

Laco Novomeský ji uveřejnil pod titulkem: ¨ „Hašek věčný“

„Patnáct let po jeho smrti – zdá se – zapadla nadobro éra Haškovy životní slávy. Jeho současníci zčásti odešli za svým znamenitým kumpánem, jednotlivě se ještě potulují mezi námi, jako anachronická připomínka dnešku cizí minulosti. Z valné části však zestárli a z pedagogické diskrétnosti prozíravě mlčí před svými dospívajícími o „starých dobrých Haškových časech“, jež byly jejich mládím. Opravdu mizí glorifikace krčemního životního stylu Haškova, i ten široký zájem o něj, i ta všeobecná ochota ospravedlňovati ho, což jakkoliv bylo více glorifikací i ospravedlňováním pokřiveného stylu jeho napodobitelům, než pravdivým a spravedlivým vystižením celého světa Haškova génia, přece jen na dlouho určovalo v prvním sledu obraz jeho osobnosti. Zdá se, že dnes, patnáct let po jeho smrti, mizí z obecných představ postava veselého kumpána z hospod, nočních lokálů a ze separací policejních strážnic, jež se ještě nedávno v první řadě vynořovala při vyslovení Haškova jména. Mizí tak, jak zmizely z knihkupeckých výkladů přerůzné vzpomínky na jeho šprýmovné kousky; mizí tak, jak ty přemnohé anekdoty o něm. Jaroslav Hašek dorůstá v krátkých patnácti letech po své smrti do podoby oněch géniů, jež známe podle jejich díla, nikoliv podle vypravování sousedek z jejich pavlače. A budiž řečeno, že jsme vděčni době, která tak rychle – a spravedlivě – pohřbila i legendu, i tu pravdu o Haškově životě. Nikoli proto, že by dnes, bylo méně snadno obhájiti Haška před výtkami moralismu a pruderie, jako kdykoliv v minulosti, ale proto, že Hašek si už dávno zasluhuje, aby o něm mluvilo především jeho dílo a až pak jeho šprýmy a krčemní kousky. Ne, nežádáme, aby se vytřelo z představ o jeho životě cokoliv, co bylo pro něj a pro jeho čas i prostředí tolik příznačné. Žádáme jen o tu spravedlnost k jeho dílu, již přiznáváme kterémukoliv jinému, které přerostlo z minulosti do dneška. Ověřujme a vysvětleme si jej rozpory, nalomeností i zmatky tvůrcova života, ale nic více. Pro mnohé je jasné již dávno, že Hašek nebyl hospodský povaleč, jenž také napsal „Dobrého vojáka Švejka“ , ale že to byl autor „Dobrého vojáka Švejka“, jenž toto velkolepé dílo světové literatury vytvořil za tragických anebo tragikomických životních okolností.

A což Švejk, do jaké doby dorostl Josef Švejk? Odumřela snad jeho pověst s krčemní slávou Haškovou? Přestal býti časový a nehodí se pro náš dnešek tak, jako prostředí jeho oblíbené hospody „U kalicha“ je cizí třeba nynějšímu velkoměstskému rázu? Anebo chodí mezi námi jako pensista, jako neodměněný invalida minulé války, zbytečně odvádějící naši pozornost od současnosti a bavící nás v chvíli nebezpečí války nové svými příběhy z války předešlé?

Jaký to omyl, jaké to mylné podcenění obdivuhodných vlastností dobrého vojáka Josefa Švejka. Dnes více než kdy jindy se vzpíráme těm, kdož nám doporučovali anebo i přikazovali vzdáti se zábavy i poučení z „Osudů dobrého vojáka Švejka“. Dnes lépe než kdy před tím vidíme, jak mylný byl úsudek i těch našich přátel, kteří se domnívali, že pro naši současnost se Švejk vůbec nehodí, nemáme – li ho považovati dokonce za zjev nám dneska nepřátelský, uspávající nás tehdy, když je potřeba bdělosti, rozesmávající nás ve chvíli, kdy je nám třeba mimořádné vážnosti, a vychovávající nás k pasivitě – k švejkovině – tehdy, když rozhodná a bojovná aktivita je jedině na místě. Nemluvě o tom, že Švejk takto oceňovaný se nejenom do dnešní, ale do žádné doby nehodí. – kdypak jest nepotřebná bdělost, vážnost a bojovná aktivita? – musíme v odporu k těm odsuzujícím úsudkům říci, že dnešek dává „Osudům dobrého vojáka Švejka“ novou časovost a takovou novou tendenci, o níž se jejich autoru ani nezdálo, neměl-li na mysli typ do té míry věčný, jak věčná je neuvědomělost, hloupost a tupost lidská a z nich plynoucí lumpárny a zlodějny, jež – jak známo – „musí bejt“ – neboť „kdyby to všichni mysleli s druhejma lidma dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem“, jak to moudře řekl Josef Švejk.

Josef Švejk omylem dostal charakter m a x i m á l n í h o, jakéhosi o s u d o v é h o nihilismu. Jeho uvědomělí odpůrci však také rádi zamlčují – a neuvědomělí na škodu věci zapomínají – že Švejkův portrétista, z něhož samého vyrostla jedinečná zábavná postava, dovedl býti také podstatně jiný, ocitl li se v jiných okolnostech. Byl vážný a energický tam, kde zájmy životních okolností se shodovaly s jeho životními zájmy. Bylť přece Jaroslav Hašek, jak praví historické dokumenty, jedním z nejlepších komisařů revoluce na Sibiři!

Švejk sám o sobě není ani směšná, ani blbá figura. Toliko v poměru ke svému okolí se stává Švejk příslovečným Švejkem. Blbem úředně uznaným se stává teprve tehdy, když poslušně a ochotně přijímá, splňuje a navlas z o b r a z u j e úřední přísnost, jež se stává pochopitelně pitomým nesmyslem v úzkostlivě svědomitém Švejkově výkonu. Má míti – jak zákon káže – rád věci a zjevy, které jsou mu vlastně cizí – třeba císaře pána, jeho rodinu – Švejk tedy má rád., chválí a slaví je tak, že jim žádný odpůrce větší ostudu nedovede udělat. Ten, kdo odmítá Švejka ve jménu bojovnosti, Švejkovi vůbec neporozuměl. Není důslednějšího bojovníka nad Josefa Švejka. Jeho zbraní je horlivá pasivní resistence. Švejk sám není nic více, než drobnohled, jenž rozvádí normálnímu oku rozměry i hloubku vrchnostenských nesmyslností zrovna tak, jako lidských slabůstek, ubohostí, postrašenosti a pitomostí.

Jaký to omyl, domnívati se, že Švejk zesměšnil válku! Neglorifikoval ji, to je pravda, ale kdo ji chce dneska glorifikovat kromě fašistických následníků a potomků těch přerůzných uniformovaných figur, s nimiž se Josef Švejk potkával během svých válečných osudů? Jediné, co Josef Švejk s vážnou tváří a s nejlepším úmyslem zesměšňoval, byla n e s m y s l n o s t války. Takové války, jež pro něj žádný smysl neměla, a chtěl – li jej nalézt, musel se postavit do směšné pózy horlivého obránce a advokáta císařského rodu!

Nikoli, Švejk není postava, s níž nelze válčit. Švejk je postava, nad níž nelze zvítězit! To je suma poznání z charakteru Josefa Švejka, a to je – páni – velký kapitál i pro obranný fond republiky.“

Jarmila Hašková i Laco Novomeský pozdravují z minulosti 100 let od vzniku Československé republiky. Vzal jsem si je oba na pomoc, větší, hlubší a plastičtější momentálně v danou chvíli kolem sebe nevidím. Ani oni však, jak nám všem dobře známo nebyli jediní. Doma i za našimi hranicemi.

Snad ale i jsou další a snad i zítra budou ještě noví!

Foto: autor

noveslovo.sk