Ve vlnách populismu

   O populismu se u nás začalo hovořit v době, kdy politické strany vzniklé v průběhu 90. let začaly ztrácet na popularitě, ve volbách se propadaly a preference voličů se upnuly na strany nově vznikající.

   Jak Babišovo ANO, tak Okamurova SPD řadu znaků populismu bezesporu naplňují. Apelují na zdravý lid, který je klamán a zneužíván zkorumpovanými elitami. Tento lid chápou jako masu spravedlivých puzených touhou očistit státní moc od elity, která zklamala. Neprofilují se levicově ani pravicově, podstatné je podle nich dosáhnout vítězství spravedlivých nad nehodnými. Nabízejí k tomu snadná řešení.

   Zmíněné strany dosáhly značných úspěchů v parlamentních volbách a odstrčily až na samotný okraj neúspěšné tzv. standardní strany.

   Proti vítězům voleb se vzedmula vlna protestů nesená herci, studenty i žáky základních škol a některými lídry neúspěšných stran. Vítěze voleb označují za zkorumpovanou elitu, která se odtrhla od lidu. Je úkolem spravedlivého lidu zachránit demokracii tím, že stát bude od zkažené elity očištěn. Důležitá není levicovost, či pravicovost, podstatné je, aby spravedliví zvítězili nad nehodnými. Nabízejí se snadná řešení typu „Miloše do koše“.

   O stranách typu ANO či SPD mohli jejich oponenti tvrdit, že splňují i další z obvyklých znaků populismu – tíhnou prý ke xenofobii, protože mají vážné výhrady k přijímání migrantů.

   Dnešní protestní hnutí, které proti Babišovi a Okamurovi či Zemanovi vystupuje, si dává velice dobrý pozor, aby se k otázkám migrace, povinných kvót či Dublinu IV ani náhodou nevyjádřilo. Jistě dobře ví proč. Pokud by k těmto věcem zaujalo jasné stanovisko, skončilo by ještě dříve, než by se stačilo rozvinout.

Prof. J. Keller

Přišlo e-poštou