Vandalské
gesto neznámého blbce je vlastně dobrá zpráva
Ivan
David
10.
5. 2018
Můžete být obecně oblíbeni a přesto (možná právě proto) vás
někdo zastřelí na ulici. Činy některých jedinců nelze předvídat, neboť se
vymykají obecné představě, "jak člověk uvažuje". Nelze prostě
zabránit činu psychopata s myšlenkami a motivy obecně pokládanými za zvrácené,
vyloučit že neléčený psychotik někoho probodne a zfanatizovaný blb někam hodí
zápalnou láhev. To jsou činy z hlediska všeobecného proudu lidského konání
výjimečné. Jejich vykonavatelé jsou také výjimeční - statisticky i funkčně.
Zfanatizovaný blb polil sochu maršála růžovou barvou v
noci, anonymně, a pravděpodobně úplně sám. Kde jsou ty doby, kdy organizovaná
tlupa natírala růžovou barvou tank číslo 23. Tehdy to bylo neméně
"kontroverzní", ale symbol triumfu přenášela televize a zprávu
přinášely noviny. Mediální šplhouni a slouhové dělali novou kariéru v nové
době. A nikdo ani nepíp. Skoro nikdo.
Přes pocity frustrace se své cti dbalý občan chová kulturně. Také ze strachu,
že by byl většinou občanů odsouzen a ostrakizován. Proměna postojů veřejnosti
je pomalá, hodně pomalá, ale je cítit. (Některé chyby, jsou už chybami,
některé ještě zásluhami. Miroslav Holub)
I tam, kde by převažující veřejné mínění souznělo, má přece
jen většina lidí vnitřní brzdu. (Vím, byla by to chyba plivat na pomníky,
nám zbývá naděje, my byli jsme a budem... Karel Kryl)
Různé doby a různé sociální skupiny mají své symboly. Byl
jsem se v Německu a Rakousku podívat na místa, kdy bylo prováděno systematické
vraždění duševně nemocných (Euthanasie - T4). Po desítkách let, kdy se o tom v
Německu nesmělo mluvit, se v roce 1983 našel novinář, který si dovolil o tom
psát. Z budov, kolem kterých se chodilo po špičkách se staly "památníky
nacistické Euthanasie", nejdříve v bývalé Spolkové republice Německo, po
roce 1989 i v bývalé NDR. Tam byly památky po nacismu zahlazeny. Není co
vystavovat. Byl jsem se podívat na místo, kde v Brandenburgu stávala věznice,
kde bylo vyvražďování zahájeno. Na jejím místě je dnes nákupní centrum. Za ním
stojí sovětský tank. Na jeho podstavci je psáno "Z vděčnosti k osvoboditelům",
přímo naproti přes ulici stojí pomník "Obětem komunismu". Jen
zavražděné duševně nemocné na místě nepřipomínalo vůbec nic.
Osvobození je osvobozením bez ohledu na Únor, Leden, Srpen a zpětnou vlnu po
Listopadu. Je osvobozením z hlediska osvobozených a hrdinstvím vojáků
symbolizovaným maršály.
Je doba, kdy je portrét císaře lépe dát na půdu, nejenom
proto, že by na něj mohly srát mouchy, spíše se hospodští obávají, že by se
jejich lokálu většinově smýšlející lidé vyhýbali. Breschniedrové (ZDE) těžko nacházejí uplatnění. A když ho
najdou, nejsou zdrojem strachu, ale opovržení a posměchu - jako pornoherec
Janda.
Památníky se budovaly a bouraly, sochy a pamětní desky se odstraňovaly a jiné
instalovaly, ale velké postavy Vítězného Listopadu své sochy mít zřejmě nebudou
(Ilona Švihlíková: Jak jsme se stali kolonií ZDE). Stačili
pojmenovat náměstíčko v Praze před Domem odborových svazů a Vysokou školou
ekonomickou Churchillovo náměstí. Uprostřed zahalena stromovím stojí socha
jednoho ze strůjců vítězství nad Hitlerem, který později usiloval o třetí
světovou válku a Indy nazýval opicemi. Zůstává letiště Václava Havla a přibylo
jeho náměstíčko a lavičky jako politicko-komerční projekt. Ale hlavně byl
konzervativec (když odešel z Labour party). Kdysi byly Stalinovy závody, Nová
huť Klementa Gotwalda a most Antonína Zápotockého. Ulice Říčanská byla
přejmenována na Černokostelecká, pak Jungmannova (buditel, jazykovědec), dále
Fochova (po maršálovi spřátelené Francie), za váky Schwerinova (po pruském
maršálovi), pak Stalinova (generalisimus), snad vydrží jako Vinohradská. Na
sjezdu spisovatelů v roce 1968 Pavel Kohout navrhoval užívat trvanlivější názvy
jako "Ulice chodců", "Most neplavců".
To, že nějaký fanatický blb polil sochu maršála Koněva barvou v noci, anonymně
a zřejmě úplně sám, je vlastně dobrá zpráva.
novarepublika.cz