Válka Izraele s Íránem? Bibi jede radši (znovu) do Moskvy
7.5. 2018 Tereza Spencerová
Izraelskému premiérovi se v Moskvě podle všeho ani v nejmenším nepodaří „nalomit“ rusko-íránskou alianci, tím spíš, že tento svazek v mnoha ohledech aktuálně v celém regionu Blízkého východu hraje prim.
Podle údajů
OSN izraelské letectvo jen za čtyři měsíce před loňským říjnem narušilo
syrský vzdušný prostor více než 750krát, přičemž jeho letouny a bezpilotníky
strávily nad Sýrií celkem 3200 hodin. V popisované době do syrského
vzdušného prostoru pronikalo v průměru šest izraelských letadel každý den.
A k tomu se odhaduje, že od počátku syrské války izraelské letectvo
podniklo v Sýrii stovky bojových
útoků mířících především na cíle spojované s Íránem či libanonským
Hizballáhem nebo syrské armády převážně v případech, kdy zaútočila na
Izraelem hájené džihádisty -- dodávky
izraelských zbraní syrskému džihádu přes Izraelem anektované syrské Golanské
výšiny nebo Jordánsko proudí do Sýrie
dál, nemluvě o
intenzivní přímé podpoře
teroristům z Al Kajdy.
Jinými slovy, Izrael je plnohodnotným aktérem války, která se i jeho přispěním
protáhla už od svého osmého roku. „Izrael až dosud vcelku úspěšně dokázal hrát
na obě strany – pomáhal svým americkým patronům se zadržováním Íránu a současně
spolupracoval s ruskými ozbrojenými silami, které usilují o stabilizaci
syrské vlády,“ shrnuje
z Nazaretu Jonathan Cook. „Tento přístup se nyní vyjevuje naplno, kdy
Izrael a USA usilují o to, aby zabránily Moskvě a Íránu konsolidovat Asadovo
setrvání u moci. A čím déle budou boje pokračovat, tím je pravděpodobnější, že
si Izrael neznepřátelí jen Írán, ale také Rusko.“
Poslední týdny byly přitom z hlediska Izraele „jako na houpačce“ – nejprve
se raketový útok USA, Francie a Británie, který měl „ztrestat“ Sýrii za
„chemický útok v Dúmě“, k němuž vůbec nedošlo, k izraelskému
zklamání důsledně
vyhnul veškerým cílům Íránu a Hizballáhu. (Je mimochodem kuriózní, že se
jeden z útočníků, francouzský prezident Emmanuel Macron, „nepovažuje
za intervencionistu“, i když francouzské jednotky aktuálně
proudí do Sýrie „pomáhat Spojeným státům“, ale Paříž přitom už netrvá
na Asadově „rezignaci“. Bizár.) V reakci proto Izrael podnikl na konci
dubna na Sýrii další
nálet a na ruská varování, že po raketovém útoku tří států má „morální
právo“ dodat Sýrii moderní protivzdušné systémy, izraelský ministr obrany
Avigdor Lieberman sarkasticky poznamenal, že Izrael vše zničí, ať si tam Rusové
dodají „S300
nebo klidně i S700“. Ministr energetiky Yuval Steinitz pak rovnou pohrozil atentátem
na Bašára Asada, pokud bude dál spolupracovat s Íránem, pročež
samotnému Netanjahuovi by prý válka s Íránem nevadila…
Faktem je, že po
blamáži se „slajdšou“, na níž premiér Benjamin Netanjahu znovu
„dokládal“ existenci íránského jaderného programu, se podobně „velká slova“
hodí. I když, jen do okamžiku, kdy se objeví informace, podle nichž Izrael sice
své nálety na Sýrii s Ruskem – na rozdíl od Pentagonu -- nekonzultuje,
ale právě proto se může snadno zopakovat situace z roku 2015, kdy Izrael
nad Sýrií málem
sestřelil ruskou stíhačku…
Až po uši ve špatných řešeních
Možná i proto po sérii takových dramatických akcí a slov přichází klasický
izraelský obrat. Bývalý ministr obrany Moše Ya´alon přiznává, že Izrael by rád,
aby Rusko systémy S300 do Sýrie raději (ve jménu dalších bezpečných izraelských
náletů) nedodávalo,
a současný ministr Lieberman po Rusku už žádá, aby snížilo
napětí, které Izrael v posledních týdnech „našlehal“. Ačkoli totiž izraelské
mediální analýzy mluví o naději, že po očekávaném americkém vypovězení
jaderné smlouvy s Íránem, proti čemuž se ovšem staví
Evropa, bude následovat pád teheránského režimu, je na místě připomenout
obecnou pravdu, že například izraelská a americká podpora nedávným protestům
v Íránu měla přesně
opačný dopad.
Také z tohoto důvodu nejspíš premiér Netanjahu rovnou osobně znovu letí do
Ruska na už osmou schůzku s Putinem, aby tam ve středu, jako první zahraniční
státník po další Putinově inauguraci, „probral
regionální problémy“. Důvody k žádostem o ruskou pomoc jsou komplexní
– Írán, který se během syrské války s Ruskem sbližuje, totiž na jedné
straně varuje Spojené státy, že budou odstoupení od jaderné smlouvy „litovat“,
k čemuž ovšem Netanjahu Trumpa jen povzbuzuje, a současně Teherán vcelku
klidně varuje i Izrael, že odpovědí na jeho nálety v Sýrii si může být
jistý a že přijde v ten správný čas a v tom správném místě…
Téma války
Izraele proti Íránu se mezitím v podání různých think-tanků a médií
stává vlastně „hotovou
věcí“, přičemž se dokonce objevují scénáře raketové
války přes 1500 kilometrů dlouhý vzdušný prostor mezi oběma státy. Faktem
ovšem současně je, že jsou to scénáře stejně „realistické“ jako například
jaderná válka mezi USA a Severní Koreou, čili znovu faktem zůstává, že válka
mezi Izraelem a Íránem na pořadu dne opravdu není. V Teheránu si podle
všeho dobře uvědomují, že Izrael sám od sebe nezaútočí, přičemž platí i to, že
Teherán nemá ve zvyku prosazovat své zájmy a rozšiřovat vliv v regionu
válkou. „Je ironií osudu, že to USA a jejich spojenci otevřeli Íránu dveře tím,
že zničily nebo oslabily státní struktury v Afghánistánu, Iráku, Sýrii a
Jemenu,“ připomíná
Patrick Cockburn. „V jakékoli konfrontaci s USA a Izraelem bude mít Írán
další pobídku k posílení svých pozic v regionu. Pokud USA opravdu
chtějí omezit vliv Íránu a jeho spojenců v regionu, existuje k tomu
mnohem lepší a efektivnější cesta: Ukončit války, které Íránu a dalším umožnily
rozšířit jejich vliv.“
Podobná konstatování mohou být sice hluboce pravdivá, ale jak už kdysi dávno
poznamenal Abba Eban,
„historie nás učí, že lidé a národy se začínají chovat rozumně až poté, co
vyčerpaly všechny ostatní alternativy“.
A region je zatím až po uši v oněch „ostatních alternativách“. A
v jejich rámci Izrael samozřejmě nemůže brát na lehkou váhu pohrůžky
íránských Revolučních gard, které mu slibují odvetu za jeho útoky na
íránské a hizballáhovské cíle v Sýrii. A totéž nově platí i pro výsledky
voleb v Libanonu, v nichž s převahou zvítězil (Izraelem
nenáviděný) šíitský Hizballáh. Izraelský jestřáb a ministr školství Naftali
Bennett už konstatoval, že od nynějška lze mezi Libanon a Hizballáh položit
rovnítko, což také zvyšuje pravděpodobnost války mezi Izraelem a
Libanonem.
Velká válka z toho sice (asi) nebude, ale nejspíš i proto nyní Netanjahu
míří do Moskvy, která obecně působí coby „nárazník“
mezi Izraelem a Íránem a možná si k tomu nově „přibere“ právě i
Libanon. Očividným cílem izraelského premiéra je vyhnout se byť i jen menším
„nepříjemnostem“, protože v době, kdy mu reálně hrozí vězení kvůli
korupci, vůbec nepotřebuje, aby byla jakkoli zpochybněna jeho role „jediného
ochránce Izraele“.
Jak
zareaguje Putin?
Donald Trump má verdikt ohledně odstoupení od jaderné dohody s Íránem
oznámit už v úterý a lze předpokládat, že na něj v Izraeli pohlížejí
s obavami – koneckonců, severokorejská „krize“ je dokonalým příkladem, že
to není muž, který by vždy „kráčel za svým slovem“, a co víc, v otázce
dohody s Íránem proti němu nestojí jen Evropa, Rusko a Čína, ale i jeho
vlastní Republikáni spolu s většinou
amerického veřejného mínění, přičemž zájmy Izraele nijak neupřednostňuje
ani stále
více mladých amerických Židů, což je z hlediska budoucnosti důležitý
faktor americké politiky. A k tomu je třeba přičíst skutečnost, že se
Trump sice v poslední době obklopuje jestřáby, ale tyto personální výměny
jdou na
úkor izraelské lobby.
Vedle nejistot, které z těchto skutečností pro Izrael vyplývají, je tu
geopolitická realita – pokud USA a Izrael nezmění svou politiku na Blízkém
východě, zůstane íránská přítomnost v Sýrii do
té či oné míry realitou a židovský stát si na to bude muset nějak zvyknout.
A možná si už i zvyká, neboť z výroků Avigdora Liebermana lze vyvodit, že
„červenou čarou“ je pro Izrael především íránská vojenská přítomnost na jihu
Sýrie, hned u hranic s anektovanými Golanskými výšinami.
Co za této situace může Netanjahu v Moskvě vyjednat? Lze předpokládat, že
se mu ani v nejmenším nepodaří „nalomit“ rusko-íránskou alianci, tím spíš,
že tento svazek v mnoha ohledech aktuálně v celém regionu Blízkého
východu hraje prim. Současně ale – ve snaze dosáhnout „plné stabilizace“ Sýrie
– je Rusko podle všeho znovu ochotné jednat o „deeskalační zóně“ na jihu Sýrie,
který stále kontrolují džihádisté, včetně těch napojených na Al Kajdu, které
dál podporují Spojené státy a Izrael. Rusko na toto téma před pár dny jednalo
s Jordánskem, přes jehož hranice zbraně a finance džihádu na jihu Sýrie,
tedy u Golan, proudí, a je prý připraveno přibrat do diskuse i Ameriku.
Přibere nově i Izrael?
Možná, že je vstup Izraele do těchto rozhovorů – přinejmenším v teorii --
o něco schůdnější, než ten americký, protože Spojené státy jsou daleko a dál
znějí vícehlasně – na jedné straně je tu zmrazení
peněz pro propagandisty z Bílých přileb, na straně druhé žádost
Pentagonu o 300 milionů dolarů na zbraně pro „partnerské síly“ v Sýrii, což je
údajně suma dostačující k vyzbrojení
armády o síle 65 tisíc mužů. Spojené státy mezitím dávají všemožně najevo nezájem
o rekonstrukci Sýrie, a to ani těch oblastí, které si samy zničily, a tak o
dalších úmyslech USA asi nejvíc napoví to, jestli inspektoři Organizace pro
kontrolu chemických zbraní (OPCW) „jednou“ ve vzorcích, které zhruba po měsíci
od „chemického útoku v Dúmě“ na místě odebrali, zhruba za další měsíc
„něco najdou“. Při vší úctě k „nestrannosti“ OPCW…
Možná, že je tedy opravdu vstup Izraele do rozhovorů o budoucí stabilizaci
Sýrie o něco představitelnější, než aktuálně ten americký, ale to by asi musel
Netanjahu přestat být Netanjahuem. Na druhou stranu ale nelze vyloučit, že
Putin, znovu pevně v čele státu a znovu „nabitý ambicemi“, může mít
izraelského vyhrožování, vydírání a především náletů na Sýrii už plné zuby. A
při síle ruské lobby v Izraeli… kdo ví?
A největší ponětí o „stavu věcí“ budou mít (paradoxně) v Teheránu…