Utíkali jsme jen s tím nejnutnějším, každý nesl svůj uzlík

Také já patřím mezi vyhnané v roce 1938 z našeho pohraničí, a to ze Šatova. Bylo mi devět let, ale pamatuji se, jak mě musel otec vodit do školy, protože nás Čechy bili henleinovci klacky, házeli po nás kameny a nadávali nám. Nemohu uvádět ta slova, která na nás volali. Utíkali jsme jen s tím nejnutnějším, každý nesl svůj uzlík. Nábytek a všechno zařízení jsme ve vlastním domku nechali a utíkali jsme k matčině sestře do Pavlic. Odtud jsme šli všichni do Okříšek a pamatuji se, že když nám matka jakž takž uvařila, že jsme jedli na bedně a seděli na zemi. Byli jsme tři kluci a rodiče nad námi stáli a plakali. Po čase nám známí půjčili nábytek, než jsme si něco pořídili. Otec pracoval na dráze v Okříškách.

V roce 1945 hned po osvobození se šel otec s mým bratrem podívat na náš domek. Jaké však bylo jejich překvapení – podlahy vytrhané, na půdě vyřezané trámy. Němka, co tam bydlela, říkala, že neměla čím topit, takže to vyřezala. Náš nábytek tam také nebyl, no prostě nic. Museli jsme celý domek opravovat, aby nám nespadl na hlavu, a nikdo nám nedal ani korunu. Nemohu na to všechno nikdy zapomenout.
Ještě bych chtěl připomenout, že bratr byl při odsunu Němců na vojně a jezdil s transporty, které vezly odsunuté Němce. Nikdy však neříkal, že by se s nimi špatně nakládalo.
A.P., tehdy Šatov