Ukrajinská moc udělala z války byznys

Rozhovor Haló novin s ukrajinským novinářem Ruslanem Kocabou

MH:   Byl jste jako reportér ukrajinské televize odsouzen ukrajinským soudem k 3,5 letům do vězení - za to, že jste řekl, že na Donbasu probíhá občanská válka. Říct to je u vás zločin?

RK:   Ano, řekl jsem ve svém videopříspěvku pojem občanská válka a že

probíhá v této válce genocida. Že ukrajinská moc vraždí své spoluobčany. Ze moc vyhlásila nezákonně mobilizaci, protože mobilizace bez vyhlášení války a bez artikulování toho, kdo je nepřítel a s kým se má bojovat, je nezákonná. - A za to mě zavřeli.

MH:   Jak dlouho jste byl vězněn?

RK:   Seděl jsem ve vězení 524 dní, téměř 1,5 roku. Propuštěn jsem byl po sedmnácti měsících vazby v roce 2016. Amnesty International mě nazvala vězněm svědomí. Velmi dlouho jsem byl na samotce, byl jsem politickým vězněm, ale nebylo možné mě tak na Ukrajině oficiálně nazvat.

MH:   Jsou i další ukrajinští novináři nyní vězněni?

RK:   Nyní bohužel více. Například Vasilij Muravickij, dále Vasilec a Timonin, to je novinář a kameraman Televize 17. Sedmnáctý kanál dělal streamy a telemosty s Donbasem. Další je novinář Gužva, šéfredaktor opozičního serveru Strana.ua (Země.ua), který utekl do zahraničí a požádal o politický azyl v Rakousku. Na něho také útočily ultrapravicové síly. Já jsem se mnohokrát stal terčem ultrapravičáků.

Tento server i dále pracuje a je ostře opoziční.

MH:   Na základě jakého zákona vás odsoudili?

RK:   Měli na mě dva paragrafy. Ten nejtěžší kalibr je státní převrat s trestem od 12 let výše. Prokuratura pro mě žádala 13 let s konfiskací majetku, ale soud první instance pochopil, že to je nesmysl.

MH:   Evropské veřejné mínění bere takový soud jako normální?

RK:   Vím, že Evropský parlament poslal dopis, dokonce i Evropská komise napsala dopis prezidentu Porošenkovi a vládě. Z EP to byli poslanci asi sedmnácti zemí, především levicoví.

Před několika měsíci mě pozvali jako vězně svědomí i jako reportéra do Berlína na diskusi o nesvobodě slova na Ukrajině. Debata probíhala v Bundestagu. Mezi posluchači seděli poslanci a poslankyně ze čtyř frakcí, především levicoví a středoví politici, a ti mi kladli řadu otázek o současnosti Ukrajiny, ale také o Majdanu, Donbase apod.

Došlo však před tím ke zvláštní situaci, která také o čemsi vypovídá. Jedna muzikantka ukrajinského původu, která žije již dvacet let v Německu, mi tlumočila. A nějaká organizace jí zaplatila, aby dopředu prověřila na internetu a ve veřejných zdrojích, zdali jsem, či nejsem antisemita. Chtěli mě znemožnit. Zkrátka museli dostat nějaké lživé oznámení, aby mě diskvalifikovali dopředu, a znevěrohodnili tak celou akci i její organizátory, že zvou »takového xenofoba a antisemitu«. Dokonce byli i tací poslanci Spolkového sněmu, kteří odmítli na základě těchto lží se se mnou setkat.

MH:   A kdo tu lež v Berlíně rozšířil?

RK:   Soudím, že to byla SBU (Bezpečnostní služba Ukrajiny) přes ukrajinské velvyslanectví. Mohli založit fiktivní německou antifašistickou organizaci, která na mě upozornila organizátory, že jsem údajný antisemita. Samozřejmě, že jsou to jen pomluvy a představitelka frakce Die Linke se mi druhý den za tento incident omluvila.

MH:   Takové zásahy dokážou ukrajinské složky dělat i jinde, třeba i u nás v ČR?

RK:   Nevím, hovořím o své zkušenosti z Německa. Ale vezmu-li to podle toho, kolik lidí, jako panelisté, odmítlo účast na pražské besedě se mnou... (O odmítnutí pozvání na besedu s R. Kocabou jsme informovali ve zpravodajství - pozn. aut) Snad to není cenzura, ale jen to, že by v otevřené diskusi vyšlo najevo, kdo je kdo, protože lepší je »vést diskuse«tak, jak jsou zvyklí: vy máte svou propagandu, my svou. Setkat se a diskutovat z očí do očí, to je zcela něco jiného.

MH:   U nás v ČR je problém dostat do televize či rozhlasu lidi se zkušeností, jakou máte vy.

RK:   Je to tím, že Ukrajina již začala všechny rozčilovat. Zúčastnil jsem se před časem Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku, kde jsem vyprávěl o tom, že Ukrajina má ohromné problémy se svobodou slova. Stanice, kde nyní pracuji, je atakována ultrapravičáky a neonacisty a státní orgány je svou nečinností ještě povzbuzují.

Takoví týpci hodili před časem bombu do budovy ruského kulturního střediska v Kyjevě, které se zabývá výhradně dialogem kultur. A v tom centru zrovna byly na kroužcích děti! SBU předtím zavolá řediteli, že bude »performance«... Takže to ví, ale nezabrání tomu.

A řekněte mi, dozvěděl se o tomto incidentu někdo? Bylo to v médiích?

MH:   Asi ne, nevybavuji si...

RK:   To svědčí o tom, že svět je již Ukrajinou unaven, už nechce o ní nic slyšet. Už pochopil, že se opřel o ty nesprávné. Svět podporoval Porošenka, tzv. revoluci důstojnosti - a ukazuje se, že to nebyla ani revoluce, a ani důstojnost...

MH:   Kde nyní pracujete? Co děláte?

RK:   Pracuji v televizi News One, mám

tam autorský pořad, který se jmenuje Tak si to myslím. V rámci tohoto pořadu mohu vyjevit i své subjektivní

názory, ale v úvodní části řeknu pro a proti, k problému se vysloví obě strany nějakého problému. A pak teprve následuje můj názor. Na závěr ještě zazní hlas lidu, názory lidí z ulice. Takže v tomto pořadu zaznívá celé spektrum názorů. Ovšem stejně, když dojde na kritiku ukrajinské vlády, mě nazývají »agentem Kremlu«.

MH:   Byl jste prvním ukrajinským novinářem, který v době započaté války - psal se rok 2014 a bylo to tehdy »na jihovýchodě Ukrajiny* - přišel jako reportér do válečné vřavy, a dokonce i na stranu Donbasu.

RK:   Ano, tehdy jsem zastupoval televizi 112 Ukrajina. Tato televize mě vyslala, abych natočil »ukrajinskou« stranu. Týden jsem pobyl s praporem Ajdar, natáčel jsem je a vysílal do éteru. Pak jsem si čtyři dny odpočinul a požádal o souhlas jet na druhou stranu. Tehdy mě moji šéfové nechtěli pustit, že by to bylo nebezpečné. Byla to horká fáze konfliktu, kdy se opravdu bojovalo. Přesto jsem to risknul a přijel jsem rovnou do tehdy ještě obsazené budovy luhanské samosprávy a řekl jsem, že jsem z Kyjeva a chci natáčet Oni se mě zeptali: »Vy se nebojíte?« - »A čeho se mám bát, já jsem novinář, jsem povinen předávat informace z obou stran bojiště,« odpověděl jsem. Luhanští představitelé se podívali na internet na mou práci a řekli: »Tak to zkuste...« Zpravodajství jsem předával z celé linie fronty.

MH:   Jak popíšete prapor Ajdar?

RK:   Byl to polofašistický oddíl, prapor dobrovolníků, do něhož zařadili každého, kdo chtěl bojovat. Byli v něm i lidé s kriminální minulostí, protože vláda řekla: »My se nezajímáme o vaši minulost, tady máte zbraně...« Mezi nimi byli i lidé idealistického smýšlení, kteří do boje vyrazili přímo z Majdanu. Byly mezi nimi také ultranacionalistické skupiny, které potom přešly do Pravého sektoru, když tito neonacisté založili svůj prapor.

Prapor zaplatil Kolomojskij. Ajdar byl jediným praporem, který byl podřízen ozbrojeným silám Ukrajiny.

MH:   A když jste tedy byl válečným zpravodajem, tak jste viděl, jak ajdarovci stříleli. Do koho?

RK:   Do obyčejných obyvatel Donbasu. A také některé pravděpodobně mučili.

MH:   Viděl jste na frontě regulérní ruské vojáky?

RK:   Ne, pravidelnou ruskou armádu nikoli, ale viděl jsem mnoho ruských dobrovolníků a také mnoho ruských žoldnéřů. Ale rozhodně ne běžnou armádu.

MH:   Jak vlastně nyní žijete? Můžete chodit běžně po kyjevských ulicích?

RK:   Ne, to nemohu. Měním místo pobytu, po ulici nemohu volně jít Má rodina žije odděleně. Mám děti, se kterými se stýkám jen v takových místech, kde nejsou lidé. Nebo v kinosálech, do kterých vstupuji až poté, co se zhasne, aby mě nikdo nepoznal. Klidně by mě mohli zbít na ulici nebo i zastřelit...

MH:   A to je běžná praxe na Ukrajině?

RK:   Bohužel se to v posledním období

stalo běžným jevem. Do té doby to vláda měla pod kontrolou. Ultrapravice - to je jako džin, který vyskočil z láhve, a už není možné ho dostat do lahve zpět

MH:   Vím o vás, že jste se účastnil i Majdanu, a to hned od podzimu 2013.

RK:   Na Majdanu jsem také pracoval jako novinář, točil jsem Majdan i Antimajdan.

MH:   Jak dnes hodnotíte tuto revoluci?

RK:   To nebyla revoluce. Revoluce je, pokud následují hluboké změny, mění se politici, zákony. Ale oni se jen přebarvili. To nebyla revoluce, jen převrat. Palácový převrat Zpočátku to mělo pokojný charakter, který zneužila moc - ovšem ne samostatně, ale pod diktátem Ameriky. Oni využili této revoluce, aby Ukrajinu rozbili. Podle hesla - Porošenko je sice čubčí syn, ale náš čubčí syn.

Stejně tak upřesním termín občanská válka. Ano, je to občanská válka, které se účastní jako třetí strana USA a Rusko, EU již menším dílem. A ty soupeří, kdo je silnější. Tyto mocnosti udělaly z dávného konfliktu konflikt geopolitický. Z Ukrajiny udělaly rukojmí tohoto boje, a takto budou bojovat do posledního ukrajinského

patriota. Ovšem vlastenci jsou na obou stranách.

MH:   Donbas - to je také patriotismus. Jeho obyvatelé se zhrozili z toho, kdo se v Kyjevě chopil moci, takže s ním nechtějí mít nic společného...

RK:   To máte pravdu. Luhanská a Doněcká lidová republika, to je regionální patriotismus. Když jsem

vedl diskuse s legendárním velitelem povstalců Alexejem Mozgovým, který je už dávno po smrti, tak říkával: vy jste u vás zničili SBU, zlikvidovali policii, uchvátili jejich arzenál a zbraně a považujete se za hrdiny Majdanu, ale my, kteří jsme udělali totéž, jsme teroristé? To je divné.

MH:   Jak je to s penzemi a dávkami pro lidi, kteří nyní žijí na území LLR a DLR?

RK:   Ukrajina penze vyplácí, ovšem na ukrajinském území, kam musejí tito staří občané z území LLR a DLR přijíždět a vyzvednout si je na poště. Dělá se to tak, že jeden člověk jede pro penzi mnoha lidem.

Obě republiky fungují částečně ze svých ekonomik, ale zřejmě je finančně podporuje i Rusko. Já se domnívám, že by se samostatně neudržely.

MH:   Protože LLR a DLR nejsou uznány ostatními státy světa, tak co s nimi bude dál?

RK:   Já myslím, že jestli jednou připraví volby, které uzná svět, kdoví... Myslím, že schůdná by byla konfederace s Ukrajinou. Rusko si nechce tyto dvě lidové republiky připojit Putin potřeboval Krym, to je něco jiného, a podotýkám, že znovu jej připojil bez jediného výstřelu.

MH:   Kde je řešení této občanské války?

RK:   Řešení není možné ze strany ukrajinské vlády, protože tato moc si už udělala z války byznys. Není proto zainteresována ji ukončit A válka je také důvod, jak zavřít pusu takovým, jako jsem já - ti se zkrátka nazvou »agentem Putina«, a ultrapravicové síly se mohou dát »do své práce«.

Budoucnost Ukrajiny mohou řešit jen Evropská unie, Rusko, USA a možná Čína. Jak ony rozhodnou, tak by Ukrajina, ale i obě lidové republiky na Donbase, měly udělat. Hlavní je dodržet Minské dohody.

MH:   Nevyřešenou hádankou zůstává, kdo střílel na Majdanu ze střech a tím vše akceleroval. Vy to víte?

RK:   Dělal jsem si na toto téma vlastní novinářské pátrání. Nyní se hodně hovoří o gruzínských snajprech...

MH:   ... My jsme také publikovali, že to byli pravděpodobně lidé vycvičení z příkazu někdejšího gruzínského prezidenta a posléze oděského gubernátora, dnes vyhnance Saakašviliho.

RK:   Myslím, že to je ale fejk. Ve střílení do obou stran »barikády«, které se střetly na Majdanu, byla zainteresována ta skupina, která je nyní

u moci na Ukrajině. Potřebovala torpédovat situaci, jak jste už řekla. Strach, krev - to je to, co udělali, tzv. sakrální oběť. Postříleli lidi, kteří měli třeba i jen dřevěné štíty. To byla vědomá provokace od samého počátku. Výstřely se rozlehly ze střechy konzervatoře, ne hotelu Ukrajina.

Volodymyr Parasjuk (ultrapravicový politik - pozn. aut) řekl, že prý ukrajinská společnost není připravena na to, aby poznala veškerou pravdu o tom, kdo střílel. Ale já jsem přesvědčen, že jakmile se změní moc na Ukrajině, hned další den tu pravdu poznáme. Tato současná moc ji ale nesdělí. Nemá na tom zájem. A jestli prezident Porošenko nestihne utéct ze země, půjde do vězení.

Monika Hoření , Alexandr Naumov , Haló noviny, 10.4. 2018, str. 3