P.C. Roberts

Včera jsem z Národního veřejného rádia (NPR), slyšel zprávu, charakterizující demokraticky zvoleného prezidenta jako „venezuelského diktátora Madura“. Neustálým opakováním teze, že demokraticky zvolený prezident je diktátor, se tak v hlavách spousty lidí, kteří dříve, než na ně toto označení spadlo z rádia či televize, o Madurovi nic nevěděli, vytváří obraz Madura coby diktátora.

Nicolas Maduro Moros byl zvolen prezidentem Venezuely v r. 2013 a pak v r. 2018. Předtím byl viceprezidentem i ministrem zahraničí a v r. 2000 byl vzdor washingtonské nepřátelské kampani zvolen do venezuelského národního shromáždění. Ta kampaň, vybízející Venezuelany, aby na protest proti jeho současnému prezidenství vyšli do ulic a nabízející vedoucím důstojníkům venezuelské armády za zradu pohádkové částky, přetrvává dodneška. Ale tomu všemu navzdory Maduro podporu lidí neztrácí a též armáda mu dosud zůstává věrná.

Vše, čeho jsme dnes v souvislosti s Venezuelou svědky, není nic jiného, než výsledek lačnění amerických ropných společností po ziscích z venezuelské ropy. Bohatý proud těchto zisků, tekoucí dříve z venezuelských ropných polí do USA, přeťal už předcházející venezuelský prezident Chavez a nasměroval jej ke snížení chudoby a k boji proti negramotnosti ve vlastní zemi. Nu a Maduro v Chavezově národní politice pokračuje.

Opozice proti Madurovi uvnitř Venezuely vychází z elit, které se spolu s Washingtonem na ždímání venezuelského bohatství podílely. Tyto elity ve spojení s americkou CIA Chaveze na přechodnou dobu svrhly, ale venezuelský lid spolu s armádou zadrženého Chaveze osvobodily, takže ten se mohl svého úřadu znovu ujmout.

Washington má za sebou dlouhou řadu pokusů svrhávat reformistické vlády Latinské Ameriky. Protože reformátoři americkému vykořisťování zemí Latinské Ameriky překážejí, bývají za to svrháváni. Takže s výjimkou Venezuely, Kuby, Bolivie a Nikaraguy sestává dnes Latinská Amerika už jen ze států vazalských. Jen v posledních letech zlikvidoval Washington reformní vlády v Hondurasu, Argentině, Brazílii a do čela těchto zemí posadil gangstery.

Podle slov poradce americké Národní bezpečnosti a neokonzervativního válečného štváče Boltona budou vlády ve Venezuele, na Kubě a v Nicaragui svrženy. A na tyto tři země byly též v současnosti uvaleny hospodářské sankce.

Ortega stojí v čele Nikaraguy už 40 roků. Býval soupeřem americké loutky Somozy a protože na úkor vrstvy bohatých lidí investoval prostředky do znárodnění a do boje s negramotností, dostal nálepku „marxisty-leninisty“ a Washington se pokoušel jeho reformy zdiskreditovat jako „politiku kontroverzní a levičáckou“.

Ale jakýmisi zázrakem jak Castro tak Ortega washingtonská spikutí přežili a jen tak tak se to zdařilo i Chavezovi. Castro i Chavez jsou dnes mrtvi a Ortega má 74 let. A Maduro čelí obtížné situaci, protože Washington ukradl Venezuele vklady v bankách a odpojil ji od mezinárodního finančního systému. A Britové zas Venezuele ukradli její zlato. Čímž se stalo, že pro Venezuelu je dnes obtížné splácet své dluhy.

Trumpův režim označil dvakrát demokraticky zvoleného prezidenta Madura za prezidenta „nezákonného“, nalezl loutku Guaida ochotnou zaujmout Madurovo místo – a oznámil, že tato loutka je nyní prezidentem Venezuely. A žádná ze západních presstitutek a nikdo z hlav vazalských států washingtonského impéria na tom neshledal nic podivného. Tedy na tom, že zvolený prezident je nelegitimní a ten Washingtonem vybraný nelegitimní není.

Rusko a Čína poskytly Madurovi diplomatickou podporu. Obě tyto země mají ve Venezuele své investice, které by pro ně byly ztraceny v okamžiku, kdy by se země zmocnil Washington. Ruskou podporu Madurovi však včera nazval Bolton provokací a hrozbou světovému míru a bezpečnosti. A dodal, že západní sankce na Venezuelu uvalené by měly být Ruskem brány jako varování před poskytováním jakékoli jeho pomoci venezuelské vládě. Ke kteréžto hrozbě na adresu Ruska se okamžitě připojili i viceprezident Pence a ministr zahraničí Pompeo.

Kde zůstaly hanba a stud, když nejvyšší představitelé americké vlády před tváří celého světa otevřeně prohlašují, že oficiální politikou americké vlády je svrhávání demokraticky zvolených vlád jen proto, že tyto vlády nesouhlasí s americkým hospodářským drancováním svých zemí?

Kolik míru a bezpečnosti přineslo světu washingtonské svržení vlád v Iráku, Libyi, Ukrajině, či jeho svržení vlády zamýšlené v Sýrii?

Nejvyšší činitelé USA prohlásili, že mají v úmyslu svrhnout vlády tří zemí a to se za hrozbu mezinárodního míru a bezpečnosti nepovažuje?

Ne?

Pak jediným možným způsobem, jak tuto situaci nazvat, je Triumf zla.

Překlad: Lubomír Man