Vladimir Veretennikov
V těchto dnech udělal estonský soud tečku za případem dvacetiletého syrského běžence Kovana Mohameda. Dostal deset let žaláře za to, že chtěl upálit vlastní ženu. Žena zůstala jako zázrakem na živu, ale byla silně popálená. V Pobaltí to vyvolalo vlnu pobouření. Tak jako tak tam běžence přijímali bez nadšení a dávali jim to najevo. Ti při první příležitosti prchají do pro ně příznivějších zemí Evropy.
Mohamed přišel s rodinou do Tallinnu v roce 2016 mezi 188 lidmi z mnoha zemí. Z přidělené bruselské kvóty 550 osob to byla první várka. Rodina se ubytovala v hlavním městě v nájemním bytě. Muž ženu často tloukl dřevěnou holí. Později vykládal, že mu poskytovala důvod k žárlivosti. Studoval návody, jak ženu potrestat, navštěvoval tematické stránky a dokonce shlédl film s tímto tématem. Zvážil nejlepší způsob trestu. Obstaral si benzin, v přítomnosti dcery ženu zmlátil, svázal, polil hořlavinou a zapálil. Když sousedi uslyšeli křik, zavolali policii a ženu se podařilo zachránit. V nemocnici strávila šest měsíců, z toho dva měsíce přežila v kómatu. Potom byla šestkrát operována.
U místních obyvatel to vyvolalo pobouření: Požadovali, aby běžence vrátili zpět. Estonci jsou přesvědčeni, že jejich daně by mohly být použity místo pro migranty na vlastní záležitosti. Protesty proti migrantům vyslovují i orgány samospráv. Vláda totiž umístila nežádoucí hosty do měst bez jejich souhlasu.
V Estonsku jsou migranti zabezpečeni podle místního systému podpory v nouzi – ve výši životního minima. Běženec má v Pobaltí problém zapojit se do trvalého zaměstnání. Zaměstnavatelé se je bojí přijímat a podléhají stereotypním názorům. Avšak úplnou zábranou je pro běžence zákonná povinnost znát státní jazyk. Z běženců, kteří podle bruselské kvóty dorazili do Estonska, jich práci našlo jen několik, především ve veřejném stravování.
Mezi lotyšským podnikatelem Kossovičsem, spolumajitelem sítě optik a Centrem státního jazyka se rýsuje konflikt. Chtěl vzít do zaměstnání běžence, hledal a našel bývalého studenta medicíny z Eritreje Filmana. Ten se nyní učí lotyštinu, je už schopný se dorozumět, ale stejně to nestačí. Podle lotyšských zákonů musí projít zkouškou. Každá profese má své jazykové minimum, dokonce i metař, domovník, nebo dělník na nakládce. V oboru zdravotnictví je požadavků více. A právě v tomto oboru má pracovat Filman.
Z uvedených důvodů chtějí běženci zůstat na podporách a hodně závidí krajanům, kteří jsou v západní Evropě, kde dostávají mnohem více peněz. Sociální pracovnice Nurme sdělila, že dospělým migrantům, kteří se naučí jazyk a mohli by pracovat, vznikají ještě potíže s doklady. Jejich vyřizování se značně protahuje. Rodiny, se kterými Nurme pracovala, vydržely sotva měsíc a téměř všechny při první možnosti odjely do Německa.
Před dvěma a půl roky slíbilo Lotyšsko Bruselu, že přijme 531 běženců. Do dneška do země přijely dvě třetiny tohoto počtu. Většina ji ale opustila. Symbolickým křížkem nad myšlenkou pohostinnosti bylo uzavření rižského střediska příjmu osob hledajících útočiště, vytvořeného před rokem a půl. Mělo běžencům pomáhat, ale nedokázalo to.
Loni v létě požádal zastupitel samosprávy hlavního města Kirsis, aby starosta Rigy Ušakov zařízení zrušil, protože na jeho provoz a mzdy zaměstnanců jde několik desítek tisíc EUR z rozpočtu města a výsledky nejsou vidět. Téměř všichni imigranti po získání postavení běžence a ověření jeho osoby odejdou z Lotyšska. Stát jim v odjezdu nemůže bránit. Do Lotyšska nechtějí už ani ti běženci, kteří se nacházejí v táborech na jihu Evropy.
Určití občané Lotyšska tuto situaci vítají. Nacionálně radikální organizace Stráž vlasti uspořádala protestní pochod, který byl obyvateli vítán.
V Lotyšsku mají také jeden příklad úspěšné integrace. Dělá politickou kariéru, ač ta není zcela ideální. Hosam Abu Meri je poslanec sněmovny, šéf parlamentní frakce vlivné strany Jednota. V poslední době je znám ve spojitosti s podporou úplného vyřazení ruštiny ze škol pro menšiny. Říká: „Skoncujeme s následky okupace. Chceme, aby vzdělávání bylo jen v lotyšském jazyce, chceme, aby všechen lotyšský lid žil pod jednou vlajkou.“
Abu Meri je libanonský Arab, v Lotyšsku je od roku 1993. Je to lékař-gastroenterolog, v určité době měl za manželku bývalou ministryni obrany a bývalou ministryni zahraničí Murnietseovou, což mu umožnilo zařadit se do místní politické sféry. Nyní na něj v zemi poukazují jako na ideální příklad integrace.
Sociální pracovník kaunaského magistrátu si stěžuje, že Litevci nechtějí poskytovat své byty muslimům ani za dobrou cenu a nadále se neznámé kultuře vyhýbají. Další problémy: mnozí běženci si nedokáží osvojit ani základy státního jazyka, přičemž někteří Syřané a Iráčané mluví slušně rusky. O to víc Litevce štvou.
V policejních hlášeních se často objevuje městečko Rukla, v němž je středisko pro příjem běženců. V roce 2016 házeli místní výrostci na dva syrské vrstevníky kameny. V druhém případě šlo o migrantku, jíž se snažili žáci strhnout z hlavy hidžáb. Poslední incident v roce 2016 div že nepřerostl do masových nepokojů. Místní mládež napadla na ulici dvě ženy z migračního centra s malým dítětem. Zatarasili jim cestu, chytali je za oděv a jedné z nich polámali brýle. Vystrašené ženy se vrátily do střediska, jejich muži se rozzuřili, chtěli jít hledat viníky, ale překazila jim to policie. Viníky nenašli ani s desítkou policejních osádek a službou veřejné bezpečnosti. Migrantům nezbylo než se uklidnit.
Za takových okolností bylo logické, že ze střediska v Rukle uteklo 35 migrantů. Odjeli tajně ve dvou pronajatých mikrobusech a směřovali do Německa. Na hranici s Polskem je zastavili ke kontrole, ale brzy je propustili. Měli v pořádku doklady i schengenská víza, opravňující je cestovat po schengenském prostoru. Náměstek ministra vnitra Pankauskas sdělil, že utečence nikdo hledat ani pronásledovat nebude.
Převzato z Lenta.ru
Outsidermedia.cz
27. března 2018