Prezident Miloš Zeman s chotí ve středu 7.3.2018 dopoledne, na hřbitově v Lánech, uctili památku prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Poklonit se k jeho hrobu přišli v souvislosti se 168. výročím jeho narození.

__________________________________________________________________________

TGM - O jeho tradici

Julius Fučík, Rudé právo, 21. září 1937     Od Hradčan dolů napříč Prahou se táhne černý špalír. Statisíce lidí lemují cestu, po níž naposled projede tělo velikého bojovníka. A tichem zástupů hlučí myšlenky. Vždyť se skonem velikého muže neumírá jeho dílo, smrt je očišťuje od nánosu náhod i omylů a na posmrtné masce jasně a plasticky vystupují rysy nejsilnější tvorby člověka a jeho největších výbojů.

Před devatenácti lety po prvé projížděl T. G. Masaryk ulicemi Prahy, lemovanými statisícovými zástupy. Tehdy také po prvé se mu dostávalo oficielních poct, patřících muži národa, a špalír osobností, praporů a nadšených výkřiků stál podél široké slavnostní cesty, po níž přijížděl. Ale tato cesta i celá velikost Masarykova začínala dávno dříve, když ji chápal jen zcela úzký kruh kolem něho a masově jen nejuvědomělejší část dělnické třídy. Jako veliký drvoštěp klestil cestu českému životu pralesem předsudků, krátkozraké malosti a neplodného historismu a špalír, který mu tehdy tvořila obrovská většina měšťáctva, byl špalír nenávisti a nadávek. A právě tam, v té době jsou prameny jeho díla, tvořeného pro budoucnost, tam jsou kořeny toho jeho pokrokového odkazu, který je živý.

Málo se hovoří o té době a jsou taková znamení, že je úmysl nehovořit o ní vůbec. A přece je jisto: nemohlo by být ani řeči o presidentu Masarykovi jako „vůdci politického odboje proti Rakouskou a tvůrci národní samostatnosti“, kdyby nebylo profesora Masaryka jako vůdce kulturního odboje proti zpátečnictví české společnosti v druhé polovině minulého století, profesora Masaryka jako organisátora kulturní samostatnosti v nejvyšším smyslu toho slova. V tom je právě to nejpřevratnější z jeho díla.

Masaryk tu ovšem nebyl zcela sám. Byla tu celá skupina tehdy mladších vědců na české universitě pražské, jež na počátku osmdesátých let zahájila svou činnost. Byli tu i mimo universitu mladí dějepisci, filologové, fysikové a matematici, usilující o hlubší a světovější pojetí svých věd, byl tu Jaroslav Vrchlický, pilně a oddaně dohánějící světové literatury k užitku celé české poesie a ke škodě nejvlastnější tvorby. Byli tu jednotlivci z generací starších (např. Jan Neruda), tušící, vyciťující svými kulturními smysly potřeby důkladné přeměny českého života, aby se mohl dále vyvíjet. Byly tu všecky společenské předpoklady této přeměny.

A velikost Masarykova je v tom, že spojil všechny tyto prameny a praménky v jeden proud, že sjednotil všechny tyto síly v mocné hnutí, jemuž se postavil v čelo jako přirozený vůdce a vedl postupně nejen své stoupence, ale i své odpůrce.

Masaryk přišel do českého života s programem jeho obrody. Byl to program zcela zvláštní, praktický kulturní program politický, v němž bylo obsaženo vše: i učebnice pro obecné školy, i nová česká encyklopedie, zřízení vědecké akademie, i vzdělávací přednášky na venkově. Už to, že všechno to bylo vyslovováno jedním dechem, svědčilo o zvláštním duchu tohoto programu. Nebyl to prostý program vědecké specialisace - který by byl v tehdejší době u nás už sám o sobě činem - byl to program neobyčejné kulturní šíře a smělosti, program smyslu národního života, program celého dalšího vývoje, růstu českého národa k světovosti.

Tu byly dány zásady tohoto růstu. A hlavní zásada: kulturnost. V tom vyjadřoval Masaryk své stanovisko k životu, ke společnosti. Sám někdy mluví o mravnosti, o náboženství, o víře, ale všecky jeho požadavky i měřítka je možno svést na toho společného jmenovatele, jímž je kulturnost člověka, společnosti, řádu. V tom byly jeho ideály humanitní, v tom byl jeho demokratismus, jeho představy o lepších, zákonnějších, přirozenějších vztazích člověka k člověku. Nebyl při tom ovšem pranic nadtřídní, protože byl docela konkrétní, nebyl snílek, myslil vždy činně a na skutečnost.

Proto jeho pojetí české tradice bylo docela jiné, než u převážné většiny těch, kteří v druhé polovině minulého století byli, nebo chtěli býti v čele českého národa. Opíral se o všechno živé z české reformace i z českého obrození, ale nedal se spoutat historismem, který byl brzdou, který byl překážkou všeho rozvoje, všeho tvoření. A v tom již ovšem narazil na prudký odpor pohodlných zpátečníků v české vědě a v české žurnalistice.

Byl vítán, dokud jenom navrhoval obohacení českého života. Ale když začal provádět - a vedl jiné, aby prováděli - co bylo třeba k tomuto obohacení, když rozorával úhor české vědy a uvolňoval cestu kulturnímu rozmachu, vzbouřilo se proti němu vše, co bylo malé, vše, co bylo neschopné. Vzbouřily se proti němu všecky české žáby na pramenech pokroku.

A Masaryk bojoval. Ve jménu pokroku a skutečné kultury národa bojoval proti rukopisným padělkům, proti barbarskému antisemitismu, proti naivnímu a prázdnému rusofilství, za svobodu kritiky, za svobodný rozvoj tvoření.

Kdyby ty boje nebyly propojovány, kdyby byla česká společnost zůstala v tom krátkozrakém, malicherném, umrtvujícím stavu, v jakém ji zastihla osmdesátá léta minulého století, nebylo by za světové války ani cest k státní samostatnosti. Skutečné osvobození národa začínalo právě tehdy, v období Masarykova „Athenaea“, v období rukopisných bojů, v období bojů za živou, pokrokovou, kulturní tradici českého národa. Boj za státní samostatnost v době světové války byl vyústěním tohoto velikého osvobozujícího dění. Nelze se ptát: co bylo víc, zda boj proti falešným rukopisům, nebo boj za samostatný stát, protože ty boje nestojí proti sobě, jsou články jednoho řetězu, jednoho skutečného boje za osvobození od útisku i od jha sebeklamu, který je sebevraždou utiskovaných. A bylo by snad možno hovořit o národní samostatnosti, kdyby nebylo vykořeněno to neživotné, lživé rusofilství, kdyby byl Masaryk jako na příklad dr. Kramář čekal v Praze, až carští kozáci přijdou „osvobodit“ Čechy a udělat z nich carskou gubernii?

Ostatně stačí jen, abychom se podívali na činnost reakce dnes, jak se snaží obnovit všecky ty mrtvé pahodnoty, které byly odstraněny velikým obrodným hnutím právě od osmdesátých let minulého století, jak se snaží vzbuzovat nové barbarství antisemitismu, jak se pokouší dokonce i o tak směšně primitivní věc, jako je „revise“ rukopisného boje - a pochopíme, kam až sahají kořeny masarykovské tradice a jak jich je třeba dbát.

A z celého tohoto díla Masarykova také jasně plyne, kdo se smí hlásit k jeho dědictví: jen ten, kdo jako on jde zcela reálně a neúchylně za dalším kulturním povyšováním člověka, za uskutečňováním humanitních ideálů, za osvobozením člověka. Ne ten, kdo stojí, ale ten, kdo jde vpřed. Denis kdysi napsal o Masarykovi: „Pravými dědici Palackého nebyli ti, kteří hleděli přeměnit dílo jeho v nedotknutelnou bibli, ale ti, kteří užili zásad svobodného zkoumání při jeho závěrech a kteří si zjednali zásluhu svými spisy. Masaryk té chvíle, kdy proti tradici postavil vědu a proti zbloudilému vlastenectví pravdu, byl pravým synem svého národa.“

To platí i o dědictví Masarykově.