Světem zapomenuté děti

Strávil jsem jeden lednový den s několika dětmi, na něž svět zapomněl. Mladými, pozoruhodně zdatnými a nezlomnými, často možná naivními a až umíněně důvěřivými. Obývajícími svět, jenž si libuje v tom, že je podráží a pozoruje, jak padají. Jsou to děti kábulské ulice.

Každý pátek ráno sedí zhruba stovka těchhle zapomenutých dětí v hlučných, občas až divoce halasných skupinkách, po sedmi až deseti, v rozlehlé, nevytopené učebně a diskutují o lidských právech - právech, o nichž, jak se zdá, jen málokdo v mezinárodním společenství uznává, že je vůbec mají. V tomhle třicetistupňovém (30° Fahrenheita, cca +1,1°C; pozn. překl.) kábulském ránu mají některé z nich jen košili; jen málo z nich je oblečeno přiměřeně k počasí. Jsou špinavé. Jsou podvyživené. A milované.      

Tyhle děti jsou tím nejmenším mikrokosmem z odhadem 50 000 kábulských „dětí ulice“, kluků a děvčat, kteří lemují už tak přecpané městské ulice a prodávají tu balónky, „žehnají“ autům kadidlem nebo nosí váhy a vyzývají kolemjdoucí, aby se zvážili. Tyhle ponižující úkoly provozují za ubohý „poplatek“, jímž pomáhají matkám nakoupit jídlo pro rodinu.

Tyhle malé děti i jejich rodiče žijí na ulici. Táboří v závětří zaparkovaných vozidel, v chráněném koutě sousedního dvorku, v opuštěných budovách. Existuje málo vládou hrazených programů, jež jim mají pomoci - žádné sklady potravin, darované ošacení ani bezplatná zdravotní péče. Jsou ponechány, aby přežily jak umí ve společnosti, která je příliš zaneprázdněná na to, aby se zabývala jejich problémy.

Afghánští míroví dobrovolníci (Afghan Peace Volunteers), drobný základní program, organizovaný mladými afghánskými ženami a muži k nalézání a podpoře nenásilných řešení utrpení jejich země, založili a provozují tuto „školu pro děti ulice“, aby tak doplnili jakékoli vzdělání, jaké je tahle omladina schopna si osvojit při občasné docházce do veřejných škol. Škola, toliko s dobrovolnými učiteli a placená čistě z příspěvků mezinárodního společenství, si je vědoma, že bez vzdělání nelze dosáhnout žádného, byť sebemenšího snu.

Aby umožnily dětem každý pátek uniknout z ulice a získat čas na docházku do třídy, dostávají matky dětí, jež věrně docházejí do školy, olej na vaření a rýži, aby tak nahradily příjem, jaký by jejich dcery a synové získali na ulici. Roční docházka jednoho dítěte do školy přijde zhruba na 534 $. Převážná většina z toho (91 %, 473 $) padne na pytel rýže a láhev oleje, dodaných rodině každého z dětí. Zbytek peněz je vydán za zásobování školy a zimní dětské oblečení. Roční rozpočet programu je 53 400 $.

Afghánští míroví dobrovolníci očekávají, že každé dítě, jež chodí do školy, dosáhne během každého roku, jenž ve škole stráví, trvalého pokroku v gramotnosti. V roce 2017 dosáhlo ve škole 30 dětí ze sta gramotnosti během sedmi měsíců, což dokazuje, že každé dítě, je-li vedeno, může a bude se učit, bez ohledu na vnější podmínky.

Ken Hannaford-Ricardi pro www.counterpunch.org (překlad Vladimír Sedláček)

(Přišlo e-mailem)