Stály jsme dlouhou dobu v řadách na chodbě, hrubě s námi jednali a vyhrožovali nám, že nás postřílí

Můj manžel byl příslušníkem finanční stráže a od roku 1933 sloužil ve Varnsdorfu. Bydleli jsme v bezprostřední blízkosti hranice ještě s dalšími rodinami příslušníků finanční stráže. Jelikož v září 1938 byla ve Varnsdorfu – tak jako v celém pohraničí – situace napjatá a pro českou menšinu se stávala stále nebezpečnější, byl můj manžel i ostatní příslušníci finanční stráže téměř stále ve službě.

Vzhledem k sudeťáckému řádění jsem se rozhodla, že odvezu dvouletou dcerku k mým rodičům do Kopidlna. V noci z 21. září na 22. září se situace ve Varnsdorfu opět přiostřila, na hranicích se střílelo a všichni z domu, ve kterém jsme ve Varnsdorfu bydleli, museli být celou noc ukryti ve sklepě. Časně ráno mi manžel volal do Kopidlna, abych sehnala nákladní auto a co nejdříve přijela pro nábytek i další osobní věci a odvezla je k rodičům. S velkými problémy se mi nakonec podařilo sehnat nákladní auto od místní dřevařské firmy. V této době docházelo totiž k hromadným přesunům českého obyvatelstva z pohraničí do vnitrozemí, a proto bylo obtížné dopravní prostředky sehnat.

Nákladním autem jsme ihned jeli do Varnsdorfu. Jela se mnou moje mladší sestra a šofér se závozníkem. Do Varnsdorfu jsme dojeli dobře, nábytek jsme naložili, a když jsme chtěli jet zpět do Kopidlna, přihnala se k našemu domu skupina ordnerů s holemi. K autu nás již nepustili a všechny Čechy zajali, včetně mé sestry, šoféra i závozníka a samozřejmě i všech příslušníků finanční stráže z příslušného oddělení. Odvedli nás do nedaleké hospody, která byla pouze několik desítek metrů od hranic v Seifhennersdorfu  v Německu. Přiváděli tam postupně i další Čechy žijící ve Varnsdorfu. Brzy poté byly ženy odvezeny do jedné menší obce (název si již nepamatuji), kde jsme přespaly na slámě v místní tělocvičně. Muže odvezli na jiné místo. Druhý den nás vezli do věznice do Budyšína. Stály jsme dlouhou dobu v řadách na chodbě, hrubě s námi jednali a vyhrožovali nám, že nás postřílí. Při dlouhém stání na chodbě jsem omdlela a nikdo se ke mně nesměl sehnout a pomoc mi. V Budyšíně ve věznici jsme spaly jednu noc v celách, jejichž stěny byly potřísněny krví.  Z Budyšína nás vezli do věznice v Drážďanech. Cela byla pro čtyři osoby, ale nás tam bylo osm.

O manželovi jsem se teprve později dověděla, že byl s ostatními muži z Varnsdorfu odvezen do Magdeburku. Byli tam ubytováni v jakési budově v sále, kde jich bylo asi 600. Strava, kterou dostávali, byla velmi špatná, ale vymohli si alespoň to, že dostali nějaké potraviny a jídlo si připravovali sami. Bylo pro ně pro psychické stránce lepší, že je nechali pohromadě. To mne nenechali na cele ani s mou sestrou.

Asi po měsíci nás postupně propouštěli domů. Uzavřeným vězeňským autem nás odvezli k zvláštnímu vlaku a z Drážďan jsme se vlakem dostaly do Ústí nad Labem. Z Ústí nad Labem jsme se pěšky přesunuly přes Lovosice do Terezína. Tam jsme přenocovaly a ráno jsme vlakem odjely do Prahy. Z Prahy jsme se rozcházely již individuálně. Já jsem jela k rodičům do Kopidlna, kde jsem měla dvouletou dcerku. Asi za týden přijel můj manžel a ještě později moje sestra a šofér se závozníkem, kteří byli ve Varnsdorfu  při nakládání našeho nábytku na auto také zajati.

Nákladní auto s nábytkem stálo po našem odvlečení do Německa asi týden v zahradě. Potom byl nábytek vyložen do chodby domu, kde jsme bydleli. Cennější věci se z naloženého auta v době naší nepřítomnosti ztratily. Auto ordneři odvezli a používali podle své potřeby. Do Varnsdorfu jsem pro nábytek po návratu z Německa jela já, protože manžel již sloužil na hranici v Sychrově u Turnova. Po velkých komplikacích se mi podařilo získat auto a naše zbylé osobní věci převést do Radimovic u Turnova, kde jsme v tu dobu bydleli.

Jarmila Kořenářová, tehdy Varnsdorf